Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Influencer Martin Hranáč navštívil talkshow magazínu Lifee.cz Na kafeečko. V rozhovoru s Miluškou Bittnerovou zavzpomínal na realityshow VyVolení, kde na sebe upozornil v roce 2005, aby se potom naprosto stáhl z mediálního prostoru. Popisuje panické ataky, které u něj propukly kvůli nezřízené konzumaci drog, ale také svoji cestu zpátky na výsluní, když se mu začalo dařit na sociálních sítích jako výřečnému číšníkovi.
Influencer Martin Hranáč (42) zhodnotil v rozhovoru s Miluškou Bittnerovou 20 let od realityshow VyVolení a zrekapituloval svoji cestu (nejen) světem showbyznysu. Nabídky do současných realityshow zatím odmítá. "Kdybych věděl, co mě potom čeká, tak bych do toho nešel. Ale zároveň, to, že jsem si nabil rypák, spadnul na zem, a uvědomil si, že nejsem víc než kdokoliv jiný, mě udělalo člověkem, kterým jsem dneska. Takže všechno špatné je k něčemu dobré," zamýšlí se po letech Hranáč, který si prožil tvrdý pád na dno, ale dostal také možnost nového začátku.
Fanoušky baví na svých sociálních sítích natolik, že mu v loňském roce dopřáli 29. místo v Českém slavíku a houfně navštěvují také jeho super vtipný stand up Crazy Show, se kterým aktuálně objíždí celou Českou republiku.
Martin Hranáč byl talent ze Semaforu
Martine, získal jsi 29. místo na Českém slavíkovi. Jak jsi to dokázal?
Hele, vůbec nevím. Překvapilo mě, že blbě zpívám a jsem tam. Mám úžasnou komunitu lidí, která mě sleduje, a pro ně svoji hudbu dělám. Hrozně mě překvapila jejich velká podpora. S DJ Roxtarem jsme to udělali jako srandu: "Pojď, budeme vypouštět písničky a uvidíme." A moji sledující, lidé, kteří mě mají rádi, mě dostali až na 29. místo. Takže jestli se ptáš, jak jsem to udělal – nevím. Každopádně všem moc děkuji.
Tvým vzorem je Václav Neckář a teď jsi ve Slavíku na lepší pozici, než je on.
Ale to je proto, že on už to nedělá. Pro něj už asi není moc důležité umístit se ve Slavíku. Kdyby to pro něj důležité bylo, umístil by se samozřejmě výš.
Začínal jsi v divadle Semafor, kde se hraje skutečné divadlo. Co se tenkrát stalo Martinovi, že zblbnul a přihlásil se do televizní realityshow VyVolení?
Tenkrát mě do Semaforu vybral Jiří Menzel, což pro mě bylo neuvěřitelné. Choval se ke mně hrozně krásně, bylo mi šestnáct let. Období v Semaforu bylo mé nejkrásnější. Jitka Molavcová, Jiří Suchý, Jiří Menzel, všichni se ke mně chovali krásně. Svým způsobem mi to ukázalo, jaký bych jednou chtěl být. Ale mám úzkosti a panické ataky, a to mě ovlivňuje celý můj život. Vždycky mám strach ještě dřív, než se něco stane. Už s tím nebojuju, už jsem se s tím srovnal, ale komplikovalo mi to život.
Jak se to projevovalo?
Když jsem byl v Semaforu, toužil jsem být známý. Jednou jsem seděl v divadelní restauraci, podíval jsem se kolem sebe a uvědomil si, kolik je herců, zpěváků, tanečníků, lidí, kteří chtějí být také známí stejně jako já. Najednou jsem viděl tu obrovskou pyramidu lidí, kteří by chtěli být na vrcholu a jak těžké bude se tam dostat. Jestli vůbec dostanu možnost být známý.
Na druhou stranu, divadlo se přece nedělá proto, abys byl známý.
Já ti rozumím, ale já byl mladý a blbý!
Chtěl jsem být na titulních stranách, říká Martin Hranáč
Uměl jsi tedy hrát, to by tě pan Menzel neoslovil, uměl jsi zpívat, a všechno jsi to zahodil. Namísto toho jsi šel do televize dělat s prominutím šaška. To jsi z toho ani nemohl mít peníze, nebo ano?
Jak říkám, měl jsem úzkost, a když jsem si uvědomil, co všechno budu muset udělat, abych se dostal na vrchol, tak mi cesta z realityshow přišla mnohem schůdnější a snazší. Měl jsem divně postavené hodnoty, takže jsem si říkal: "Proč bych se měl snažit a něco investovat, když to můžu mít lehce a z téhle lehce vydobyté slávy popřípadě budovat něco svého."
