Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Když Markovi zemřela babička, zůstal po ní malý pudlík. Marek se ho ujal. A protože měl babičku rád, chodil jí pravidelně zapalovat svíčku na hrob. Někdy vzal na hřbitov i pudlíka. To, co tam Marek nedávno zažil, by nikomu nepřál.
Stále přemýšlím nad chováním toho starého pána na hřbitově. Pustil se do mě a nešetřil vulgarismy. Z mého pohledu na to neměl právo a jeho slovní výlev beru jako pořádný úlet.
Pes mi přinesl do života radost
Moje babička zemřela před dvěma roky. Měl jsem ji rád, a tak jsem dlouho nepřemýšlel nad tím, zda se postarám o jejího psa. Bobeš byl maličký a postarší pudlík, hodný a měl rád svůj klid. Žil s babičkou v bytě v panelovém domě, takže se lehce začlenil do mé domácnosti.
Na Bobešovi jsem viděl, že se mu stýská po paničce. Ležel v pelíšku a vydával zvukové projevy podobné sténání. Po čase asi pochopil, že se už nevrátí a přilnul ke mně. Je mu dvanáct let, a tak většinu dne spí. Proto jsem se nemusel bát, že by v bytovém komplexu, ve kterém bydlím, někomu vadil. Bobeš byl můj tichý společník a sousedi o něm ani nevěděli. Jsem sám, nemám rodinu a musím říct, že mi přinesl do života radost.
Patří pes na hřbitov?
Zajímal jsem se o provozní řád hřbitova a nenašel jsem zmínku o tom, že by byl oficiálně omezen vstup se psy. Když jsem šel babičce na hrob zapálit svíčku, bral jsem s sebou i Bobeše.
Vnímám hřbitov jako posvátné místo, kde je třeba dodržovat určitá pravidla. Proto se tam chovám tiše a s úctou. To samé platí i o Bobešovi. Pokaždé ho nesu v náručí a rozhodně by pro mě bylo nepřípustné, aby po hřbitově chodil na vodítku. A už vůbec bych nedovolil, aby se třeba pokusil označkovat nějaké místo.
Bobeš způsobně seděl na náhrobní desce, já zapálil svíčky a odstranil napadané listí. Po úklidu jsem psa vždy vzal do náručí a opustili jsme hřbitov.
Jiřina (26): Cizí pes pokousal toho mého. Díky tomu jsem si ale našla partnera
Na hřbitově na mě křičel starší pán
Nedávno jsem opět vzal Bobeše na hřbitov. Zapálil jsem babičce svíčku a v momentě, kdy jsem stál u hrobu a v duchu k ní promlouval, vyrušil mě křik. „To snad nemyslíte vážně, brát psa na hřbitov! Toto je posvátné místo. To si nemůžete dovolit. Co jste to za bezohledné prase? Vy ignorante! Leží tu naši předci, sem zvíře nepatří!“ křičel na mě cizí starý pán a nenechal si vůbec nic vysvětlit. Bobeš na něho samozřejmě štěkal a bránil mě.
Vzal jsem psa do náručí a rozhodl se rozrušeného pána ignorovat. Celou dobu, co jsem ze hřbitova odcházel, jsem slyšel jeho nadávky. Od té doby musím nad tou situací přemýšlet. Bobeš se nedotkne svou nohou půdy na hřbitově, a když ho posadím na náš hrob, je to můj majetek. A jako majitel jsem rozhodl, že mi to nevadí.
Respektuji pietní místo a chovám se slušně. Chápu, že ne každý je morálně na takové výši, aby uměl vzdát úctu zesnulým. Ale v mých očích právě ten starý pán překročil svým jednáním hranice slušného chování. Já nic špatného neudělal. A on navíc křičel na hřbitově. Neudělal spíše chybu on sám?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
