Vláďa (67): Ozvala se mi láska z vojny. Toužím se s ní setkat manželce navzdory

Když jsem nastoupil na vojnu v Litoměřicích, samozřejmě se mi nechtělo, jako každému. Byl jsem daleko od domova a přiznávám, že jsem to nenesl úplně nejlépe. Jednou mi nebylo dobře a skončil jsem v nemocnici, kde jsem byl celý týden a chodil po vyšetřeních. Tam jsem potkal jednu mladou dívku, která tam ležela po operaci slepého střeva. Jmenovala se Milada a já se do ní zamiloval.

Mohlo by Vás zajímat:

Hana (53): Manželovi šlo o život. Po zotavení řekl, že život je krátký, a začal si užívat se vším všudy

Byla báječná

Když jsme měli vycházky, vždycky jsem šel za ní a hned ta vojna byla příjemnější. Miladu jsem miloval. A ona mě také. Jenže když jsem skončil a vrátil se domů, ona zůstala v Litoměřicích, protože tam studovala. Dopisovali jsme si, ale časem to vyšumělo.

Já si našel práci, zůstal jsem v domě s rodiči a později jsem potkal někoho jiného a oženil se. S Helenou jsme bydleli u našich a když umřeli, zůstali jsme v domě sami a starali se o zvířata. Máme spolu dvě dospělé děti a takové normální manželství. Často jsem na Miládku myslel, jestli bych ji ještě poznal. Helenu jsem měl rád, ale Milada byla prostě moje první velká láska. Ale čas utíká, vzpomínky blednou a člověk zapomene...

Mohlo by Vás zajímat:

Libor (31): V tom nejlepším přestala a odešla se slovy, že to byl trénink pro nového přítele

Byla zpátky

Jednoho dne mi přišel dopis. Když jsem viděl, že je z Litoměřic, rozbušilo se mi srdce. Musel jsem se posadit a opatrně jsem ho otevřel. Byl od Miládky. „Drahý Vláďo, měl jsi mi odepsat, ale už je to dlouho, tak píši já…“ a já se rozesmál na celé kolo. To byla prostě ona. Její lehkost, vtip a ženskost. Popisovala, co po škole dělala, že má dceru, je rozvedená a nikdy na mě nezapomněla. Na konci dopisu připsala svoje telefonní číslo a já jsem na ně koukal, jak kdybych byl zhypnotizovaný.

Strašně jsem ji chtěl slyšet, ale mnohem víc jsem ji chtěl vidět. Sedl jsem do auta a jel k lesu, aby mě nikdo neviděl. Držel jsem v ruce dopis a nervózně naťukal číslo do telefonu. Vůbec jsem nevěděl, co budu říkat. A v tom se ozvalo: „Ano prosím?“ Jakmile jsem slyšel její hlas, všechny vzpomínky byly zpět a já řekl: „Tady Vláďa.“ A ona se rozesmála: „No to je dost.“

Povídali jsme si asi dvě hodiny. Když jsem přišel domů, Heleně jsem nic neřekl. Myslím, že by to nepochopila a nechci jí ublížit. Ale s Miladou se prostě musím vidět. Alespoň ještě jednou spatřit její tvář. Když jsme se zase našli, přece to jen tak nezahodím.

Mohlo by Vás zajímat:

Nikola (31): Spolykala jsem prášky na spaní, protože si přítel našel jinou. Zachránil mě. Dobře to ale nedopadlo

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.