Máma na přechodu: Ve Španělsku jsem byla občas pokrytá supími lejny, ale přežila jsem to, líčí Pizingerová

Tak jsem se náhodou ocitla v Málaze! Mám ráda Španělsko a Málagu obzvlášť. Cestovat nejen na španělské ostrovy jsem začala až s Josefem. Je to místo, kde mě požádal o ruku a kde jsme zažili spoustu hezkých výletů.

Ale ještě než vám začnu popisovat své nedávné dobrodružství, musím vám říct o věci, která mě překvapila. Koukala jsem do novin a všichni oslavovali mé padesátiny články o tom, jak jsem měla strašně tvrdý život a teď jsem vlastně šťastná a vypadám výborně. A skoro u každého článku byla moje fotka před krematoriem.

V poslední době mi umřelo pár kamarádů a já byla několikrát na pohřbu. Beru si pro tyto příležitosti na sebe klobouk a kostýmek, aby mi to slušelo. Nevím, jestli si v tomhle věku zasloužím fotky před krematoriem, navíc k životnímu jubileu. Myslím, že to nebyla náhoda. Ale není to jedno? Abych se vrátila k věci...

Mohlo by Vás zajímat:

Máma na přechodu Vendula Pizingerová: Na Island jsem musela jet v teniskách a nechápala proč. Vysvětlení přišlo poslední den

Žila jsem v bláhové euforii, že zůstaneme v Marbelle

Po přistání v Málaze mi Josef prozradil, že zamíříme do Marbelly. Můj muž je někdy neuvěřitelně šetřivý a já se tomu musím smát. Stalo se to i teď. Od nějakého chlapa nám půjčil na týden auto za 110 eur. Přebírali jsme ho asi tři stanice vlakem za Málagou. Vždycky Josefovi říkám: Nikdy nejsme tak bohatí, abychom si museli kupovat levné věci. Samozřejmě, že se z našeho auta trošku kouřilo, ale posloužilo.

Marbella je krásný město. S Josefem jsme tam už byli, a dokonce jsme ještě našli naše tehdejší ubytování. Šli jsme náhodou okolo, když jsme se vraceli z restaurace. Tenkrát jsme hodně trackovali, takže jsem si Marbellu neměla čas ani prohlédnout, a pokud ano, tak opravdu z rychlíku. Ráno proto vedly mé první kroky k moři. Udělali jsme si hezkou procházku, zašli na snídani a já žila v bláhové euforii, že už tam zůstaneme. Ale znám Josefa dobře, takže ta euforie trvala opravdu jen chvilku.

Koupila jsem si svetr, abych ho zapomněla u vodopádu

Nejprve jsem musela vyřešit problém s oblečením, protože jsem měla jenom ty jedny tenisky. Navíc se mi strašně vytahaly, jak jsem si do nich na Islandu pořád rvala zimní ponožky. Takový ty tlustý vlněný, co jsem si koupila u pumpy. Takže v Marbelle jsem si pořídila šaty a krásnej kašmírovej svetr, abych ho ve Španělsku poslední den zapomněla. Dodnes někde visí na vodopádu.

Po nákupech jsme se rozjeli do Rondy. Chtěli jsme se podívat na koridu, ale ta byla mimo sezónu zavřená. Tak jsem si alespoň vyfotila sochy cínových toreadorů. Nějaká paní tam hrála na harfu a byla to vážně romantika. Naproti byla úžasná restaurace, kde jsme se dobře najedli a napili. Po návratu do Marbelly jsme si večer dali víno a asi ho bylo trochu víc. Proto jsem si také bláhově myslela, že si Josef třeba ráno tu cestu rozmyslí – a hlavně ten track.

Náš pokoj připomínal krabičku od zápalek

Naše ubytování mi Josef líčil jako bezvadný s terasou na střeše. Měl pravdu, že v takovém pokoji jsem ještě v životě nebyla. Vypadalo to tam, jako bychom leželi v krabičce od sirek. Připomnělo mi to film Nástrahy velkoměsta, kde má hlavní hrdina skládací pokoj. Tohle bylo úplně stejný. Korunu tomu ovšem nasadilo okno do chodby. Ráno tam pobíhala paní s funkcí uklízečky, recepční a možná i majitelky. Asi nemusím psát, že jsme se moc nevyspali.

Mohlo by Vás zajímat:

Máma na přechodu: Muž mi na Islandu daroval prstýnek z pouti, pak se vedle nás utrhl kus ledu, líčí Vendula Pizingerová

Mordor v kaňonu jsem dala v neposlušných teniskách

Marbellu jsme ráno opustili a vyrazili do Rondy, překrásného bílého města s hradem. A jasně, že jsme museli na track. Jasně, že jsem ho celý absolvovala ve svých glamour teniskách. Asi šestkrát jsem si zvrtla nohu. Jsem prostě kopyto, které je schopné zakopnout všude. Cesta do kaňonu byla navíc dlážděná velkými kameny. No prostě Mordor.

