Facebook
Instagram
Monika po smrti svého manžela truchlila dlouhou dobu. Když se jednoho dne rozhodla zbavit jeho věcí a posunout se dál, našla USB s fotkami a videem. Byly to důkazy o jeho nevěře.
Smrt mého manžela Mirka byla pro mě nepředstavitelnou ranou. Byl ještě tak mladý... Neměli jsme dost času, abychom si jeden druhého pořádně užili. Nestihli jsme přivést na svět dítě. „To není spravedlivé!“ křičela jsem a tloukla pěstí do zdi. Moje utrpení trvalo dlouho a čas, který plynul, bolest vůbec nezmenšoval. Jednoho dne jsem našla něco, co mi ukázalo, že jsem svého manžela vlastně vůbec neznala. Ale nijak mi to nepomohlo...
Jeho věcí jsem se nedokázala zbavit
„Už je čas, Moniko...“ řekla moje kamarádka Marta (33).
„Ale já nemůžu. Nedokážu se jen tak zbavit jeho věcí,“ plakala jsem.
„Musíš pochopit, že bolest tě nikdy neopustí, pokud ti všechno kolem bude neustále připomínat tvoji ztrátu. Nemůžeš strávit život objímáním jeho košil. Musíš se konečně pohnout dál.“
„Vím, že máš pravdu. Ale jen ta představa, že bych měla někomu jinému dát všechno, co patřilo jemu, mi svírá srdce.“
„Nemusíš se zbavit všeho. Dokonce bys neměla. Nech si věci, které ti přinášejí dobré vzpomínky. Ale pochop, pokud bude tenhle byt stále vypadat, jako by tu pořád byl, nikdy se nesmíříš s jeho smrtí.“
Marta mi řekla naprostou pravdu. Musela jsem se s tím konečně vypořádat. Můj manžel zemřel před více než rokem a od té doby se v bytě nic nezměnilo. Na poličce v koupelně stále byly jeho holicí potřeby a kartáček. Na věšáku visel jeho župan. Na opěradle židle v obýváku visela jeho oblíbená flanelová košile, kterou nosil doma...
Nechtěla jsem uvěřit, že je mrtvý
Věděla jsem, že se jednou budu muset smířit s tím, že Mirek už není se mnou. Ale jak jsem to měla udělat? Odešel tak náhle! Ani jsem se s ním nemohla rozloučit. Mirek jednou po práci zamířil na zastávku. Autobus měl brzy přijít, ale předtím se objevil ten šílenec, který mi ho vzal.
Připravovala jsem večeři, když zazvonil zvonek. Ve dveřích stáli dva policisté. „Můžeme dál?“ zeptal se jeden z nich.
„Co se stalo? Stalo se něco Mirkovi?“ vyděsila jsem se.
„Mám pro vás špatnou zprávu a bude lepší, když vám ji sdělím uvnitř.“ řekl vážně.
„Prosím, povězte mi to hned,“ řekla jsem, když vešli do předsíně.
„Váš manžel je mrtvý. Je mi velmi líto vaší ztráty,“ dodal úředním tónem a v tu chvíli jsem přestala poslouchat.
Celý svět se mi točil před očima. Nemohla jsem popadnout dech. Pamatuji si jen, že mě policisté dovedli do obýváku a pomohli mi posadit se na pohovku.
„Paní Moniko, potřebujete lékařskou pomoc?“
„To musí být omyl,“ řekla jsem, jako bych neslyšela otázku. „Nemůže jít o Mirka. Spletli jste se. Můj manžel brzy přijde domů. Uvidíte, že nemáte pravdu.“
„Je mi velmi líto, ale není to omyl. Máte komu zavolat? Neměla byste být sama v této těžké chvíli.“
„To není omyl...“ řekl policista a tato slova mi zněla v hlavě jako strašidelná melodie. Opakovala jsem je potichu, až mi konečně došlo, že mluví o mém manželovi. Rozbrečela jsem se. Jeden z policistů mi podal ubrousek.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se nakonec.
