Facebook
Instagram
Moderátorka pořadu Sama doma Martina Hynková Vrbová (52) přijala pozvání Miluše Bittnerové do talkshow Na kafeečko. Na televizních obrazovkách Martinu vídáme už přes dvacet let. Maminka tří dětí otevřeně mluví o těžkém období, kterým procházela, když se jí dlouhá léta nedařilo otěhotnět. A vyjádřila se i ke kauze psychiatra Jana Cimického, protože Martina patří mezi ženy, které sexuálně obtěžoval.
Moderátorka Martina Hynková Vrbová (52) je dnes spokojenou mámou tří dětí, byť to tak dlouho nebylo. Na televizní obrazovce ji v pořadu Sama doma vídáme neskutečných 24 let a málokdo by řekl, jak těžkým obdobím si procházela, když se neúspěšně pokoušela otěhotnět.
V roce 2021 v souvislosti s kauzou psychiatra Jana Cimického veřejně přiznala, že patří mezi ženy, které sexuálně obtěžoval. V talkshow Na kafeečko vzpomíná na to, jak k celé situaci došlo. A také na šokující způsob, jakým k tomu Cimický přistoupil poté, co se setkali bezprostředně po incidentu.
Sedm let jsem trpěla, říká Martina Hynková Vrbová
Jak vás napadlo napsat knihu o ženách, které nechtějí mít děti? Pokud vím, tak děti máte – nakonec – hned tři.
Protože jsem měla období, kdy jsem chtěla děti a nešlo to. Skoro sedm let jsem se protrápila.
Včetně IVF a podobných možností?
Ano. Děti nepřicházely. Ani lékařskou cestou, ani přes alternativní cesty – nic nefungovalo. A já jsem opravdu trpěla. Na začátku jsem byla veselá, ale jak děti nepřicházely a přibývaly procesy, kterými jsme museli procházet – umělá oplodnění, obrovské naděje, pády. Doufáte, potom naděje zhasne, a tohle vás proměňuje. Dostáváte se do zúženého vidění a vygradovalo to myšlenkami, které už nebyly jednoduché. Na jednom semináři, který se týkal něčeho úplně jiného, jsem potkala paní, se kterou jsem se na tohle téma zapovídala. Ona mi řekla: „Víte, já teď vůbec nejezdím metrem. Protože já se bojím, že tam skočím.“ Až takhle to dokáže být kruté, protože něco chcete, a nemůžete.
Pokud jste takto žila sedm let, potom je těžké odhadnout, které běsy jsou z hormonů IVF, a které z toho, že děťátko nepřichází.
Myslím, že to je oboje. Hormony jsou něco, co vás úplně změní, ani vy sama se nepoznáváte. Začínáte být cizinkou sama pro sebe ve svém těle, i v emocích nebo reakcích. Potom už se ve vás nevyzná vůbec nikdo a váš manžel také nechápe, kde se pohybujete – protože to nevíte ani vy. Je to velmi náročné a všem ženám, které tohle podstupují, nesmírně držím palce – a soucítím s nimi. Je to náročný proces, a když je navíc neúspěšný, tak ty stavy jsou velmi těžké a cítíte se sama, nepochopená. Tohle se totiž těžko někomu vypráví.
Musela jsem kapitulovat a přijmout, že máma nebudu
Je to nespravedlnost?
Ne. Spíš je to hluboký smutek. Díváte se na ostatní ženy a říkáte si: „Co je na nich jinak, než jak je se mnou? Jak to, že ony mohou, že se jim to daří? Co je ve mně špatně?“ Mě to navádělo k tomu, abych hledala, co je ve mně špatně. Tak začala moje cesta. Od otázek: „Kde je chyba venku, co dělají špatně doktoři?“ až k sobě samé. To je naopak hrozně hezká cesta, když začnete objevovat sama sebe. Ptáte se: „Kde mám v sobě něco, co mi neumožňuje mít děti?“
Není to nebezpečné?
Není. Je to krásné.
Já si představuji, že samu sebe obviním z toho, že mi to nejde.
