Vlasta (60): Celý život jsem se bála smrti. Pak mě jeden zážitek přesvědčil o tom, že nejde o nic hrozného

Můj nedávný zážitek změnil můj pohled na smrt. Dřív jsem se to slovo bála byť jen vyslovit. Dnes už vím, že zemřít není vůbec strašné. Čeká nás totiž něco dalšího. Říkejme tomu třeba život po smrti. Až si přečtete můj příběh, možná to tak budete mít také.

Mohlo by Vás zajímat:

Eduard (41): Když jsem byl klinicky mrtvý, spatřil jsem svoji malou holčičku. Možná mi to pomůže žít dál

Měli jsme s manželem vážnou autonehodu

Ke změně názoru, co se týče smrti, mě přivedla dva roky stará událost. Ten den byl celkově na levačku. Měli jsme jet s manželem na sraz z vysoké školy. Jenže já měla už od rána divný pocit, jako by se mělo něco stát.

Počasí za moc nestálo. Sotva jsme vyrazili, spustil se prudký liják. Možná můj špatný pocit pramenil právě z toho. Chybělo nám do cíle jen pár kilometrů, když se v jedné z četných zatáček na nás z protisměru vyřítila dodávka. Pamatuji si jen tvrdý náraz a skřípání brzd.

Manžel z toho vyvázl se zlomenou nohou a boulí na čele. Já na tom byla podstatně hůř. Upadla jsem do bezvědomí a ztratila hodně krve. Převoz do nemocnice si vůbec nepamatuji. Jen jak ležím na sále a všude je bílé světlo. Až později jsem se dozvěděla, že jsem v daný moment bojovala o život. Během bezvědomí jsem se šla v duchu rozloučit s rodinou.

Mohlo by Vás zajímat:

Vladimíra (34): Ve vzteku jsem sestře řekla něco, co se za pár dní vyplnilo. Sestra mi i tak přišla odpustit

Doktoři bojovali o můj život, zatímco já byla jinde

Dcera měla ten den zrovna narozeniny. Já se najednou ocitla v jejím bytě a viděla ji, jak drží v ruce telefon a spílá mi: ,,Ona mi vážně nepopřeje? To ještě nikdy neudělala. Proč nevolá?“ Sklesle hleděla na mobil a pochodovala sem tam. Vzala do ruky fotografii, kde ji jako malou holku házím do vzduchu.

Chtěla jsem ji obejmout a říct jí, že jsem nezapomněla. Jenže moje ruce projely skrz ni. Neviděla mě, jen já ji. Kolem pobíhal čtyřletý Pepík. Měl na sobě svetr, který jsem mu před časem upletla, ale dceři se nelíbil. V tu chvíli mi to udělalo radost, že mu ho přece jen oblékla. Pak jsem se zničehonic zjevila u své sestry.

Ležela v hospicu. Marta je o patnáct let starší a život ji pomalu opouští. I ji jsem se snažila chytnout za ruku a říct jí, že jsem u ní. A ona mě viděla! ,,Tys přišla,“ řekla unaveným hlasem. ,,Za chvíli budeme spolu,“ pronesla a zavřela oči. ,,Mám tě ráda, sestřičko. Neboj se, všechno bude dobré,“ utěšovala jsem ji a opět se vrátila do svého těla. Myslím, že jsem byla skutečně na hranici života a smrti.

Mohlo by Vás zajímat:

Matěj (28): Po bodnutí včelou jsem prožil klinickou smrt. Ač jsem se ocitl v ohrožení života, byl to úžasný pocit

Klinická smrt mi ukázala, že se nemám čeho bát

Operace se podařila, lékaři mě zachránili. Později mi jeden z nich vysvětlil, že jsem si prošla klinickou smrtí. ,,Na pár minut vám přestalo bít srdce. Jste bojovnice s tuhým kořínkem,“ pochválil mě a já se zamyšleně usmála.

Díky klinické smrti jsem si uvědomila, že smrtí nic nekončí. Myslím si dokonce, že poté budeme mnohem svobodnější. Jestli se smrti ještě bojím? Ne! Nemůžu říct, že bych se na ni těšila, ale už ji začínám brát jako přirozenou součást života.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Lucie (25): Strávila jsem téměř rok v kómatu. Bylo to nejkrásnější období mého života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.