„Váš manžel stál na zastávce, když do něj narazilo rychle jedoucí auto. Byl na místě mrtvý...“
Potřebovala jsem podporu
Po pohřbu jsem se nemohla vzpamatovat. Vzala jsem si v práci neplacené volno, aniž bych uvedla přibližný termín návratu. Naštěstí je moje šéfová chápavá žena a nedělala mi žádné problémy. Marta se o mě postarala. Nastěhovala se ke mně a obklopila mě péčí.
Ano, „péče“ je to správné slovo, protože jsem opravdu nebyla schopná normálně fungovat. Bydlela se mnou více než tři měsíce a nebýt jí, nevím, jak bych to přežila. Podporuje mě dodnes a byla se mnou i v den, kdy nastal čas uspořádat věci po zesnulém manželovi.
„Dobře, pojďme na to,“ řekla jsem nakonec. „Myslím, že jsem připravená.“
Zabalily jsme všechno Mirkovo oblečení a většinu jeho osobních věcí. Nechala jsem si jen jeho hodinky, telefon a několik drobností, které pro mě měly zvláštní význam.
„Zbylo ještě něco?“ zeptala se Marta.
„Jen věci v jeho psacím stole. Ale myslím, že tam není nic zajímavého.“
Prošla jsem zásuvku. Byly tam jen nějaké papíry a USB. Nenašla jsem nic, co by mohlo někomu posloužit.
„Můžeš ty věci odvést sama?“ zeptala jsem se. „Myslím, že to nezvládnu.“
„Samozřejmě. Rychle to vyřídím a vrátím se k tobě.“
„Nemusíš. Už jsi mi pomohla dost.“
„To není problém. Jestli chceš...“
„Ne,“ přerušila jsem ji. „Dnes večer bych raději byla sama.“
„Rozumím,“ řekla a objala mě. „Ale pamatuj, kdyby něco, můžeš mi kdykoliv zavolat.“
„Vím. Moc ti děkuji...“
Můj manžel mě podváděl
Seděla jsem tam sama a koukala na věci, které mi zbyly. Co asi tak bude na tom USB? Zapnula jsem počítač, abych zkontrolovala jeho obsah. Byly tam fotografie. Otevřela jsem první a okamžitě jsem toho litovala.
Na fotografiích byly ženy. Některé v sexy prádle, některé nahé. Napočítala jsem jich osm. Nejprve jsem si myslela, že Mirek přede mnou skrýval erotické fotky. Ale nešlo mi do hlavy, proč by to dělal. Zaprvé, nejsem puritánka a erotika mě nikdy nepohoršovala. Zadruhé, v době internetu nikdo neukládá takové fotky, když jich můžete najít miliony online. Pak jsem si všimla, že kromě fotek je tam i video.
Na nahrávce byla jedna z těch žen a... můj manžel. Bavili se skvěle a všechno zaznamenávala kamera. On mě podváděl... Ale jak? Proč? Naše manželství bylo velmi dobré a nikdy mě ani nenapadlo, že by Mirek mohl mít milenku. Přitom se stýkal s nejméně osmi ženami. Doufala jsem, že to mohou být staré fotky z dob před naší svatbou, ale ne. Podle data pořízení fotek jsme už byli manželé.
Pomohlo mi tohle zjištění smířit se se ztrátou? Ne. Tyto fotky jen zvýšily zmatek v mé hlavě. Naplnil mě vztek, pak jsem ho začala před sebou omlouvat, a následně jsem si vyčítala, že se zlobím na zemřelého. Sakra! Proč jsem to musela najít? Proč jsem kontrolovala obsah toho proklatého USB?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Na návštěvě u Zdeňka Podhůrského: Ze staré ruiny postavil dům, ve kterém jsou trámy z Karlových lázní z 11. století
Na návštěvě u Zdeňka Podhůrského: Ze staré ruiny postavil dům, ve kterém jsou trámy z Karlových lázní z 11. století
Související články
