Šárka se radovala ze svých dvou dětí. Jediné, co jí radost kazilo, byla skutečnost, že se jich nedožila její matka. Ukázalo se ale, že její matka tak úplně neodešla.
Naše děti mají jen jednu babičku, a to matku mého přítele Jirky. Moje maminka bohužel před sedmi lety zemřela.
Nebudeš dobrá matka
Když moje matka ještě žila a já jsem jí řekla, že si jednoho dne přeji děti, smála se, že nejsem ten typ. Nestyděla se mi říct, že si myslí, že nebudu dobrá matka. Neměla k tomu jediný důvod. Možná to soudila podle sebe. Byla na mě a moji sestru vždycky velmi přísná. Její chyby jsem opakovat nechtěla.
Když se narodila dcera Adélka, matka už dva roky nežila. Příčina smrti nebyla nikdy přesně určena. Údajně se udusila. Bylo mi to líto, protože jsem chtěla, aby na mě byla hrdá, že mám tak krásnou dceru. Za další dva roky se narodil syn Vojta. Obě naše děti jsme vychovávali s tou největší láskou a pokorou.
Nejsou rozmazlené nebo nevychované. Blízká rodina nám tleská, jak dobrý způsob výchovy jsme zvolili. Cítila jsem se pyšně. Ve skrytu duše jsem si přála, aby to matka alespoň na okamžik viděla. Někdy je život vážně krutý.
Synovy noční můry
U Vojty jsme si všimli, že se občas chová divně. Zničehonic se naštval, vzal hračku a hodil s ní o zeď. „Proč to děláš, Vojto?“ ptala jsem se syna. „Co myslíš maminko? Já jsem hodný,“ řekl pokaždé. Zdálo se, že nevěděl, co právě udělal. Svalovali jsme to na jeho povahu.
Když mu byly tři roky, ze dne na den se začal velmi bát tmy. S Adélkou spali v jednom pokoji. Začalo období, kdy se vždy kolem třetí ráno probudil s hrozným pláčem. Šla jsem do pokoje, on stál uprostřed pokoje a řekl: „Mami, už mě zase straší ta paní.“ Rozsvítila jsem menší světlo a velmi jsem se lekla. Syn měl v ruce nůžky.
„Na co máš ty nůžky, proboha?! Dej mi je!“ křičela jsem. Vojta s pláčem řekl: „To mi řekla ta paní ve snu. Řekla, abych šel do ložnice a ostříhal ti vlasy, že mě budeš mít ještě víc ráda.“ Vzala jsem ho do náruče a ubezpečila jsem ho, že ho miluji nejvíc na světě. Nebylo noci, kdy by se kolem třetí ráno něco nedělo.
Matka ho strašila?
Když šel spát po obědě, bylo to sice trochu jiné, ale také mě to děsilo. Vstal a byl prvních pár minut divný. Jako kdyby byl někým ovlivněný. Zničehonic mě uhodil nebo na mě plivnul. „Proč to děláš? Co jsem ti udělala?“ klekla jsem si k němu. „Mami, to mi říká ta paní, abych to dělal. Nejde se tomu ubránit.“
Před časem jsem oslavila narozeniny. Udělali jsme si menší oslavu doma. Jirka mi nechal vyrobit krásnou fotokoláž celé naší rodiny. Krásný obraz, který jsem si hned připevnila na zeď. Vojta si obličeje prohlížel a pak začal hystericky křičet: „Mami, pojď sem! To je ta paní, co mě straší a říká mi ty divné věci!“
Ukázal na moji matku. „To je moje maminka, Vojto.“ S Adélkou jsme o tom už mluvili, ta věděla, že umřela. Vojta na to byl malý. Teď jsem mu to už musela vysvětlit. „Mami, ale ona asi není úplně mrtvá, když za mnou chodí, viď?“ zeptal se. Řekla jsem synovi, aby jí příště, až zase přijde, hezky řekl, aby ho nechala být. Doufám, že to pomůže.
Žaneta (43): Nevěděla jsem, proč je naše dítě jiné. Pravdu odhalila astroložka
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.