Lucie (36): Moje nejlepší kamarádka mi závidí rodinu a vylévá si na mně vztek, že ji sama nemá. Nevím, jak jí pomoct

Už dlouho vím, že mít nejlepší kamarádku je dar. A je potřeba o přátelství náležitě pečovat. Vždycky jsem si myslela, že s Radkou nás nic nerozdělí. Že si vzájemně přejeme štěstí a nic si nezávidíme. Jenže poslední dobou mám pocit, že mě Radka snad už nenávidí. Všechnu frustraci z nenaplněného snu si vylévá na mně...

Mohlo by Vás zajímat:

Inka (29): Manžel mě nejdříve obdivoval, ale teď mě považuje za velkého sobce. Tlačí mě do mateřství, ale já se na to ještě necítím

Vždy jsme byly jako sestry

S Radkou jsme se seznámily na střední škole. Od prvního dne jsme si padly do oka a od té doby jsme byly nerozlučná dvojka. Prožily jsme spolu spoustu dobrodružství a podržely se ve všech důležitých okamžicích. Nerozdělily nás ani první lásky. Sdílely jsme každou radost, každé trápení. Později jsme si byly na svatbě vzájemně za svědka. Vypadalo to, že naše přátelství nic neohrozí. Ale život bohužel někdy přináší situace, na které nejsme připraveni a neumíme si s nimi poradit...

Když se mi narodily děti, byla to právě Radka, kdo mi pomáhal se vším možným. Přestože sama děti ještě neměla, byla výborná teta a neuvěřitelně ochotná. Pohlídala je, abych si mohla odskočit ke kadeřníkovi nebo na masáž. Vzala je i na hřiště, abych si chvíli doma odfrkla. Byla úžasná a já věděla, že jednou z ní bude skvělá máma. Jenže mateřství není samozřejmost. A její touha po miminku bohužel nestačí. Po mnoha pokusech o početí jim zatím nebylo přáno.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (27): Kámošce, s níž jsem „prokalila“ mládí, vlezlo mateřství na mozek. Odmítám se s ní vídat

Všechno se mezi námi změnilo

Je mi to hrozně líto a snažím se Radku všemožně podpořit. Ale mám pocit, že slova už jsou zbytečná a spíš ji ještě víc dráždí.

„Já už fakt nemůžu. Další pokus a další zklamání,“ řekla mi nedávno opět zlomeně, když jsem jí volala. Snažila jsem se ji povzbudit, nabídla, že se sejdeme, že spolu vypijeme víno a aspoň na chvíli zapomene na ten „hon za mateřstvím“.

Jenže místo toho se mi přestávala ozývat, a když jsme se náhodou potkaly, byla podrážděná a ironická. Když jsem jí vyprávěla o starostech s dětmi, jen protočila oči: „To musí být fakt peklo. Aspoň nějaký máš, víš?“ Znělo to jako výčitka. Najednou jsem se úplně styděla. A vyčítala si, že o nich vůbec mluvím. Ale jsou přeci mojí součástí a nemůžu dělat, že neexistují.

Mohlo by Vás zajímat:

Katka (38): Nedivím se, že manžel mé kamarádky má milenku. Stala se z ní divoženka, ale moje upřímné rady neskousla

Už nevím, jak s ní mluvit

Naposledy, když jsme se viděly, mluvila jen o sobě. A kdykoli jsem se zmínila o čemkoli osobním, stočila téma jinam. „Radko, mám pocit, že ti vadím,“ řekla jsem jí na rovinu. Jen mávla rukou a řekla: „Neřeš. Ty máš všechno, já nic.“ Snažila jsem se jí po stopadesáté říct, že přeci není vše ztraceno. Že mají ještě šanci a zázraky se dějí. Jenže ona mi jen vpálila: „To jsou kecy. Lidi, co si to nezažili, nikdy nemůžou vědět, co je to za peklo.“

Mrzí mě to. Chápu, že to nemá vůbec lehké, ale nejsem její nepřítel. A nevím, proč bych měl být bitá za to, že nám se dítě podařilo prakticky hned, zatímco oni to štěstí dosud neměli. Vážně už nevím, jak se k ní chovat, aby se necítila dotčená a podrážděná. Aby si na mě nevylévala svou frustraci. Vím, že jí pohled na mé děti nejspíš bolí, ale to neznamená, že se nebudeme stýkat. Jsem zoufalá, že z našeho přátelství zbyl jen stín a nedokážu s tím nic udělat. Bojím se, že pokud se Radka brzy nestane mámou, definitivně o ni přijdu.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Evelína (33): Kamarádce se nelíbí, jak vychovávám syna, sama přitom děti nemá