Viktorie věděla, jak její manžel nesnáší ryby. Ona ho do toho nenutila. Manžel v obchodech obcházel pult s rybami se zacpaným nosem. Na Vánoce Viktorie i s dětmi jedla kapra. Letos tomu nebylo jinak. Omylem ho ale dostal i manžel. Co se stalo?
Manžel Jirka nesnášel ryby. I v krámě, když šel kolem pultu, kde mají čerstvé šupináče, chytal se za nos.
Manžel „fajnovka“
Na rozdíl od něj ryby a mořské plody miluji odjakživa. Jakmile jsme jeli někam k moři, první, kam jsme šli, byla restaurace a já si dala pořádnou rybu. Jirka nad tím vždycky kroutil hlavou, jak to mohu jíst. Vadil mu rybí zápach a prostě neměl ryby rád. Věděla jsem to od začátku vztahu, takže jsem ho do toho nenutila.
Jediné, o co mě žádal, bylo, abych si dělala rybu ideálně v čase, kdy nebude doma. Vyloženě se mu zvedal žaludek z rybiny. Já jsem si sama pro sebe vždycky říkala, jak to přehání. Kolikrát zbytečně přehrával a dělal, jak je to nechutné. Přitom neměl ponětí, o jaké potěšení se vlastně připravuje.
Často jsem se za něj styděla i v obchodě. Když jsme společně procházeli kolem pultu, kde se prodávaly čerstvé ryby, dělal scény. Uznávám, že byly skutečně v dané blízkosti hodně cítit, ale mně to nevadilo. Když jsem si chtěla nějakou vybrat, tahal mě za ruku pryč. Druhou rukou si držel nos, aby to nemusel čichat.
Štědrovečerní večeře
Já jsem po něm chtěla jediné. Přála jsem si, aby se před dětmi zdržel hloupých komentářů. Velmi mi záleželo na tom, aby děti ryby jedly, protože jsou zkrátka zdravé. Díkybohu to chápal a děti svým názorem neočkoval. Pokud šlo o ryby, stala se z nás doma vlastně přesila. Malý Honzík dokonce začal básnit o rybaření. Nejtěžším časem pro Jirku byly asi Vánoce. Dělala jsem jak rybí polévku, tak kapra.
Sám si k večeři na Štědrý den dával přírodní řízek. Já jsem klasik, takže jsem pro sebe i děti servírovala kapra. Už během smažení byl Jirka celý nerudný, jaký je to smrad. Všude větral jak šílený a nadával, proč si taky nemůžeme dát řízek. Znáte to, Vánoce jsou někdy veliký shon a já byla ve skluzu. Chystala jsem hodně věcí najednou. Musela jsem dětem kapra trochu rozkrájet, aby se jim to dobře jedlo. Jak jsem maso z ryby obírala, házela jsem to různě na talíře, jak mi to šlo od ruky.
Prohozené talíře
Tím, že jsem zvyklá krájet dětem všechno, jsem rozkrájela i ten přírodní řízek. Nandala jsem každému salát a podávala na stůl. Nevšimla jsem si, že jsem omylem prohodila talíře. Když Jirka dojedl, pochvaloval si, jak jsem to maso velmi dobře ochutila. Liboval si, jak to bylo dobré, takže si přidal. Netušil ale, že snědl kapra.
Dala jsem mu až při druhé porci ten řízek. Když snědl první sousto, zarazil se a řekl: „Teď jsi mi dala co? Chutná to jinak než to maso předtím.“ Začala jsem se smát a řekla jsem: „Miláčku, ty jsi měl ale kapra.“ Zděsil, že by to přece poznal. Podala jsem mu tedy znovu kousek kapra. Nevěřícně to očichával a pak se zakousl.
„Tak já jím ryby, to není možný,“ radoval se se smíchem Jirka. Zdá se, že byl jen plný předsudků, že ryby nejsou dobré. Nakonec začal jíst ryby ve velkém. Co mu ale zůstalo, je obcházení pultu s rybami v obchodě.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.