Světlana (24): Když poslední přítel uviděl, co se mi stalo v dětství, utekl. Bojím se, že jiného nenajdu

Jako dítě jsem byla veselá povaha. Rodiče mi doma říkali smíšku. Byla jsem pořád usměvavá. To se jednoho dne navždy změnilo.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (44): Z těžké životní krize mi pomohla moje matka. I když už dvacet let nežije

Zamčená v bytě

Mojí vášní byl balet. Už od útlého věku jsem docházela na hodiny baletního tance. Byla jsem hubená, nadaná a moc mě to bavilo. Jednou jsme s baletní skupinou dokonce vyhráli prestižní soutěž. Byla jsem to nejšťastnější dítě na světe. Že se to za pár dní změní, by mě nenapadlo ani v tom nejhorším snu.

Jednoho dne v panelovém domě, kde jsme bydleli, hořelo. Tenkrát jsem byla doma sama. Začala jsem cítit kouř a podivný smrad, jako kdyby se pálila guma. Vykoukla jsem z okna. Z bytu našeho souseda vycházel hustý dým. Okamžitě jsem se snažila z bytu dostat. Postupně se totiž dým dostával i k nám.

Cítila jsem, jak se mi začíná hůř dýchat. Chtěla jsem si zabalit nejnutnější věci, jako desetileté dítě jsem neměla představu, kolik času mi zbývá. Rodiče mě zamykali, když odcházeli, abych byla v bezpečí. V omezeném kyslíku a strachu jsem zmatkovala. Nemohla jsem najít v košíku klíče od bytu, abych si odemkla. To je poslední, co si pamatuji.

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza (27): Vlastní bratr mě napadl a já šla potom na policii. Rodina mě za to odsoudila

Bála jsem se na sebe podívat

Další vzpomínka je až ukrutná bolest. Probrala jsem se v nemocnici s popáleninami po celém těle. Všimla jsem si matky, která nade mnou stála a brečela. Pohladila mě po obvazech a já jsem jen zasyčela bolestí.

„Holčičko moje, teď už bude dobře, neboj se,“ řekla láskyplným hlasem. Troufám si říct, že byl zázrak, že jediná část mého těla, která nebyla popálena, byl obličej. Mám popálený kousek brady, ale dá se to docela dobře zamaskovat. To už ale předbíhám. V nemocnici jsem strávila celkem asi dva měsíce. Čekalo mě ještě pravidelné docházení na převazy.

Po tom posledním jsem věděla, že už se budu muset podívat pravdě do očí. Do té doby jsem je totiž měla při ošetřování vždy zavřené. Nechtěla jsem své zohyzděné tělo vidět. Útěchou mi bylo, že můj obličej vypadal netknutě, a to mě drželo nad vodou, že jde jen o špatný sen.

Mohlo by Vás zajímat:

Katka (32): Před pandemií jsem byla společenský tvor, jenže teď se lidí bojím

Přišlo smíření, ale i strach

Nakonec jsem se musela na sebe podívat, abych se s tím naučila žít. Pohled byl skutečně velmi smutný. Břicho, záda a nohy nebyly moje. Kůže byla mrtvá a flekatá. Propadla jsem šíleným depresím. Připomínám, že jsem byla stále dítě. Matka se mnou docházela roky do poradny, protože jsem měla zlomenou psychiku.

Všechno šlo do háje. Balet, koupání v létě v plavkách. Snažila jsem se co nejvíce stranit lidí. Jak šel čas, s ním přišlo i smíření. Vystudovala jsem střední školu, našla jsem si práci. Svoje tělo jsem začala brát takové, jaké je. Přišla i první láska. Dalibor byl vážně úžasný. Po půl roce, co jsme se ještě nemilovali, se zeptal proč. Jako odpověď jsem mu ukázala svoje zdevastované tělo a povyprávěla svůj příběh.

Utekl. Řekl mi, že to prostě nezvládne. Co když to udělá další, do kterého se zamiluji? Od té doby mám veliký problém navázat kontakt s muži. Bojím se dalšího zklamání.

Mohlo by Vás zajímat:

Marika (27): Přítel mě stále srovnává s cizími ženami. Nechápe, že já jiná nebudu

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.