Michal věděl odmalička, že je adoptovaný. Jak už to ale chodívá, v dospělosti se rozhodl vypátrat pravdu o svých biologických rodičích. Objevil skutečnosti, které si ani nechtěl a nedokázal představit.
Rodiče nikdy nedělali z adopce tajemství a otevřeně jsme od dětství mluvili o tom, že mě adoptovali. Miloval jsem je a vážil si toho, že mi dali domov a lásku. Přesto se ve mně stupňovala touha, poznat své biologické rodiče a zjistit, odkud pocházím. Dneska už vím, že jsem se na to měl radši vykašlat…
Biologičtí rodiče byli velmi mladí
Začal jsem se zjišťováním dostupných informací po úřadech. Po několika týdnech jsem se dopátral, že moji biologičtí rodiče byli velmi mladí a nepřipravení. Bylo to prý jejich společné rozhodnutí, zajistit mi lepší život.
Jenže čím víc jsem se věděl, tím jsem si přestával jejich jednání idealizovat. Můj biologický otec nikdy neměl zájem mě poznat. A matka prý o mě projevovala zájem sporadicky. Byl jsem pro ně jen minulostí, kterou chtěli odložit. A to mě bolelo.
Připadal jsem si nechtěný
Cítil jsem prázdno a připadal jsem si nechtěný. Svěřil jsem se po čase mámě, která si všimla mého smutku: „Michale, vím, že hledáš odpovědi, ale chci, abys věděl, že pro nás jsi vždycky byl a budeš náš syn. Milujeme tě a na tom se nikdy nic nezmění.“
To byla slova, která jsem potřeboval slyšet. Vždyť rodina je to nejvíc, co mám. Rodiče při mně vždycky stáli a vychovávali mě s láskou. Dali mi domov, který mi biologická rodina nemohla nabídnout.
Spadla ze mě obrovská tíha
S mámou jsme se objali a byla to hodně dojemná chvíle: “Už nebudu pátrat dál, mami. Uvědomil jsem si, že mám všechno. Naučili jste mě lásce a respektu. Proč bych to měl všechno zkazit tím, že budu hledat někoho, kdo o mě nestál.”
Spadla ze mě obrovská tíha a celé jsem to v sobě uzavřel. Rodina je to nejvíc, co mám.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.