Jestli něco patří k létu, pak je to koupání. Moc dobře to ví i Vendula Pizingerová, která se v dalším pokračování rubriky Máma na přechodu věnuje právě pobytu u vody. Nedaleko vodní plochy strávila celý svůj život a vedle veselých příhod nasbírala i pár hodně dramatických.
Léto je v plném proudu a všichni se pohybujeme v prázdninovém režimu, což znamená mezi dovolenejma nebo někde na chatách, chalupách, a v těch často neskutečně vysokejch teplotách vyhledáváme koupání. Já mám to štěstí, že jsem celej život bydlela u vody. Rodiče měli barák v Černošicích přímo na břehu řeky Berounky. Potom jsem bydlela v Jevanech u rybníka a teďka to mám teda nejdál - 300 metrů. Bydlím v Říčanech nad Jurečkem.
Rádi jsme chodili po jezu, což byla velká výzva
Jak si vzpomínám, tak jsme s mejma kamarádkama a kamarádama trávili léto u Berounky a to bylo neskutečný. Už jako malá jsem tam sledovala raky a žáby, povídala jsem si s rybářema, kteří mi vždycky uvázali prut, dali tam olůvko a chytala jsem s nima kapry.
Jednou mi táta koupil nafukovací kajak, Baru z Barumu, a tím jsme jezdili po Berounce. Bydleli jsme blízko jezu a krom jednoho utopenýho si nepamatuju, že by se tam stalo něco nepříjemnýho. Rádi jsme po tom jezu chodili, což byla velká výzva. On byl totiž samá díra nebo tam byla narostlá řasa, takže to klouzalo, a kdo přešel jez tam a zpátky, byl hrdina. Já byla samozřejmě posraná až za ušima a tehdy měla kamarádku Libuši, která neměla rodiče a žila jenom se starou tetou. Byla to zvláštní holka, moc nemluvila.
Skočila jsem za topící se kamarádkou a vytáhla ji
Já už odmalička vždycky někoho takovýho měla. Na první základce to byla Míša, po který spolužáci házeli kameny. Vždycky vybrala někoho, koho jsem chránila, protože jsem se chtěla cejtit jako ochránce. A takhle to mám celej život. My se spolu chodily i koupat a protože mě babička s dědou nechtěli kolem těch 12 let pouštět samotnou, tak šli vždycky s náma a sedli si na břeh právě u toho jezu. Tam byla vodní elektrárna a krásná velká smuteční vrba a u tý seděli. Takoví věčný milenci, drželi se i v těch letech za ruce, povídali si a my skákaly z jezu.
A protože tam předtím bagrovali dno, tak tam občas byla docela hloubka a víry a ta moje kamarádka tam skočila a začala se topit. Já reagovala během sekundy, skočila za ní a topily jsme se obě. Babička s dědou seděli ruku v ruce pod vrbou a povídali si. Mně se nějak podařilo odrazit se ode dna, jen si pamatuju, že jsem nad sebou viděla tu špinavou zelenou vodu, když jsem otevřela oči, a ty bubliny, a tu kamarádku jsem vytáhla. Musím říct, že to bylo strašně zvláštní. Doplavaly jsme na břeh a že řekly babičce s dědou, že jsme se topily, a oni: “Jé, to jsme si ani nevšimli.” A potom ta holka se mnou už nikdy nepromluvila a já si dneska, se všema zkušenostma, který člověk má, říkám, jestli tam neskočila schválně. Nevím. Doufám ale, že je v pořádku, živá a zdravá.
Oba synové se naučili brzo plavat
Ty naše vodní hrátky nekončily na jezu v Černošicích, ale taky na železničním mostě v Mokropsech. Z toho jsme zase skákali a také z lávky v Černošicích. Myslím, že Pepíček bude skákat taky. Kuba taky určitě někde skákal, ale ten je takovej opatrnější. Já začala s Pepčou chodit už v půlroce na plavání a je úžasný, že i když jsme na dovolený, skočí do vody, udělá třeba tři tempa a mám jistotu, že kdyby se něco dělo, že se vynoří. To je strašně důležitý, vést dítě k tomu, aby znalo vodu a nebálo se jí.
Když se vrátím ke Kubovi, ten se naučil plavat taky hodně brzo. To bylo na Maledivách a dodnes si pamatuju, jak jsem stála u vodního baru a Kuba najednou plaval, takže to byl vlastně samouk, s ním jsem na plavání nechodila. Teď plave úžasně, že si to ani vyčítat nemusím. Mě učili plavat rodiče. Táta tím, že byl voják, měl takové revolučnější způsoby. Někdy mi tím připomíná mýho muže Josefa. Třeba mě zavezl do hloubky a pustil mě, abych se naučila plavat, a asi mu to vyšlo. Nemám z toho díkybohu žádný trauma.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Už si nemůžu dát dvě piva skočit do vody
Dneska jdeme do věku, kdy je pro nás nebezpečný dát si dvě piva a skočit do vody, protože můžeme dostat infarkt. Tady, jak bydlíme na Jurečkem, se asi před čtrnácti dny utopil pán a všichni říkali: “To se utopil starší člověk, asi dostal infarkt.” Celej den tam tím pláž i stánek žily a já se pak ze zpráv dozvěděla, že mu bylo padesát, což je můj věk. Takže pokud bych se tam po dvou pivech utopila já, hned by se mluvilo o starší utonulé paní. To teda není moc hezký.
Jinak to dětství na Berounce bylo krásný. Okolo břehů se vždycky třepetaly vážky a skákaly tam žáby, lovili jsme ryby a dokázala jsem si tam vyhrát i sama. Obdivuju rodiče, že mě nechali. Já bych asi svoje děti nepustila hrát si u vodní plochy, protože existuje spousta případů, kdy se člověk utopí téměř na lžičce vody.
Jednou jsem omylem zkusila aqua aerobic
Už běží druhá půlka prázdnin, hrozně rychle to ufrnklo. Věřím ale, že nás čeká hezký babí léto. S kamarádkou Luckou a našima dětma Aničkou a Pepíčkem se chystáme ještě jednou do Chorvatska, tam už asi taky bude chladnější moře.
Ale to mi nevadí. Mně obecně pohyb ve vodě nevadí. Teda jednou jsem zkusila aqua aerobic a to bylo šílený. Nebo spíš hrozně komický, protože jsem tam byla se samýma důchodcema. Proto jsem si říkala, že to nebude náročný. Jenže ono není vidět, jak se člověk v tý vodě zapotí. Tudíž to spousta kluků důchodců flákala a s náčiním místo pod vodou cvičila na hladině a sledovala ženský v plavkách, jestli jim spadnou podprdy. Pro ně to byla spíš terapie ženskym tělem než aqua aerobic.
Přeju našim dětem, aby měly podobné dětství jako my
Co jsem kdy v životě největšího přeplavala, byla Vranovská přehrada v tom nejužším bodě, což je 1800 metrů. To mi bylo asi patnáct. Pamatuju si, že když jsem vylezla z vody, byly mi plavky o dvě čísla větší. Takže ten pohyb ve vodě je určitě zdravej. Proto bych přála všem rodičům a dětem, aby mohli u vody strávit zbytek prázdnin a aby ty naše děti měly podobný dětství jako my. Aby se mohly svobodně pohybovat a my rodiče o ně neměly takovej panickej strach. Takže ještě krásnej zbytek léta!