Takže sis myslel, že po VyVolených zavolají z filmu nebo seriálu?
Ano. Takhle jsem byl tenkrát naivní. Byl jsem strašně naivní a hloupý, vůbec mi to nedocházelo.
V tohle asi doufají všichni, kteří dnes absolvují nějaké reality show.
Ano, všichni v to doufají. Já jsem to nevěděl, nepočítal jsem s tím. Potom jsem byl najednou na svém pomyslném vrcholu, což pro mě znamenalo, že budu na titulní straně nějakého bulváru.
Ale za to nejsou peníze.
Nejsou. Byl jsem hloupý. Ve své podstatě – když jsi na titulní straně nějakých novin, tak si tě potom zvou do klubů a diskoték. Tenkrát to tak bylo, dnes už to tak není. Pro mě tenkrát byla meta toho, že jsem známý, titulní strana novin. Jak jsem byl naivní! Až posléze jsem zjistil, že jsem zahodil kariéru v Semaforu, zahodil jsem jméno, které jsem si budoval jako herec, a začal jsem být vnímaný jako postavička z realityshow. Ale já jsem s tím nepočítal, nevěděl jsem, že to tak bude – že budu brán o něco méně.
To není více nebo méně, ale jinak.
Ve spojitosti s herci, kteří hrají ve filmech nebo v muzikálech, tak na tebe vždycky koukají jinak, jsi v jiné kolonce. Tak jsem si myslel, že mi to vyléčí moji úzkost, když tam budu – že už nebudu mít ten stres.
Vyléčilo?
Vyléčilo mi to stres asi na dva měsíce, než moje popularita upadla. To jsem si rozbil rypák úplně neuvěřitelně.
Na druhou stranu, v gay komunitě jsi měl asi úspěch, že? Byl jsi zahrnutý nabídkami?
Nechci vypadat namyšleně, nabídkami jsem zahrnutý do dneška, ale dnes už bohužel nemůžu nabídnout to, co jsem nabídnul kdysi. Bylo to super, užil jsem si to. Ten měsíc byl super. Kdybych měl možnost udělat to samé ještě jednou, jít do té reality show s odstupem dneška – jak bych reagoval? Kdybych věděl, co mě potom čeká, tak bych do toho nešel. Ale zároveň to, že jsem si nabil rypák, spadnul na zem a uvědomil si, že nejsem víc než kdokoliv jiný, mě udělalo člověkem, kterým jsem dneska. Takže všechno špatné je k něčemu dobré.
Ve StarDance by si chtěl zatancovat s mužem
Jak moc byla ve VyVolených figurka Martina Hranáče schválně přestřelená? Jak moc jsi byl přirozený?
Dá se tam hrát hodně dlouho, když jsi chytrá a víš. Tenkrát jsem byl trochu jinde. Když jdeš do reality show a je ti čtyřicet, tak si nakoukáš nějaké díly dopředu, přesně víš, jak bys reagovala v jaké situaci, můžeš se sejít s odborníky. Určitě víš, že to můžeš uhrát. Když jsi mladý týpek, kterému popularita rychle stoupne do hlavy, tak nad takovými věcmi nepřemýšlíš. Já jsem si to šel prostě jenom užít.
A užil sis to?
Ano. Určité věci jsem tam samozřejmě udělal, protože jsem věděl, že to bude mít ohlas z venku. Ale oni tě i nastříhají, jak chtějí. I já jsem tam měl světlé momenty – bylo jich málo, ale byly tam. Oni když vybírají lidi do reality show, tak vybírají typově, a ty musíš hrát svůj typ po celou hru. Oni přesně vědí, jak to mají mít dohromady dané. A to jsem taky nevěděl. Dnes mi ročně chodí čtyři nebo pět nabídek do reality show a já je všechny odmítám, protože už přesně vím, že nechci dát svůj život a svoji kariéru všanc střihači, u kterého nebudu mít jistotu, jak to dopadne.
Co třeba Tvoje tvář má známý hlas?
Kdyby to bylo StarDance, tak bych do toho šel, ale chtěl bych tančit s mužem, ačkoliv se mi příčí ideologie LGBT. Mně by to přišlo bližší. Nechtěl bych to lidem cpát ve smyslu: „Jéžišmarjá, dva teplouši tancujou.“ Ale připadá mi, že bych si to užil víc.
