Facebook
Instagram
Andrea Pomeje byla třetí manželkou producenta, herce a dabéra Jiřího Pomeje. Z tohoto vztahu pochází dcera Anička. V novém dílu pořadu Na kafeečko se Andrea Pomeje, která je dnes mezinárodně úspěšnou DJkou, rozpovídala nejen o své kariéře, ale také o těžkém životě s Jiřím a jeho nemoci.
Andrea Pomeje (33) je mezinárodně úspěšná DJka, ale všichni ji znají jako manželku zesnulého Jiřího Pomeje, se kterým má dceru Aničku.
Andrea Pomeje přijala pozvání do pořadu Na kafeečko a s herečkou Miluší Bittnerovou otevřeně probrala těžký život s Jiřím Pomejem a to, co pak následovalo.
Bittnerová: Já vám teď vůbec nechci sahat do svědomí, ale mám pocit, že překonat něco takového, jako je život s tak slavným člověkem, a mít svůj vlastní život a být samostatná osobnost, musí být strašně těžké. Musím se přiznat, že bych to asi úplně neuměla, smekám před vámi. Smekám před vámi všemi, které jste byly tak odvážné a vzaly si slavného chlápka. To je přeci je strašný nápor. Přijdete z normálního, menšího města do Prahy a najednou jsou tady paparazzi. A Jirka tomu šel naproti.
Pomeje: Jirka byl v symbióze s novináři. Já jsem ho vlastně poznala v době, kdy byl, podle mého, největší mediální boom. To bylo po rozvodu s paní Bartošovou. Bylo to fakt krátce. My jsme se potkali, když vlastně čekali, kdo nový bude vedle Jirky. A já to vůbec netušila. Fakt jsem to netušila. Prostě jsem skočila po držce do té vody a…
Prostě správný čas a správné místo a šup, je to tam.
Bylo mi tehdy 22 let a neměla jsem za sebou nějaké zkušenosti, které by mi daly nějakou sebereflexi. Takže tam to opravdu bylo prostě hup.
A při vší úctě, pan Pomeje byl člověk, který měl takovou osobnost, že dokázal ovlivnit i mnohem starší a zkušenější lidi, než jste…
On by dokázal ovlivnit úplně každého. Já si myslím, že Jirka měl extrémním způsobem vybudovaný dar. Říkám tomu dar manipulátora. Ale on byl hodně citlivý a když přišel do místnosti, dokázal se úplně na každého, i na cizí lidi, ihned napojit. Přesně věděl, jak na toho člověka, na co ho dostat, jak si ho omotat, jakým způsobem s ním komunikovat. Tohle všechno měl zmáklé neskutečným způsobem. Myslím si, že už nikdy nikoho takového nepotkám.
Je něco, co je pro mě záhadou. Na to se vás musím zeptat. Jak to je, když je člověk zamilovaný a o svém chlápkovi slyší fakt nehezké věci. Je tam bulvár a ten chlápek, který říká: Hele, ale to vůbec není pravda. Jak si to vyřešíte? Přiznám se, že v tomhle jsem docela radikální. Takže buď uhodím na toho člověka, nebo odcházím, ale řeším to. A vy jste musela… To byla trojnásobná nálož.
Byly tam dvě sféry. První sféra byla to, že jsem si samozřejmě četla články. Už vím, že teď stačí prostě nahodit Instagram, Facebook a člověk si zjistí všechno možné. Ale Jirka měl na internetu deníček napsaný opravdu dlouho a já ho četla. A do toho jsem viděla, co vychází třeba o nás, a viděla jsem realitu. Takže to bylo hodně těžké, opravdu hodně těžké. Jirkovi jsem samozřejmě věřila, protože byl dokonalý. Všechno dokázal vysvětlit. Byla jsem jaksi naivní, to přiznávám, byla jsem zamilovaná a naivní. Když člověk někoho miluje a miluje ho upřímně, tak mu věří. A já jsem se za něj i bila. V určitých chvílích jsem se musela postavit i své rodině, která to taky četla, a bála se o mě, abych náhodou nějakým způsobem nenaletěla. Tam jsem si ho taky musela obhájit. Klobouk dolů před mými rodiči, kteří stáli za mnou a řekli: Fajn, je to tvoje cesta a my tě budeme kdykoliv podporovat. Nechali to být.
Samozřejmě se vypreparovali takoví ti známí, kteří najednou buď měli řeči: A proč jako s ním jsi? Chceš bejt zpěvačka, herečka, proč s ním jsi? Aniž by se mě třeba zeptali, jestli jsem zamilovaná, jestli jsem šťastná atd. Takže to bylo velké síto lidí, za což jsem taky ráda. Protože tam se to hezky ukázalo. Ale já jsem fakt do roka byla zasnoubená, těhotná a to jsme si ji přáli, já jsem si to hrozně přála. Teď zpětně přemýšlím, jestli jsem si ji fakt přála pro sebe nebo pro něj. Protože Anička se narodila, když Jirkovi bylo, ty brďo, snad 46. A já jsem mu to dítě hrozně přála. Přála jsem si, že bude tátou, že bude skvělým tátou. Protože on byl úžasný člověk, on byl v hloubi duše hodný člověk, akorát měl ty svoje démony. Absolutně s nimi neuměl pracovat a myslím si, i kdyby se rozhodl, tak to nezvládne. Já jsem od Jirky odcházela neustále, prakticky neustále jsem hledala sílu od něj odejít.
Jo takhle, už třeba v tom prvním roce?
