Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Marek nebyl ve svém rodném domě třicet let. Když se po smrti rodičů vrátil, zjistil, že se mu vynořuje spousta vzpomínek. Mezi ty nejsilnější patřily vzpomínky na jeho první lásku.
Vrátit se po tolika letech do vesnice, kde jsem vyrůstal, bylo jako sen. Poprvé po desetiletích jsem mířil na místa, která byla svědky mých úplně prvních vzpomínek. Jakmile jsem vystoupil z auta před domem mých zesnulých rodičů, ovanul mě známý, zemitý pach mokré půdy po dešti. Ta vůně mi připomněla teplé letní večery, kdy jsme s mojí první láskou Janou trávili hodiny na zahradě, povídali si o svých snech a o tom, co je před námi...
Setkání po letech
Od chvíle, kdy jsem odešel na vysokou, mě úplně pohltil život a práce ve městě. Nikdy nebyl důvod se vrátit. A možná ani chuť. Ale po smrti rodičů byl náš dům prázdný a bylo potřeba se rozhodnout. Prodat? Opravit?
Zahrada okolo domu, i když zanedbaná, si pořád uchovávala svůj půvab. Procházel jsem se a snažil se vybavit si střípky z dětství. A k mému překvapení některé květiny pořád kvetly, jako by se o ně někdo staral. Došel jsem k plotu oddělujícímu náš pozemek od sousedního... a tehdy jsem ji uviděl.
Jana byla hubenější, než jsem si ji pamatoval, ale pořád měla ty jiskřivé oči. Její vlasy, už prošedivělé, čechral lehký vánek. Všimla si mě a na chvíli zůstala stát, jako by si nebyla jistá, jestli nesní. Pak se jemně usmála a řekla: „Tak ses přece jen vrátil.“
Vyptával jsem se na její život a Jana mi vyprávěla o svém manželovi, který před pár lety zemřel. Přesto z tohohle místa nikdy neodešla. Chtěl jsem jí říct, že přemýšlím o prodeji domu, ale ta slova mi uvízla v krku.
Vrátily se mi vzpomínky na první lásku
Dny ubíhaly a já zůstával déle, než jsem původně plánoval. S každým dalším ránem mě to místo pohlcovalo víc. Vracely se mi vzpomínky na první polibky mezi stromy, na bezstarostné večery, kdy jsme s Janou koukali na hvězdy a snili o společné budoucnosti.
Jednoho odpoledne jsme seděli na verandě, popíjeli čaj a Jana se na mě podívala s úsměvem, ve kterém byl stesk i něha. „Vzpomínáš, jak jsi říkal, že tohle místo nikdy neopustíš?“ zeptala se tiše.
Usmál jsem se, ale napůl smutně. „Bylo mi osmnáct. Tehdy jsem věřil, že všechno vydrží navěky.“
Jana chvíli mlčela a zadívala se na zahradu, která pořád hrála barvami minulosti. „Některé věci vydrží navždy. Jen si toho někdy nevšimneme.“
Její slova prorazila krustu času. Připomněla mi, že ne všechno ztracené je ztracené navždy. V srdci jsem cítil teplo, na které jsem už dávno zapomněl. Možná tohle místo mělo víc kouzla, než jsem si připouštěl.
Možná k ní něco cítím
Čím déle jsem tam byl, tím víc jsem vnímal, že k ní něco cítím. Byla to láska, nebo jen nostalgie? Jana byla milá, ale vždy si držela jistý odstup, jako by se bála překročit neviditelnou hranici. Jednou, když jsme seděli pod starým stromem, řekla: „Můj manžel se vždycky bál, že když se vrátíš, něco se změní.“
Zaskočilo mě to. „Proč?“ zeptal jsem se.
Jana se na mě zadívala a v očích se jí něco zalesklo. „Protože věděl, že jsem tě kdysi milovala. A možná... možná jsem nikdy nepřestala.“
Ticho, které následovalo, bylo téměř hmatatelné. Cítil jsem, jak mi srdce buší v hrudi. Její slova byla jako ozvěna minulosti, která teď zazněla novou silou.
Najdu odvahu žít s ní?
Nemohl jsem přestat myslet na to, co řekla. Opravdu jsem ten dům chtěl prodat? Jednoho dne jsem o svých pochybnostech mluvil s Janou. „Nevím, jestli sem ještě patřím. To, co bylo, už je pryč,“ řekl jsem.
Jana se usmála, jako by věděla, co se mi honí hlavou. „Nemusíš se vracet k tomu, co bylo. Můžeš začít něco nového.“
Její slova byla prostá, ale měla v sobě klid a moudrost, která mým úvahám chyběla. Nebylo to snadné rozhodnutí. Když jsem toho večera odcházel od Jany, pořád jsem nevěděl, co dál.
Poslední večer před mým plánovaným odjezdem jsem se šel projít zahradou. Tehdy jsem uviděl Janu, jak zalévá květiny. Naše oči se setkaly a čas se na chvíli zastavil. V jejím pohledu byla naděje i nejistota. Cítil jsem, že čeká na moje rozhodnutí. Na něco, co by mohlo změnit naši budoucnost.
Přistoupil jsem k ní, naše ruce se téměř dotkly. Věděl jsem, že musím udělat rozhodnutí – vrátit se ke starému životu, nebo začít nový tady, na místě, které se mi znovu vrývalo do srdce. Byla Jana součástí té budoucnosti, které jsem se bál, ale po které jsem možná i toužil?
Někdy je minulost krásná právě proto, že se už nevrátí. Teď jsem měl možnost začít něco nového. Něco, co si můžu sám vytvořit. Najdu odvahu? A je Jana připravená jít tou cestou se mnou?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
