Facebook
Instagram
Monika přišla o muže, bez kterého si nedovedla představit život. V prvních dnech nedokázala vstát z postele a fungovat. Kdyby nebylo její maminky, kdoví, jak by to s Monikou dopadlo.
Jana jsem poznala, když jsem byla v posledním ročníku střední školy. Naše matky pracovaly ve stejné kanceláři, byly přítelkyně a často se navštěvovaly. Jednou k nám přišel pro svou matku. Skvěle jsme si povídali a o pár dní později jsme šli spolu do kina.
Můj život mi vyhovoval
Chodili jsme spolu asi pět let, než mě požádal o ruku. Byla to vlastně jen formalita, protože naši rodiče to očekávali. Tři roky po svatbě se nám narodil první syn a o čtyři roky později druhý.
Vedli jsme klidný život typické rodiny. Jan pracoval jako řidič tramvaje a já byla úřednicí na poště. Po práci jsem se vracela domů, vařila večeři, pak jsme koukali na film v televizi a šli spát.
O víkendech jsme brali kluky do zoo nebo do kina a v létě jsme jezdili na chalupu k tchánovi. Dovolenou jsme každý rok trávili ve stejném penzionu v Chorvatsku. Byl to takový obyčejný život, ale nikdy jsem nečekala nic jiného.
Jan byl dobrý otec. Možná moc neprojevoval city, ale staral se o kluky. Chodil na jejich fotbalové zápasy, občas je vzal na zmrzlinu nebo do fastfoodu.
Všechno se změnilo
Měla jsem právě pauzu na oběd, když mi zazvonil telefon. Na displeji se objevilo neznámé číslo. Obvykle takové hovory ignoruji, protože to jsou reklamy nebo průzkumy, ale tentokrát mi intuice říkala, abych to zvedla.
„Váš manžel zkolaboval a byl převezen do nemocnice,“ informoval mě policista.
Okamžitě jsem pocítila horko a pak zimu. Ztuhla jsem. Stihla jsem se jen zeptat, do které nemocnice ho převezli, pak jsem si vyžádala volno u nadřízené a rychle běžela na autobus. O čtyřicet minut později jsem byla v nemocnici. Sestra mi řekla, že můj manžel je v bezvědomí. Ukázalo se, že měl nějakou srdeční vadu, o které nikdo nevěděl. O dva dny později zemřel. Ani jsem se s ním nestihla rozloučit.
Nevěděla jsem, co dělat dál. Neměla jsem tušení, jak říct synům, že už nikdy neuvidí tátu. Kdyby nebylo mé mámy, nezvládla bych to. Prakticky všechno zařídila za mě, i pohřeb. Vzala také kluky na pár dní k sobě, aby nemuseli vidět, v jakém jsem stavu.
Nedokázala jsem vstát z postele, abych šla do práce. Neměla jsem tušení, jak to zvládnu bez manžela. Vždyť byl se mnou odjakživa! Byla jsem přesvědčená, že je to konec světa. Vzala jsem si volno v práci a skoro týden jsem nevycházela ven.
Máma mě postavila na nohy
Po týdnu za mnou přijela máma. „Nemůžeš zůstat zavřená doma jako ve vězení. Nejsi jediná, které zemřel manžel. Máš dva syny, o které se musíš postarat. Život jde dál!“ pronesla a otevřela okna, aby se dovnitř dostal vzduch.
Prakticky mě vytáhla z postele a poslala do koupelny, abych se dala dohromady. Pak mě naložila do auta a odvezla k sobě.
Kluci se vzpamatovali mnohem rychleji než já. Projevili více zralosti a byli to oni, kdo mě povzbuzoval, ne naopak. Můj starší syn byl už tehdy ve druhém ročníku střední školy. Bez problémů se staral o mladšího bratra, když jsem byla v práci.
Po čtyřech měsících jsem v noci přestala plakat a smířila se se svým osudem. Bylo mi čtyřicet, ale cítila jsem se jako sedmdesátiletá žena. Neměla jsem žádnou vizi budoucnosti...
Musela jsem žít dál
„Zapoj se do něčeho. Přihlas se na jógu nebo do autoškoly. Vždyť tě všude vozil Jan. Možná je čas stát se nezávislou...“ řekla mi jednoho dne máma.
V tu chvíli mi to připadalo absurdní. Vždycky jsem jezdila veřejnou dopravou. Na co bych potřebovala řidičský průkaz? Pak jsem se nad tím zamyslela. Možná opravdu potřebuji nějakou další činnost. Kluci už jsou velcí, nepotřebují neustálou péči. Mají své vlastní zájmy, přátele, sporty...
Tehdy jsem toho v práci měla hodně. Naše vedoucí odešla do důchodu a mně nabídli, abych převzala její místo. Řekla jsem si, že pár korun navíc se hodí. Když jsem se na nové pozici zabydlela a šlo mi to lépe, rozhodla jsem se přihlásit na autoškolu.
Teorie byla velmi snadná. Po složení testu jsem mohla začít jezdit. Jako instruktora mi přidělili Andreje, sympatického chlapa kolem padesátky. Byl velmi trpělivý a s obdivuhodným pochopením přistupoval k mým neohrabaným pokusům o řízení auta. Po poslední lekci se mě zeptal, jestli bych s ním nešla na kávu. Cítila jsem příjemné vzrušení, ale zároveň jsem měla pocit, že je to něco nevhodného. Vždyť Jan zemřel před necelým rokem.
Odmítla jsem. Andrej se tvářil smutně. Cítila jsem výčitky svědomí, ale bylo mi trapné měnit rozhodnutí...
Začala jsem nový život
„Zlatíčko, udělala jsi chybu. Nemůžeš žít věčně ve smutku. Pokud jsi měla chuť a ten chlap je zajímavý, měla jsi souhlasit. Možná ještě není pozdě...“ řekla mi máma, když jsem jí pověděla o Andrejovi.
Její slova mě přiměla k zamyšlení. Možná je čas začít nový život. Uvědomila jsem si, že jsem úplně zapomněla na sebe. Nekupovala jsem si nové oblečení, protože jsem si myslela, že to, které mám, je stále v dobrém stavu. Nevšimla jsem si, že se změnila móda. Vypadala jsem jako stará teta...
Fungovala jsem v režimu práce–domov a nic jiného. Žádní přátelé, žádné zájmy, nebyla jsem ani u kosmetičky. Někdy jsem se závistivě dívala na kolegyně v práci, které diskutovaly o nových druzích laků na nehty nebo si vyměňovaly adresy manikérek.
Druhý den jsem po práci šla ke kadeřnici. Řekla jsem, že chci úplně změnit účes. Kadeřnice mě ostříhala a nabarvila. Šla jsem také nakupovat a podařilo se mi najít velmi hezké šaty za skvělou cenu. Večer jsem zavolala Andrejovi a zeptala se, jestli má ještě stále chuť na kávu.
Domluvili jsme se na sobotu. Nebrala jsem to vážně, spíš jako běžné setkání s kamarádem. Andrej na mě čekal s moc hezkou kyticí, pak jsme šli na večeři do příjemné italské restaurace.
Ten společný večer, první z mnoha, byl moc fajn. Uvědomila jsem si, že musím začít znovu žít. Neohlížet se zpátky, ale postarat se o sebe, protože jen tak budou moji synové šťastní. Žádné dítě se necítí dobře, když je jeho máma na dně a vlastně nežije...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Související články