Ze začátku ano. Ale z tohoto bodu se musíte dostat dál. Já jsem po šesti letech boje přijala, že nebudu biologická máma svých dětí. Musela jsem to přijmout. Strašně dlouho jsem s tím bojovala, a ten boj mě nejvíc blokoval. Kdybych si tenkrát dokázala říct, že budu bezdětná a že se svět nezboří… ale já jsem měla z bezdětnosti strach. Co to bude za život? Já chci děti! Tenhle strach z neznáma mě asi mnohem více hrnul k myšlence, že to prorazím. Ale osud mi ukázal, že neprorazím a já jsem musela kapitulovat. Po šesti letech jsem došla k tomu, že to přijímám, a to bylo pro mě nejvíc. Přijímám to, že nebudu máma, a jsem s tím v pořádku. A teprve, když jsem to přijala, se vesmír pootočil. A jak se pootočil, něco se uvolnilo a začalo proudit.
Adopce dcery byla nádherný, i když těžký krok
Jak byl na tom váš manžel s konstatováním, že nebudete mít vlastní dítě?
Byl na tom stejně jako já, bylo mu to také líto, ale když potom viděl, co všechno se odehrávalo, řekl si: „Tak nám to nebylo dáno. Prostě ne, tak to tak nebude.“ A nic, život jde dál, jen se to ve vás všechno přeskládá. Už k tomu nepřistupujete: „Když já chci, tak to bude.“ Ale to je také otázka věku, dnes bych třeba byla jinde.
Člověk má pocit, že když něco dělá, má za to dostat odměnu.
Ano, byla jsem k tomu vedená, ale je to cesta, která nikam nemusí vést. Tohle se do nás cpalo: „Když pro něco něco dělám, tak se to povede.“ Možná, že v jiných věcech ano. Ale ve chvíli, kdy je dítě dar, který k vám přichází, tak to nezafunguje.
Nakonec máte děti tři. Jak se to stalo?
Vesmír se pootočil a já jsem se dávala do pořádku – psychicky, fyzicky. Jste srovnaná jako placka a nikdo vám už nepomůže vstát. Doktoři mi řekli, že už mi víc nepomůžou a že v tomto směru je to konečná. Hormonálně jsem byla rozjitřená na všechny strany. Nakonec jsem začala chodit na čínskou medicínu a po mini krůčcích mě dávali do pořádku. Po roce a půl jsem začala vnímat svět a řekla jsem si, že když to nešlo přirozenou cestou, tak půjdeme do adopce. Vždyť je spousta dětí, které nemají tátu a mámu, a my zase nemáme děťátko.
S manželem jsme se domluvili a adoptovali naši nejstarší dceru. Dnes jí bude šestnáct let. Byl to nádherný krok, ale také velmi těžký, protože proces adopce je náročný. Ale nikdo nám nelezl do skříní a nechoval se vůči nám nevhodně. Byl to profesionální přístup. Adoptovali jsme holčičku. No a potom se vesmír zase pootočil a já jsem mohla spontánně otěhotnět – dvakrát.
Za sedm měsíců po adopci to přišlo: Poprvé těhotná
To jsou zázraky!
Přestaň tlačit na pilu, nech vodu plynout. Nechte se vést proudem, říkají indiáni, a když to tam má být, tak to přijde. Uvědomila jsem si, že každý krok, který jsem v průběhu těch šesti let udělala, byl důležitý. Každý krok umožnil, aby se vesmír mohl pootočit. Bylo to mé zrání a umožnilo, aby se tohle všechno mohlo odehrát.
Takže jste dostali holčičku, miminko. Jak byla stará?
Už to nebylo miminko, byla stará rok a tři měsíce. Už běhala, byla šikovná.
Za jak dlouho jste otěhotněla?
Asi za sedm měsíců. Protože vás to přenastaví. Pustíte nějakou biologickou matku a zapomenete na to. Prostě jsem byla maminka téhle krásné holčičky. Sžívaly jsme se spolu, ona už byla človíček, který měl názor. Běhala, lezla. Takové dítě vám přijde do domu a vy vůbec nevíte, jste nedotčená a nemáte ani těch devět měsíců na přípravu. Snažíte se ji ve všem chápat a rychle se stát maminkou.
A do toho další hormony, těhotenství.
To jsem ani nevěděla, že jsem otěhotněla. Ani při tom další těhotenství. Tak se to stalo.
Nikdy ženám neříkejte: Neboj, to vyjde příště
Váš příběh je dobré zveřejnit, aby lidé neztráceli naději.
V době, kdy jsem dítě mít nemohla, tak mě tyhle podobné ženské strašně iritovaly. „Takže tahle to dokázala. A já zase ne!“ Pokud jste v procesu, kdy čekáte na dítě, tak mě úplně vymažte.
Já si zase myslím, že když se to stalo vám, může se to stát komukoliv.
To je pravda.
Mimochodem – co nikdy neříkat po nevydařeném IVF?