Můj muž navíc zásadně nechodí po vyznačených cestách. Vždycky se musíme objevit někde jinde. Najednou jsme se ocitli v kaňonu, kde nám nad hlavami lítali supi bělohlaví. Ano, jsou to nádherná zvířata, ale protože jsem se cestou sunula po římsách a zídkách, byla jsem v cíli totálně pokrytá supími lejny. Přežila jsem to. Dokud můj muž neprohlásil: „Večer bych se sem rád vrátil na focení s mléčnou dráhou a chci, abys tady nahoře stála ty!“

Místo negroni jsem dostala svalovou horečku

Mléčná dráha se objevuje asi v devět večer a teď bylo šest. Už už jsem si představovala, že zamířím zpátky do našeho pokojíčku pod hradem. Takže ne. Rychle jsme do sebe hodili jedno pivo, večeři a letěli zpátky! V restauraci jsem si na kuráž chtěla dát negroni, bezvadný drink s vermutem. Místo toho jsem dostala svalovou horečku. Měla jsem úplně rudou hlavu!

Musím ho hodně milovat. Všechno jsme to zvládli. Když jsem někde s ním, tak se ničeho nebojím, ale on se bojí o mě. Některé moje pohyby jsou trošku nekoordinované.

Mohlo by Vás zajímat:

Vendula Pizingerová slaví 50: Redakce Lifee.cz ji překvapila originálním dárkem, jak reagovala?

Olivový sad nebo čekárna plastického chirurga?

V kaňonu jsme procházeli olivovými sady a při pohledu na ně mě napadla zásadní myšlenka. Olivovníky jsou strašně staré stromy a některé z nich tak od pohledu i vypadaly. Ale byly mezi nimi také stromy s naroubovanými novými větvemi. Připomínalo mi to čekárnu plastického chirurga. Jako když si necháte udělat facelift obličeje, ale do toho máte pořád starý tělo. Nicméně jsem se dočetla, že tyhle olivovníky rodí hrozně pozdě, třeba až kolem padesátky. Takže, milé čtenářky, ta paralela je jasná. Ale chci taky zmínit, že olivovníkové dřevo je cenné, protože je plné oleje. Takže takové kuchyňské prkýnko z olivovníku je podle mě nejlepší věc na světě!

Obalená supími lejny, na nohou puchýře

Druhý den ráno jsme si v Rondě vyšlápli na hrad. Samozřejmě, že opět nenormální cestou. Pro turisty tam bylo klasické zábradlí a schody. My jsme se plahočili cestou, která tam zřejmě byla kdysi, teď jsme se sunuli nahoru po skále. Jen co jsme vyšli na schody, Josef povídá: „Já bych do toho kaňonu chtěl zpátky, ale šli bychom tam druhou stranou!“

Ano, bylo to trochu náročnější. Lezli jsme zase po obrovských kamenech a zase jsem byla celá od supích lejn, na chodidlech puchýře. Ale já za tím Josefem vždycky jdu. Samozřejmě u toho musím poslouchat, jakou mám špatnou fyzičku, že jdu pomalu a že na mě nebude čekat. Jasný, chyba je na mé straně, to nepopírám!

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Vendula Pizingerova (@vendulapizingerova)

Všechny pichlavý keře Evropy a koupačka ve vodopádu

Z Rondy jsme se přesunuli do dalšího města. Zvládli se zastavit i v hospůdce. Náš poslední track byl opravdu nádhernej. Šli jsme takovým křápem, že to svět neviděl. Po cestě byly snad všechny pichlavý keře z celý Evropy. Lemovaly ji ale také bylinky, tymián nebo rozmarýn, o které se při chůzi otíráte, takže krásně voní. Rostou tady i avokáda. Mám tohle ovoce moc ráda a dočetla jsem se, že jeden strom může dát až sto kilo plodů. Neskutečný. Vydrápali jsme se do cíle a našli krásnej vodopád. Kdyby bylo tepleji, tak do něj skočím. Za naši rodinu to zvládnul Josef. To jsem samozřejmě musela vyfotit.

Potom už nás čekala jen cesta zpátky na letiště do Málagy. Chtěla jsem stihnout muzeum Pabla Picassa. Na to mi manžel řekl, že tam můžu jít, ale bez něj. Nakonec jsem dala přednost pohodlí a čekání na letadlo jsme proseděli v restauracích.

Zpráva od tchyně, která mě rozplakala

Závěrem nemůžu vynechat vzpomínku na náš třetí den. To ráno jsme snídali na terase a přišla mi zpráva od tchyně Simony. Psala, že začala válka. Ukrajina je a zároveň není daleko. Spousta lidí, které znám, tam mají rodiny. My dva s Josefem jsme v tu dobu byli v cizí zemi a doma na nás čekaly dvě děti. Ten pocit můžu označit jedním slovem - bezmoc. Četla jsem noviny a projížděla Instagram. Nestává se mi to často, ale začala jsem brečet. Může to být i tím, že mám malé miminko.

Je to určitě obrovská nespravedlnost a člověk je bezmocný. Nejde tomu zabránit. Můžeme jen čekat, jak se situace vyvine dál. Je to hrozně smutný. Během toho našeho šťastného výletu jsme na to celkem intenzivně mysleli. Když jsme vyráželi z Málagy, ještě žádná válka nebyla a během těch pár dní bylo všechno jinak. Lidé v ulicích Španělska demonstrovali za mír úplně stejně jako v Česku. Snad můj další článek bude končit veseleji.

Galerie Máma na přechodu Vendula Pizingerová: Putování Španělskem

+ 8 fotek + 9 fotek