Vlasta (28): Moc bych si přála být štíhlá. Jenže moje láska k jídlu je silnější než touha po dokonalém těle

My ženy často toužíme po tom, co nemáme. Ať už jde o krásné vlasy, štíhlé nohy nebo velká prsa. Já celý život bojuji s démonem zvaným jídlo. Zbožňuji ho tak moc, že ho nedokážu omezit. A že bych měla, protože jím víc než dost.

Mohlo by Vás zajímat:

Iva (35): Myslela jsem, že manželova obezita není důvodem, proč s ním nechci spát. Pak se ale něco stalo

V jídle jsem se nikdy nekrotila

Myslím, že ještě v pubertě jsem se žádným doktorským tabulkám nevymykala. Možná jsem měla kilo dvě navíc, ale nešlo o nic tragického. Byla jsem holka krev a mléko. Stačilo, abych vynechala sladkosti a dostala bych se na zdravou váhu. Jenže já to v té době neudělala. Jedla jsem, na co jsem přišla. Doma mě nikdo nehlídal a já se nekrotila.

Když jsem se vyučila cukrářkou, bylo vymalováno. Pečení dortů se stalo mojí vášní. Bylo s tím spojeno ochutnávání. Někdy se stalo, že jsem upekla dort jen pro sebe a během dvou dnů byl pryč. Pak mě vždy dohnaly výčitky svědomí. Na týden dva jsem si nastavila tvrdý dietní režim a záviděla všem hubeným holkám.

Zatímco ony mohly nosit sukně nebo tílka, já chodila převážně v obřích tričkách. Neustále jsem bojovala sama se sebou. Když mě zaměstnali ve velké cukrárně, splnil se mi sen. Odváděla jsem kvalitní práci. Byla jsem na sebe hrdá. Všechny mé kolegyně byly také trochu větších rozměrů, takže jsem si mezi nimi připadala jako člověk.

Mohlo by Vás zajímat:

Marek (32): Zeptala se mě, jestli je tlustá, tak jsem řekl pravdu. Její reakce mi vyrazila dech

Střídavě jsem hubla a přibírala

Ve dvaadvaceti mi váha ukázala neuvěřitelných sto dvacet kilo. Zhrozila jsem se. Žila jsem v iluzi, že jsem sotva na osmdesáti kilech. Moc tomu nepřidávala slova mojí babičky. ,,A jak to, Vlastičko, že pořád nemáš chlapce? Vždyť jsi taková pěkňoučká,“ pronesla a chytla mě za faldíky.

Bylo mi zcela jasné, čím to je. Kdo by chtěl ženu s tak výraznou nadváhou? Odpověď je myslím jasná. Proto u mě nastalo období, kdy jsem se nedotkla ničeho, co nepatřilo do zdravého jídelníčku. Měsíce bez cukru a nezdravého jídla jsem byla nešťastná. Ani práce mi nešla od ruky. Sice jsem shodila dvacet kilo, ale dobře jsem se necítila.

Pořád jsem si nemohla vzít šaty, aniž bych se za sebe nestyděla. Nakonec jsem to vzdala a začala zase nezdravě jíst. V tomto kolotoči jsem strávila další roky. Dokonce jsem si pohrávala s myšlenkou, že cukrařiny nechám. Bylo by možná jednodušší dělat s knihami. Ty se totiž nedají sníst.

Mohlo by Vás zajímat:

Věra (40): Naše dcera se za mě stydí, protože jsem tlustá. Nejsem schopná zhubnout, bojím se o náš vztah

Skoro ve třiceti jsem pořád panna

Nemám absolutně žádnou sebekázeň. K racionalizaci jídelníčku mě nedonutí ani fakt, že jsem pořád ještě panna. Pár kratičkých románků jsem měla, ale jakmile mělo dojít na sex, cukla jsem. Stud mi nedovolil, abych se před někým ukázala nahá. Matka mi už naznačila, že bych se sebou měla začít něco dělat. Já to ale nedokážu. Jídlo vždy zvítězí.

Klidně sním na posezení čtyři burgery, dorazím se zmrzlinou a půllitrem kofoly. Rozjedla jsem se tak moc, že to nejde zastavit. Můj žaludek musí vypadat jako lavor. Nechci se měnit kvůli někomu. Prostě tu potřebu nemám. Sice se o hodně připravuji, ale nejsem dost silná. Možná svého nulového odhodlání budu jednou litovat, ale jak říkám, jídlo je to, co mě naplňuje fyzicky i psychicky. Kéž bych k sobě našla partnera s nadváhou. Určitě by pro mě měl pochopení.

Mohlo by Vás zajímat:

Jitka (29): Místo radosti z toho, že jsem zase pěkná ženská, po mně chtěl, abych byla tlustá

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.