Ve VyVolených jsi byl trochu "na přesústa". Jak na to reagovali rodiče? Máma je učitelka, vidˇ?
Už neučí, už je v důchodu, ale když jsem byl ve VyVolených, tak se zamknula v bytě a nevycházela. Když na ni zvonili novináři, tak nereagovala. Ale to proto, že já jsem se choval hrozně.
Jak jsi to nesl? Snažil jsi se maminku nějak uklidnit?
Tenkrát to nemělo smysl. Byl jsem hrozně excentrický a pořád jsem chtěl být někde vidět. To bych musel mámě volat každou hodinu. Nevzpomínám na to rád, nechoval jsem se moc pěkně.
A maminka už ti odpustila?
Už mi odpustila. Tak je to maminka, ta mě vždycky bude mít ráda.
V dětství byl Martin Hranáč terčem šikany
Byl jsi excentrický už jako dítě, že?
Vždycky jsem byl takový, vlastně jsem to měl trochu těžší. Vždycky jsem byl takový excentrický, hodně vidět, a navíc jsem byl upištěný. Strhával jsem na sebe hodně pozornosti. Měl jsem to těžší ohledně nějaké té šikany.
Odpustil jsi těm lidem, co ti ubližovali?
Vlastně nemám v hlavě nikoho, komu bych měl co odpouštět. Nemám nikoho, komu bych něco zazlíval. Naopak mám ve vzpomínkách všechny ty lidi, kteří se mě vždycky zastali. Všechna ta děcka u nás ve třídě, od nás ze školy, kamarády ze sídliště. Ačkoliv jsem měl dětství fakt drsné, co se týká nějaké té šikany, tak se mě vždycky někdo zastal. A to mi uvnitř zůstalo. Takže já tam nemám vůči někomu zášť. Naopak mám pocit, že společnost není špatná. Není to nic, na co bych vzpomínal nerad, naopak mi to ukázalo, že lidi jsou hodní. To je velký dar, který jsem dokázal vidět.
Studoval jsi hotelovku. Proč jsi nešel na konzervatoř?
Dělal jsem učiliště, nejsem moc chytrý, takže jen učiliště bez maturity. Původně jsem šel na konzervatoř, chtěl jsem jít na Ježkárnu. Ale tenkrát jsem se tam nedostal, protože jsem měl vysoko položený hlas. Měli strach, že kdybych měl nějakou mutaci, tak by se mnou dva roky neměli co dělat. Jsem docela rád, že mi to neklaplo, protože už tenkrát jsem si vybral špatný obor. Neměl jsem si vybírat zpěv, ale spíše herectví. To vím dneska. Ale on i Semafor je v podstatě herecká škola.
To je pravda.
A to je právě ono! Šel jsem do toho Semaforu a potom jsem měl druhou možnost znovu zkusit konzervatoř. Jenže jsem si už řekl, že když jsem v Semaforu, tak to vlastně nemá cenu.
Na učňáku ale nejsou žádní jemní intelektuálové – a do toho ty!
Přesně jak říkáš. A to ze mě udělalo člověka, kterým jsem dnes. Naučilo mě to, že lidé nejsou zlí, ale že jim musíš ukázat, kdo opravdu jsi. Musíš jim dát čas, aby tě poznali. Je pravda, že první měsíc na učňáku, než mě ostatní poznali, určitě proběhlo: „Ježíš, to je bukvice…“ S tím se setkal každý. Ale po tom měsíci jsem jim ukázal, že je se mnou sranda, a nikdy jsem na učňáku neměl problém.
Panické ataky propukly kvůli kokainu
Panické ataky začaly právě ve tvém dospívání?
Panické ataky začaly ve chvíli, kdy jsem šňupal. Měl jsem období, kdy jsem trochu smažil, a potom mi začaly panické ataky.
Prostě jsi šňupal.
Všechno, všechno, co se dalo! Takže Praha, po VyVolených, Berlín… dost jsem do toho spadnul. Pro mě vždycky bylo důležité, jak vypadám – byla to pro mě priorita. Jednou jsem se na sebe vysmažený podíval do zrcadla – nevím, co jsem si to tenkrát dával – a viděl jsem, jak jsem měl propadlé tváře. A najednou jsem zjistil, že se nepoznávám. „Ty vole, kdo to je?“ Tak strašně jsem se toho obrazu lekl, že jsem si řekl: „Marťo, prober se, musíš se svým životem začít něco dělat. Musíš s tím skončit, dokud nemáš úplný problém.“
Byl jsi těsně před závislostí?