„Neboj, to příště vyjde.“ nebo „Vždyť se svět nezboří!“
A co tedy říkat?
„Mrzí mě to. Teď je to takhle, teď ti to nevyšlo. Je to bolavé, jsem tady pro tebe. Kdybys cokoliv potřebovala, nebo se jen vybrečet…“ Nebo tu ženu prostě obejmout. Někdy ani slova nejsou žádoucí. Když vás někdo obejme, tak tím říká: „Já vím, já tě přijímám, vím, že to máš těžké.“ A potom je dobré říct: „Teď je to tak, ale nikdo nevíme, jestli to nebude jinak. Vyloučit to nemůžeme.“ Ukázat realitu, hlavně ne vzdušné zámky. A rozhodně nezrazovat, protože naděje je to, co mámu drží a kvůli čemu to chce. Ona to zase zkusí, jen si musí odpočinout, nabrat sílu a dech.
Žít bez dětí je naprosto v pořádku
Potkala jste tedy ostatní matky a napsala knihu Žiju bez dětí. Ale ne všechny ženy, které jsou ve vaší knize, chtěly být matkami.
Ano. Po této své zkušenosti jsem měla nezodpovězené otázky, jaký by byl můj život, když bych neměla děti. Co by mě čekalo? A dá se žít spokojený život bez dětí? Tohle byla má motivace pro napsání knihy a myslela jsem, že to bude docela smutná kniha, protože jsem vycházela ze svého příběhu. Ale byla jsem překvapená, kolik žen je spokojených, že nejsou matkami – přitom jsou velmi cenné pro společnost. Různými způsoby pracují se ženami, s dětmi nebo s rodinami, a každá z nich nějaký vztah k dětem má. Jedna radí široké rodině s domácími úkoly, je teta na telefonu, jiná zase staví velký červený stan na festivalech a zve tam maminky, aby si odpočinuly. Každá z těch žen našla naplnění i bez dětí a pro mě to bylo velké povzbuzení. Radost z toho, že je možné žít život naplněně – ať už děti máme nebo ne.
Mám hodně kamarádek, které děti nemají, a nemyslím, že by byla horší člověk než já. Občas mají bezdětné ženy pocit, že si o nich společnost myslí, že jsou občané druhé kategorie. Není tomu tak.
Je to vlivem toho, jak na ně společnost pohlíží. A že si my, matky, myslíme, že když nemá žena děti, tak má víc času sama na sebe a má lážo plážo život. Když si dáme tuhle nálepku, že bezdětná žena nemá žádné starosti, tak už se k ní nikdy pořádně nedostaneme, abychom něco zjistili o jejím životě. Třeba pečuje o člena své rodiny a vy o tom ani nevíte. Ona to neříká do světa. Dítě je vidět, ale ona třeba pečuje o někoho s postižením nebo o své staré rodiče. Společnost by měla být v dnešní době jiná a apeluji na to, abychom si o lidech nedělali předsudky.
Nejtěžší první krok v kauze s doktorem Cimickým
Martino, vy sama jste se setkala s předsudky kvůli kauze doktora Cimického. Byla jste jedna z mála, která nahlas promluvila a já vám chci veřejně poděkovat.
Já vám také děkuji a ráda bych upřesnila, že to byla Jana Fabiánová, kdo vystoupil jako první, a vyžaduje to největší odvahu – jít proti směru. Měl dostat státní vyznamenání a ona zvedla svůj jediný hlas. Řekla: „Počkejte, tohle přece nemůžete, tohle už je vrchol všeho. Tohle mi ten člověk udělal.“ Je to ten nejtěžší moment.
A vy jste její tvrzení legitimizovala.
Ano. Ale nejtěžší krok je ten první. Najednou přišla další a řekla: „Mně se to s ním stalo také.“ „Mně také.“ „Mně také“. A potom se ozvaly hlasy: „Vždyť jsou to všechno psychiatricky nemocné ženy nebo bývalé pacientky, kdo ví, jak to bylo.“ Začali ty hlasy zpochybňovat. Když se tohle začalo dít, řekla jsem si: „Takže oni tohle chtějí shodit ze stolu jen proto, že jsou to ženy, které byly nějakou dobu léčené?“ Došlo mi, že nemůžu sedět na pohovce v obýváku a dívat se na to, protože běžela spousta reportáží – a nic neudělat. Bála jsem se, že to může zapadnout. Že se to odškrtne a zapadne.
No to ne!
