Míša nesnášela sociální sítě, protože jí sebraly manžela. Ale po nějaké době změnila názor, neboť jí do života opět přivedly muže, který byl její první láskou.
Neměla jsem důvod milovat sociální sítě. Za prvé jsem si myslela, že taková místa jsou pro lidi, kteří nemají v životě nic zajímavějšího. A já, matka dvou malých dětí, jsem rozhodně měla co dělat a pro co žít. Za druhé, můj bývalý manžel prostřednictvím sociálních sítí poznal jednu ženu a opustil nás. Zanechal za sebou hořkost a zklamání. A notebook.
To byl konec mého světa...
Pro něj bylo vše jasné a jednoduché - zamiloval se, tak odešel. Ale můj svět se zhroutil. Dlouho jsem nemohla uvěřit, že můj manžel mohl tak snadno škrtnout všechno, co nás spojovalo. Ale čas léčí rány... A já měla děti, musela jsem se kvůli nim sebrat sebrat a jít dál.
Manžel nám nechal notebook a řekl, že je pro kluky. V tu chvíli to pro mě nemělo žádný význam a kluci byli ještě příliš malí, aby plně využili možnosti, které počítač nabízí. Ale teď jsem ho často zapínala pro své vlastní potěšení. Jako samoživitelka jsem nemohla nikam jít, setkávat se s přáteli a chodit s nimi do kina nebo probírat nějaké klepy. Počítač mi dával náznak svobody a nezávislosti.
A tak, když jsem procházela různé webové stránky, jednoho dne jsem narazila na sociální síť. Mohla bych říct, že se to stalo náhodou, ale nebylo to tak. Od chvíle, kdy manžel odešel, jsem se cítila velmi osaměle. Čím dál tím víc jsem s obavami přemýšlela, že možná budu už jen ženou, jejíž jediné starosti a radosti budou spojené s dětmi nebo prací.
Rychle jsem se rozhodla založit si profil. Doufala jsem, že tu najdu staré kamarády ze střední školy. Chtěla jsem mít svou partu znovu pohromadě. Místo toho se mi podařilo najít kamarádku ze základky. Sabina (33) teď žila v Praze, poblíž letiště, a pracovala v bance. Stačilo několik zpráv, abychom obnovily naše přátelství.
Vnukla mi nápad
Když jsme se Sabinou vzpomínaly na minulost, napadlo ji, že bych měla hledat někoho konkrétního. Kluka, tedy dnes už muže, který byl kdysi mojí velkou láskou. Na základní škole byl do mě blázen Honza (34). Psal mi vášnivé dopisy. Nevzdal to, když jsem šla na jinou střední školu. Ani později. Přestal s tím až tehdy, když jsem se vdala. Od té doby se už nepokusil o kontakt.
Ale občas jsem na něj myslela. Žádný muž mě nikdy nemiloval s takovou vášní jako Honza. A teď bych to opravdu potřebovala. Kdyby nebylo Sabiny, asi bych se neodvážila. Neměla jsem ponětí, jestli si mě ještě pamatuje. Nic jsem o něm nevěděla. Kde bydlí? Co dělá? Má manželku a děti?
Nakonec to byla hračka. Stačilo, když jsem zadala Honzovo jméno, a hned mi vyskočil jeho profil a usměvavý obličej. Trochu se změnil, ale ne dost, abych ho nepoznala. Překvapilo mě, že bydlí v Norsku. Co tam asi tak dělá? Bála jsem se, že bych si to mohla rozmyslet, tak jsem mu rychle napsala pár vět. Jeho odpověď přišla po několika dnech.
Setkání po letech
Jeho odpověď byla stručná. Napsal, že v zahraničí pracuje již několik let a v současné době nemá žádné plány na návrat. Dodal, že se neoženil. Nějakou dobu měl vážný vztah, ale ten se rozpadl. Zeptal se na můj soukromý život. Usmála jsem se sama pro sebe a napsala mu přímo, že jsem rozvedená. Asi byl šťastný, protože jeho další zprávy byly osobnější. Nakonec se zeptal, jestli mu můžu dát své telefonní číslo, protože by mi rád zavolal.
Když jsem slyšela jeho hlas, nohy se mi podlomily. Vzpomínky se mi vracely, dokonce jsem si vzpomněla i na chuť našeho prvního polibku. "Nasedni do letadla a přijeď na víkend. Oslo je krásné," navrhl. Byla jsem na vážkách. Sabina mě povzbuzovala, abych do toho šla, ale já jsem nevěděla, kam dám kluky. "Přiveď je ke mně," navrhla spásné řešení. A tak jsem je zavezla k ní a odletěla. I když jsem si od toho nic neslibovala, trošku jsem doufala, že se vrátí ty dávné pocity.
Pak přede mnou stál a já nemohla uvěřit, že to je on. "Vyrostl jsi," poznamenala jsem, okouzlena jeho štíhlostí a bicepsy. "Pracuji fyzicky," vysvětlil trochu chladně. A pak mi pochválil vlasy. Vzpomněla jsem si, jak mu dělalo radost, když mě tahal za copánky. Byli jsme oba trochu napjatí. Nicméně po obědě, během kterého jsme vypili sklenici vína, jsme se uvolnili. Vyprávěla jsem mu, co se mi poslední dobou stalo. On mi pak vykládal o svém životě. Čas nám uplynul velmi příjemně.
Když jsme se museli rozloučit, netajila jsem, že mě mrzí, že to tak rychle skončilo. Honza slíbil, že začne hledat levné letenky, abych za ním mohla jezdit tak často, jak budu chtít. Než jsem se dostala domů, už jsem od něj měla e-mail s podrobnostmi.
Stará láska nerezaví
Náš vztah se pomalu rozvíjel. Potřebovali jsme čas, abychom se otevřeli jeden druhému. Kdykoliv jsem mohla nechat kluky u Sabiny, létala jsem k němu. Když jsme se už dostatečně poznali, abychom o sobě mluvili jako o páru, Honza navrhl, ať se s kluky přestěhuju do Osla. Zaváhala jsem.
"Čeho se bojíš?" přesvědčovala mě Sabina. "Znáš ho, a navíc se vídáte přes rok. Vztah na dálku nemá šanci. Udělej odvážný krok a zkus to." Prozkoumala jsem všechna pro a proti a rozhodla se pro ten velký krok. Řekla jsem to Honzovi a on byl moc rád. Moji synové stejně ještě nechodili do školy, takže mohli začít se vzděláním v Norsku.
"Sociální sítě mohou být velmi užitečné," řekla jsem Sabině, když jsme se loučily na letišti. Usmála se. "Kdyby neexistovaly, nikdy bych vás dva nekontaktovala. Ale díky tomu jste stále moji nejlepší přátelé..." Pak jsme se objaly. "Hlavu vzhůru. Není se čeho bát," zašeptala. "Už se ničeho nebojím! Ani sociálních sítí, ani lásky z minulých let, dokonce ani létání letadlem," zažertovala jsem. A vyrazila vstříc novému životu v Norsku...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.