Myslím, že už jsem byl na hraně. Už jsem si to dával každý den – ráno, odpoledne a večer. Jenže to bylo kvůli tomu, že jsem chodil s drogovým bossem.
Takže jste to měli doma!
No. On mi vždycky odloupnul celou tu krychli a řekl: „Tady si to vezmi a běž!“ Vždycky jsem měl s sebou strašně moc kokainu a nemusel jsem si to kupovat. Pak to skončilo tak, že on umřel, a já jsem zjistil, že bych si to musel kupovat.
Zjistil jsi, kolik to stojí.
Přesně tak. Navíc jsem zjistil, kolik stojí ten kvalitní, na který jsem byl zvyklý – já jsem nešňupal žádnou omítku! A to jsem si řekl: „Marťo, rychle se z toho musíš dostat!“
Ty jsi měl strašně zajímavé partnery! Víme o jedné tvé známosti, kdy ti pán dával velké peníze, jeho zavřeli a ty jsi musel jít pracovat.
Tohle se mi stalo asi třikrát! Nejhorší je, že borec ti dává třeba dvanáct nebo patnáct tisíc denně, potom ho zavřou, a týden nato musíš do práce za patnáct tisíc na měsíc.
Jak si to může dovolit? Jak to, že ti tam nenechal nějakou zásobu?
Já jsem byl blbej, že jsem si tu zásobu neudělal!
A za co jsi utrácel?
Za všechno, za blbosti. Restaurace, boty… pět milionů za rok – čau!
Tak to teď taky vyděláš, to půjde.
Nevím, ještě nevím. Nerad předbíhám.
V Berlíně Martin Hranáč nejprve tancoval u tyče
Zaujal mě ten Berlín. Před čím jsi utíkal? / Po VyVolených ses odstěhoval do Berlína. Před čím jsi utíkal?
Já jsem utíkal sám před sebou. Měl jsem pocit, že když začnu odznova někde jinde, s jinými přáteli a jinými lidmi, tak to ze mě udělá jiného člověka.
Šel jsi tam sám?
Ano a nebylo to lehký, já jsem tam tancoval u tyče. A i to je paradoxně hrozně krásný moment mého života, o kterým veřejně mluvím, a nebudu se za to stydět. Prostě jsem to dělal. Ale musím ti říct, že i tohle mi ukázalo, že můžeš mít v životě momenty, kdy se dostaneš na šikmou plochu, tam, kde nechceš být, a ne svou vinou. Naučilo mě to nesoudit lidi. Dneska nekoukám na člověka optikou toho, co dělá za práci nebo kolik vydělává. Dívám se na něj vnitřně, a to mi taky hrozně pomohlo.
Ale takové prostředí tě může sežrat a vtáhnout.
Mě to na chvilku vtáhlo, ale tenkrát jsem tam potkal strašně super lidi, kteří byli opravdu osobnosti. Člověk by si řekl: „Co za lidi může tancovat u tyče?“ Inženýrka, doktor… tohle je strašně zajímavé! Najednou jsi na jedné palubě s lidmi, se kterými by ses v reálném životě třeba nesetkala. A zjistíš, že i s takovými lidmi si máš co říct.
Posouvají se tam hranice? Od tyče jdeš potom níž a děláš i jinou placenou práci?
Naštěstí jsem z toho utekl rychle. Dělal jsem to opravdu jen chvilku a potom jsem si uvědomil, že chci dělat toho číšníka. Už mi to vadilo – pořád se přetvařovat, jak je mi strašně fajn.
Jako číšník také musíš být příjemný.
To jo, ale nenechám na sebe sahat! Někdy mám pocit, že se zbytečně moc otvírám, ale já to dělám schválně. Já to otevřeně říkám a je mi jedno, co lidé napíšou do komentářů. Chci ukázat lidem, že všichni jsme lidi. Všichni nemáme jen úžasná životní období, na která jsme vždycky hrdí.
Myslím, že ty na sebe můžeš být hrdý – že ses z toho všeho dokázal dostat.
Já na sebe také jsem hrdý.
O čem dalším promluvil Martin Hranáč:
- O svém stand-upu Crazy Show
- Jak se v průběhu let vyvinul jeho vztah se sestrou
- Podle čeho posuzuje a hodnotí hosty v restauraci
- Čím ho někteří hosté štvou
- Jak se vyvinula jeho tvorba na sociálních sítích
Na aktuální fotografie Martina Hranáče se můžete podívat v naší fotogalerii.