Řekla jsem si: „Tak já s tím musím jít ven taky!“ Ptala jsem se svého muže, zkušeného novináře, co potom můžu čekat. „No, nebude to lehké.“ „Ale já do toho stejně musím jít.“ „Já ti úplně rozumím a podpořím tě. Já u tebe budu stát, i když se bude cokoliv.“ A já jsem díky tomu věděla, že jednu jistotu tam mám a ta mě podrží, abych já potom mohla držet ostatní, až to přijde.
Jan Cimický se choval, jako by se nic nestalo
A bylo to, předpokládám, potřeba. Slyšela jsem názory: „Proč s tím přišla po tolika letech?“
Protože strašně dlouho trvá, než to zpracujete. Udělal vám to známý člověk. Není to tak, že by vás přepadl cizí chlap a vy s ním nemáte nic společného. Tohle byl lékař, ke kterému ženy chodily. Já jsem s ním spolupracovala dva roky. Je to, jako když pod vámi někdo podtrhne koberec a tenhle známý člověk vám tohle udělá. Není snadné jít a říct to. Nota bene, já jsem to tehdy týmu řekla. Myslela jsem si, že on mi to potom nějakým způsobem vysvětlí, čekala jsem na to.
Co se tedy stalo?
Přišlo natáčení, viděli jsme se po této události, pan doktor Cimický vešel a řekl mi: „Ahoj Martino! Jak se máš?“ Stála jsem tam a v tu chvíli jsem se hroutila. Čekala jsem, že třeba řekne: „Hele, Martino, pojď vedle, já ti chci něco říct.“ Čekala jsem, že mi řekne: „Hele, prostě…“ Cokoliv. Že mi na to řekne cokoliv. Ale on se choval, jako že se vůbec nic nestalo. Tohle mě úplně položilo a týmu jsem to potom řekla – že s ním dál nemůžu pracovat, že vedle něj už nemůžu ani být. Ten důvod jsem jim řekla. Tehdy mi odpověděli: „Dobře, my ti rozumíme. Tak můžeš jít.“ Ale nezavolali si pana doktora Cimického. Nechci to házet na tým, ale společnost byla takhle celkově nastavená.
Nikdy nezpochybňujte oběť, říká Martina Hynková Vrbová
Stalo se mi to také mnohokrát a v naší branži je to skoro až normální. Nejen u nás. Je potřeba o tom mluvit, protože nechceme, aby to zažívaly naše dcery.
Tohle ne, no. Vlastně by měli říct: „Tak počkejte, pane doktore, vy sem nastupte. Co že to říkala? Že jste jí tohle udělal?“ A začít to řešit. Ale ne s obětí, která toho má plné kecky. Ta je ráda, že se z toho v tu chvíli vůbec nějak vymotá – a vůbec nechápe. Chce to vytěsnit, vzít celý zážitek a někam ho uklidit. Ten, koho se máme ptát, je agresor. A nikdy nezpochybňovat oběť, protože jestli ta ženská kecá, tak si to policie stejně prověří. Je to natolik nekompromisní, že si to opravdu prověří. Já jsem tím prošla, prověřovali nás, takže to vím. Ale pokud nelže a vy ji v tu chvíli zastavíte a zpochybníte, tak ona už nemá sílu říct: „Ne, počkejte, tak to nebylo.“ A obhajovat se. Přijetí oběti musí být na prvním místě.
Je vás několik desítek obětí.
Důležité je, že je nás 38 nebo 39, a že jsme se spojily. Spojení je důležité, protože držíte jedna druhou. Sice se vůbec neznáme navzájem, ale pomyslně stojíme a jsme propletené pažemi, jedna druhou podpíráme. V tomto jsme silné a takhle můžeme změnit tu šílenou temnotu, která se v ordinaci odehrávala. Já jsem nebyla pacientka, byla jsem tam psát scénář – ale šla jsem do té ordinace také, potkávali jsme se tam na natáčení. Změnit temnotu na světlo, a stojí to za to.
O čem dalším promluvila Martina Hynková Vrbová:
- O Bolívii, kde se narodila
- Proč ji sužovaly problémy s dýcháním
- Proč chce psát knihu o svém otci, který je hydrogeologem
- Jak se učila na kytaru a proč odešla z Bolívie
- Jak se dostala do pořadu Sama doma
Na fotografie spokojené rodiny moderátorky Martiny Hynkové Vrbové, která s manželem vychovává tři děti, se můžete podívat v naší fotogalerii.
Související články
