Darují doslova kus sebe. Řeč není o lidech, kteří by se pro druhé takzvaně rozdali, ale o dárcích orgánů. Co se odehrává v duši žijícího dárce a jak vše prožívá příjemce orgánu, obzvlášť pokud jde o darování v rámci rodiny? To zjišťovala ve svém pořadu Ženská tabu moderátorka Bára Hlaváčková, jejímiž hosty byly Olga Vlková a její dcera Jana Vránová (44).
Jana musela roku 2016 podstoupit transplantaci ledviny, protože ty její začaly vinou autoimunitního onemocnění selhávat. Jako vhodní dárci se jevili její tatínek i maminka. "Černého Petra" si nakonec vytáhla máma, protože táta na tom nebyl zdravotně nejlépe.
Olga ale měla jinou krevní skupinu než dcera, což zvyšovalo riziko toho, že tělo orgán nepřijme. "Byly jsme v IKEMu, kde nám pan doktor Viklický sdělil, jak to bude probíhat. Ty odborné výrazy šly mimo mě, tak jsem ho přerušila a zeptala se, jestli by do toho šel, a on mi řekl, že jo. Tak jsem říkala, nemáme o čem mluvit, prostě jdeme do toho," rozpovídala se kurážná žena v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou.
Olga Vlková o rozhodnutí věnovat dceři ledvinu
Olgo, vy jste své dceři Janě darovala ledvinu. Ono by se to i na základě mnoha příběhů mohlo zdát jako samozřejmost, pokud je to v rámci rodiny, ale je to samozřejmost, přestože jde o vaše vlastní dítě?
Olga Vlková: Pro
mě byla samozřejmost dát druhou šanci.
Jano, a pro vás byla samozřejmost něco takového přijmout?
Jana Vránová: Nebyla.
Já se hrozně bála, že by se mamince mohlo něco stát, že by se mohlo něco nepovést a potom bych si to vyčítala. Takže já jsem nad tím váhala.
To ještě probereme dopodrobna. Co se ale vlastně stalo? Co jste měla s ledvinami nebo s ledvinou?
JV: Byla
mi diagnostikovaná IgA nefropatie, to je autoimunitní onemocnění, a než se
na to přišlo, tak zhruba rok jsem pociťovala velikánskou únavou, kašel a v posledních týdnech nebo měsících mě píchalo
mezi žebry. To byl moment, kdy mě maminka po mojí návštěvě u ní v práci dovedla k doktorovi. Tam mi udělali krevní testy a
na jejich základě se zjistilo, že mi ledviny fungují jen na
40 %.
Takže následovala, předpokládám, nějaká léčba.
JV: Museli mi stanovit diagnózu, takže následovala biopsie ledvin, kde se zjistilo, o jakou nemoc se jedná, a pak konzervativní léčba, tedy léky a sledování zdravotního stavu, což trvalo třeba půl nebo tři čtvrtě
roku. Bohužel se zjistilo, že mi to vůbec nepomáhá, můj zdravotní stav se hrozně rychle zhoršoval a pak už
mě paní doktorka odeslala do
IKEMu, kde se začala řešit samotná transplantace.
To znamená, že vám řekli, že jediná šance je darování orgánu, a jako vhodný dárce se zdál být váš tatínek, protože jste měli stejnou krevní skupinu. Ale to se nepodařilo.
JV: Nepodařilo. Jako dárci se nabídli moje maminka, můj tatínek a můj partner. Tatínek tím dárcem nakonec ze zdravotních důvodů být nemohl, byť měl stejnou
krevní skupinu. Partner má jinou krevní skupinu a měla jsem proti němu hodně protilátek, zatímco proti mamince jsem jich měla méně, a navíc
tam byla výhoda, že jsme měly nějaké společné ukazatele v krvi, takže maminka mohla být ten
dárce.
Jak probíhá dárcovství při inkompatibilitě krevních skupin
Olgo, jak jste prožívala nemoc své dcery? Vy, Jano, jste měla v tu dobu dvě poměrně malé děti...
JV: Ano,
synům bylo tři a osm let.
Jak jste to celé prožívala?
OV: Hrozně jsem to prožívala, protože jsem se moc bála o dceru, aby všechno
bylo v pořádku, aby to dopadlo dobře. Zůstali tady dva malí kluci,
když byla v nemocnici, takže jsme se o ně starali. Bylo to hrozný, ale zaplaťpánbůh dopadlo to tak, jak to dopadlo. Máme to za sebou.
Vy jste hned na začátku řekla, že pro vás to byla samozřejmost - pomoct a darovat ledvinu, nicméně tam hrál roli faktor, že jste měla jinou krevní skupinu. Já tady mám data z toho roku 2016, tehdy se jednalo teprve o jedenadvacátý případ transplantace od žijícího dárce s nekompatibilní krevní skupinou. Co to pro vás všechno obnášelo?
OV: Byly jsme v IKEMu, kde nám pan doktor Viklický sdělil, jak to bude probíhat. Ty odborné výrazy šly mimo mě, tak jsem ho přerušila
a zeptala se, jestli by do toho šel, a on mi řekl, že jo. Tak jsem říkala, nemáme o čem mluvit, prostě jdeme do toho.
A zjišťovala jste si, co to pro vás bude znamenat? Co to bude znamenat pro kvalitu vašeho života?
OV: Vůbec jsem po tom nepátrala.
JV: Já se snažila najít, co se bude dít, co obnáší transplantace. Pak, když mi bylo řečeno, že máme každá jinou krevní skupinu a že tomu bude předcházet nějaký proces očištění od protilátek, jsem se opravdu snažila si
o tom nějaké informace načíst, a pak jsem to samozřejmě všechno tlumočila
mamince. Ale ve finále si stejně neumíte představit, co vás čeká.
Vy už jste mluvila o tom strachu, jak to bude potom, protože tam bylo riziko, že vaše tělo ledvinu nepřijme...
JV: To
je vždycky. Sice mě ujišťovali, že tím, že jsme maminka a dcera, a i přesto, že máme každá jinou krevní skupinu, tak to odmítnutí nenastává v tolika procentech, ale ten strach tam byl, že by se mohlo něco nepovést nebo moje tělo začalo zase tvořit protilátky. To se nakonec stalo, takže jsem musela po pár měsících dojet do
IKEMu, tam mi dali nějakou dobrotu a zase bylo všechno
v pořádku.
Jak transplantace změnila vztah maminky a dcery
Změnilo se něco ve vašem vztahu? Protože vy říkáte, že jste měly dobrý vztahy, ale jestli ho teď máte ještě pevnější?
JV: To
se těžko popisuje, ale opravdu je pevnější. Maminka si furt hlídá
tu svoji ledvinu, byť je u mě.
OV: Hlídám,
aby nezlobila.
Počkejte, jakým způsobem to kontrolujete?
OV: Jestli jí dcera léky, které má, jestli nejí něco, co by
neměla, jestli nepije, co by neměla. Takže tak.
JV: A každou kontrolu v IKEMu, kterou mám co tři měsíce, je vždycky rodinná rada, jaké mám výsledky, jestli je
všechno v pořádku. Ta nervozita tam je.
O čem dalším promluvily Olga Vlková a Jana Vránová v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou
- Jak pomáhají ostatním lidem, kterých se transplantace nebo dárcovství týká
- Jaký je život s jednou ledvinou, když druhou darujete
- Jak prožívaly dění kolem operací
- Jak se na vše dívali další členové rodiny
- Jak to prožíval Janin tatínek jako nejvhodnější dárce