Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Někdy se nám snaha zachránit lidi kolem vymkne a někdy se obrátí přímo proti nám. To se stalo i Lence, která se rozhodla, že zlepší výživu svých kolegů, ale udělala to tak trochu proti jejich vůli.
V práci jsem vždycky byla ta, co všem ráda připraví něco dobrého. Nejsem šéfkuchařka, ale vaření mě baví a věřila jsem, že svým jídlem můžu druhým udělat radost. Když jsem zjistila, že kolegové jedí hlavně bagety z benzinky a polotovary, napadlo mě, že jim to trochu „vylepším“. Začala jsem nosit domácí obědy.
Připravovala jsem obědy několikrát týdně
Nejdřív jsem si říkala, že zkusím jen párkrát za měsíc. Připravila jsem velkou zeleninovou polévku, k tomu celozrnné housky, občas i nějaký salát s kuskusem a hummusem. Kolegové to jedli a chválili, že je to změna a že jim to chutná. Postupně to přešlo v pravidelnou věc, nosila jsem krabičky i třikrát týdně.
Nejen že jsem vařila pro sebe, ale dělala jsem porce navíc, abych jim ušetřila čas a peníze. Měla jsme z toho skvělý pocit. Žila jsem sama a neměla jsem, o koho bych se starala a tohle mi přinášelo pocit uspokojení a zadostiučinění.
Jenže po čase jsem si všimla, že zájem trochu opadl. Dělali, že jsou zaneprázdnění, někteří se vymlouvali, že už oběd měli nebo že něco chystají odpoledne. Pořád jsem si to omlouvala – že asi nestíhají nebo nemají hlad. Ale i tak jsem dál nosila krabičky, protože jsem chtěla být „ta hodná“, co na všechny myslí.
Vyhazovali všechno do koše
Pak jsem jedno odpoledne přišla do kuchyňky v době, kdy tam většinou nikdo nebyl. A tam jsem viděla, jak kolega hází celou moji krabičku do koše. Neotevřenou. Zarazila jsem se a zůstala stát za rohem. Chvíli na to přišla další kolegyně a bez váhání tam hodila další moje jídlo.
„Na ty její zelené blbosti fakt nemám chuť. Radši si skočím pro smažený řízek do bistra. Proč to sem vůbec pořád nosí, když to nikdo nechce?“ Zůstala jsem tam stát jako opařená. Nechápala jsem, že mi to nedokážou říct narovinu. Že se na mě usmívají, děkují mi, a přitom se za mými zády zbavují všeho, co pro ně připravím.
Večer doma jsem si uvědomila, že jsem to vlastně dělala hlavně kvůli sobě. Abych měla pocit, že je „zachraňuju“ před špatným jídlem. Že jsem chtěla být ta, která je správná, ta, co pomáhá. Jenže oni o to nestáli. A mě to zasáhlo víc, než jsem čekala. Přestala jsem s tím ze dne na den a musela si přiznat, že ne každý potřebuje nebo chce být zachráněn – a už vůbec ne jídlem.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
