Tereza (35): Na půdě u babičky nás čekalo velké překvapení, setkání s dávno zesnulým dědou

K babičce Petře jezdíme už pěknou řádku let. Zůstala bydlet v domě, kde zemřel děda. Nikdy se nám tam nestalo nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v domě byly nějaké nadpřirozené jevy. Nedávno jsme ale byli svědky něčeho neuvěřitelného.

Mohlo by Vás zajímat:

Zina (19): Když mi na půdě zapadl míček za krabice, netušila jsem, jaký zážitek mě čeká

O dědovi se nesmělo mluvit

Když před sedmi lety zemřel děda Antonín, měli jsme strach, co bude s babičkou. Oni dva se milovali celý život. Babička Petra se ale kupodivu chovala pořád stejně. Byla usměvavá, pohostinná a dál velmi aktivní. Jen se nesmělo mluvit o dědovi.

Na nic jsme se neptali a chtěli to ctít. Bylo to sice divné, ale pokud to mělo babičce pomoci překonat bolest, nebylo o čem debatovat. Jezdíme k ní celkem pravidelně, protože nebydlí daleko.

Naše návštěvy bývají vesměs stejné. Babička uvaří oběd, poklábosíme a jdeme s dětmi ven. Většinou u ní strávíme celou sobotu a odjíždíme na večer. Takových návštěv máme za sebou stovky. Ta poslední ale byla jiná. Zvláštní a trochu děsivá. Otevřela nám dveře do světa nadpřirozených jevů.

Mohlo by Vás zajímat:

Adéla (19): Po smrti dědečka jsme našly s matkou na půdě starý kalendář, nebyl tak zcela obyčejný

Babička nás vzala na půdu

Babiččin dům má dvě patra a půdu. Na té jsem byla jen jednou v životě, ještě jako malé dítě. Děda měl na půdě schované svoje poklady a nikdo tam nesměl. Když to nedávno zjistily naše děti, Adéla (9) a Tobiáš (7), nutně se chtěly nahoru podívat. „Babičko, prosím, ukaž nám to na půdě. Jsme strašně zvědaví,” žadonili oba naráz.

Chvíli váhala, ale nakonec se nechala umluvit. „Musíte tam být tiše. Na nic nesahat a našlapovat jen tam, kam vám řeknu. Jasný?” pronesla vážně. Vylezli jsme po dřevěných schodech a odsunuli poklop nahoru. Jakmile dopadl na zem, hodně se zaprášilo. Na půdě byla zima, hned mi běhal mráz po zádech.

Když už jsme všichni stáli nahoře, z ničeho nic se poklop sám zavřel. „Babi!” vyjekly děti. „Já se bojím,” fňukal Tobík. Babička na něj udělala gesto, aby mlčel. Já jsem syna chytla za ruku a procházela půdou. Zaujalo mě veliké zrcadlo, které stálo v rohu. Něco nás k němu táhlo. Když jsme stáli těsně před ním, viděli jsme v něm odraz. Ale nebyl náš...

Mohlo by Vás zajímat:

Erika (28): Rok po smrti rodičů jsem zažila neobvyklé setkání. Teď už vím, že jsou stále s námi

Dědova duše přežívá na půdě

Stál v něm děda a přísně se na nás díval. „Babi?” zvolala jsem opatrně. Babička k nám došla a šeptem řekla: „Proto jsem nechtěla, abyste sem chodili.” Zadívala se na dědu. „Tebe to neděsí?” zeptala jsem se jí. Děda v zrcadle se začínal usmívat. „Babi, to je děda, že jo?” jásala Adéla. Překvapilo mě, že ani jedno z dětí se nebálo.

„Vy nemáte strach?" zajímalo mě. „Mami, děda za mnou občas chodí. Nechtěla jsem ti to říkat, protože bys mi nevěřila. Ale teď, když ho vidíš v zrcadle, už ti to můžu říct," jásala dcera. Děda se usmál a po chvíli se rozplynul. Babička mlčky stála a zdálo se, že o tom celou dobu věděla. Když jsme sešli dolů, musela jsem si dát něco ostrého.

Babičky jsem se později zeptala, co to mělo být. „Děda za mnou chodí posledních sedm let. Jeho duše má k tomuto místo silné pouto, a tak se vrací," řekla jen tak. Kdyby mi to vyprávěla bez toho, aniž bych viděla dědu na vlastní oči, nevěřila bych jí to. Ale takhle? Doufám, že se na příští návštěvě opět podíváme i na půdu.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Apolena (25): Vždycky jsem se bála zrcadel. Děsí mě, co v nich vidím

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.