Moje vzpomínky na Aničku Slováčkovou: Co jsme si slíbily v psí cukrárně, a proč neměla nastupovat do toho výtahu

Moje vzpomínky na Aničku Slováčkovou: Co jsme si slíbily v psí cukrárně, a proč neměla nastupovat do toho výtahu
Zdroj: Archiv Lifee/Veronika Nováková
Anička Slováčková se svou fenkou Jindřiškou, Veronika Nováková z Lifee se svým pejskem Čendou.S Aničkou jsme si slibovaly společnou návštěvu psí cukrárny, kterou jsme nestihly uskutečnit.Jindřiška a Čenda si jako dvojice pejsků rozuměli. Čenda nechal Jindřišce haffin (muffin pro pejsky) v cukrárně, když slavila narozeniny.+ 4 fotky+ 5 fotek

V srpnu by Anička Slováčková oslavila třicátiny a určitě by to byla skvělá oslava - nechybělo by hodně přátel, skvělého jídla a hlavně její milovaná fenka Jindřiška. Popřát bych jí přišla i já se svým pejskem Čendou. Těžko se nacházejí slova, přesto bych na svoji kamarádku ráda zavzpomínala tak, jak si ji budu už napořád pamatovat - smutně, vesele, ale hlavně opravdově. Protože Anička byla především skutečná žena s velkým srdcem. 

Veronika Nováková
Veronika Nováková 07. 04. 2025 13:20

Zpěvačku Aničku Slováčkovou jsem měla možnost poznat díky své práci lifestylové novinářky a bude to hezkých třináct let zpátky. Krásná mladá blondýnka, navíc velice šikovná, plná energie a optimismu. V roce 2016 už velmi vážně řešila nález podezřelých bulek v prsou. Nikdo jí v té době nedokázal předpovědět, jak agresivní její nemoc bude, a hlavně - že se jí podruhé vrátí.

Doporučené video: Anička Slováčková otevřeně o prevenci rakoviny

Anička Slováčková vždy pomáhala ostatním

Anička Slováčková patřila mezi známé tváře, které nikdy neodmítly pomoc ostatním. Protože jsem Aničku považovala za svoji kamarádku - a ona mě -, ráda mi poskytovala rozhovory, vždy s úsměvem a také starostí, jestli mám všechno, co potřebuji. Když jsem v roce 2021 krátce odešla z novinařiny a věnovala se pomoci postiženým dětem, Anička na moji žádost ochotně přišla podpořit děvčátko po těžké autonehodě, Dominiku Jindráčkovou. V té době už měla po chemoterapiích krátké vlasy, které ovšem statečně dorůstaly, a také vzhledem k probíhající pandemii covidu byla nucena nosit respirátor.

Za krátkou návštěvu neurorehabilitační kliniky nic nechtěla, nechala se vyfotit a potom udělala něco nečekaného: „Teď nás všichni nechte, my si s Domčou promluvíme o samotě.“ S Dominičkou, kterou ten den viděla poprvé v životě, si Anička dlouze povídala na chodbě. Nikdo z nás neví, o čem se bavily, ale jisté je, že mladé slečně vlila elán do žil a také další a tolik potřebnou chuť rehabilitovat její těžké postižení. Dodnes si za to Aničky vážím - nemusela přijít - přišla, a navíc rozdávala radost, jak bylo ostatně jejím dobrým zvykem.

Fenka Jindřiška chodila do psí cukrárny

K novinařině jsem se vrátila, začala pracovat pro Lifee.cz a prohlubovalo se také naše přátelství. O to víc, když si Anička pořídila fenku Jindřišku. Bydlely jsme poblíž metra Želivského a stále si slibovaly, že s mým pejskem Čendou a její Jindřiškou vyrazíme na procházku.

6. ledna 2024, kdy můj Čenda slaví narozeniny, jsem se jako každý rok zastavila do psí cukrárny, abych mu jako dáreček koupila haffin (psí muffin). Část cukrárny byla nazdobená, proto mě zajímalo, co se bude dít. „Jeden pejsek slaví narozeniny a má zde oslavu,“ prozradila mi paní prodavačka. „A jak se jmenuje?“ zajímalo mě ze zvědavosti. „Jindřiška.“ V ten moment jsem měla jasno! Jeden haffin jsem koupila také pro Jindru a nechala ho v cukrárně i s osobním vzkazem. Když jsem se vracela domů, telefon začal vyzvánět a s dojatou Aničkou jsme probraly všechno, co nám v tu chvíli přišlo na jazyk. A pak, že náhody neexistují!

Poslední rozloučení s Aničkou

Na Jindřišku jsem si vzpomněla i letos a s Aničkou jsme si na 6. ledna domluvily společnou návštěvu psí cukrárny. Ten den pršelo a ona mi od rána psala, že čeká na vyšetření v nemocnici. Konkrétní čas procházky jsme tedy nechaly na odpoledne. To už se musela omluvit, že je po dlouhých hodinách v nemocnici unavená, a že mám s Čendou zajít do cukrárny sama. Chtěla jsem haffin pro Jindru koupit, ale Anička odmítla s tím, že vymyslíme příští termín. Nikdo z nás nevěděl, jak moc se nám zkracoval čas.

Naposledy jsem Aničku potkala u nás v redakci, když odcházela ze studia, kde natáčela rozhovor pro jedno spřízněné médium. Narazily jsme na sebe u výtahu a chtěly jsme si toho tolik říct. Nikdy nezapomenu na moment, kdy Anička vyhrkla: „My jsme si taky něco slíbily, že?“ Jenže potom se otevřel výtah, ona do něj nastoupila a já jí odpověděla: „Jasně, ale to je v pořádku, máme ještě spoustu času!“ Potom se s ní zavřely dveře a ona odjela. Věřím, že čeká na mě a na Čendu nedaleko, a že na tu procházku do psí cukrárny ještě jednou vyrazíme - vždyť jsme si to slíbily!

Na naše společné fotografie plné vzpomínek se můžete podívat v naší fotogalerii.

Související články

Další články