Jo, jo, jasně. Tam byly takové extrémní situace z jeho strany, kdy jsem si říkala: To už prostě ne! A stejně jsem tam zůstala. Jirka mě vždycky vyčerpal tím přemlouváním, že jsem už jen chtěla, aby mě nechal a bylo ticho. Byla to moje volba, nebyla jsem nikde zavřená, nikde mě nikdo nedržel. Já jsem v tom asi setrvávala z nějakého důvodu. Jsem ráda, že jsem ani jednou neodešla, že jsem si to mohla prožít, protože to bylo… Je to blbé říct, ale byla to pro mě neskutečná škola. Během deseti let s ním jsem si zažila tak čtyři životy. A když přišla ta nemoc, tak měsíc předtím to z mé strany bylo úplně radikální. Našla jsem si byt a stěhovaly jsme se. On volal, že má rakovinu, a já mu to nevěřila, řekla jsem si: To prostě není možné. Takže jsem mluvila s jeho ošetřujícím lékařem, který mi to potvrdil. V tu dobu to měl, což je další paradox, na hlasivkách. Což byl jeho…
Výrobní nástroj.
Absolutně. A důležitý i pro jeho ego. Hlas pro něho byl úplně zásadní, protože, co by Jirka dělal bez hlasu, že jo? A měl tam fakt maličký nález, řekli, že to jenom vypálí, zacelí. Byla to taková chřipečka. Ale pak zjistili, že pod tím je nález a byl půlcentimetrový. Samozřejmě, ta informace byla pro Jirku úplně zdrcující, Už ten moment, kdy si to vyslechl. Jela jsem za ním a mluvila s jeho ošetřujícím lékařem, který mi tam vyčet všechno, co se může stát. Takový příbalový leták k rakovině. Až do těch úplně nejhorších možností. Viděla jsem na Jirkovi, že dostal obrovský strach. Nebylo to jako: Ne, vůbec, já to prostě zvládnu. Tam bylo opravdu úplné pohlcení strachem. On pak říkal, že z něho bude mrzák. Vlastně tomu podlehl už od od prvního momentu.
Pustili ho domů a léčbu mu naplánovali až na červen. To bylo v únoru, já měla jet hrát do Thajska. Říkám mu: Hele, zrušíme to, kašlem na to, prostě nepojedeme. A on: Ne, prostě jedeme.
Takže jste se vrátila?
Jo, jo, jo, pro mě to bylo jako výbuch. Jako kdyby se mi zlomilo srdce. Uvědomila jsem si, že je něco jiného se rozvést a odejít, protože ten člověk tady někde je, pro dítě i pro mě. I když spolu nedokážeme žít, tak toho člověka tady máte. Ale představa, že by umřel, že by tady vůbec nebyl, byla pro mě úplně zdrcující. Takže to byl návrat, což se mu samozřejmě líbilo. Do toho tady byly spousty jeho nevyřešených věcí. Různých směnek a dluhů, které lidi tolerovali, že má prostě těžké období. To byla taky omluvenka. A on si tak nějak ten stav oblíbil. Je blbé to říct, ale já jsem mu to pak musela říct i do očí, že takhle prostě nemůže jednat, že si tu nemoc nemůže držet.
Když se po operaci vrátil domů, dělali mu kompletní vyšetření celého těla, nebylo tam nikde nic. Měl jenom odoperované to, co tam bylo, co narostlo za ten rok. Vrátil se domů. Byť teda sice s odstraněnými hlasivkami a hrtanem, ale zdravý. Mohl by tady být ještě X let.
A to bylo po té hladovce?
Když jsme měli letět do Thajska, doktoři řekli: Hele, možná, že ti to pomůže. V Thajsku to úplně zbožňoval, miloval moře. Tak si říkám, že tam nabere sílu a pak se hezky v červenci pustí do ozařování a bude to dobré. No, jenomže Jirka odmítal. Oni mu nabízeli i chemoterapie, že by to bylo rychlejší. On řekl, že v žádném případě. V tu dobu jsem začala hledat i různé alternativní věci. Říkala jsem: Hele musíš prostě změnit svůj životní styl, všechny tyhle věci, proč tu nemoc vlastně máš. On to nechtěl slyšet, ale já jsem za ten rok vedle něj nastudovala strašně moc o zdraví a o vnitřních věcech, které jsem o sobě vůbec netušila. Bylo to těžké, protože jsem vedle toho měla malé dítě, o které jsem se musela starat.
A musela jsem vydělávat peníze. Musela jsem platit za něj. Nebyli všichni hodní a nečekali na Jirkovy možnosti. Takže jsem to řešila já a do toho jsem se starala i o něj. Byl nemocný, ten krk měl fakt popálený, bolelo ho to, kašlal. Bylo to hrozné. Ale on to tlumil alkoholem. Což jsem mu začala tolerovat, protože mi bylo jasné, že to má těžké a že si to prostě nějakým způsobem musí kočírovat v hlavě. Hladovka, to byla asi jeho poslední cesta. Myslím si, že to nedělal s úplně čistým úmyslem pro sebe, ale že to spíš byla taková poslední alternativní možnost, aby nemusel jít na operaci.
A pak skončil v nemocnici?
Asi dva dny po Vánocích jsem ho odvezla do nemocnice. Byl oslabený. Opravdu tu hladovku nedodržoval, a pak už měl poruchu přijmu potravy. Vážil skoro, já nevím, 75 kg na jeho dva metry. To bylo hrozné a už jenom ležel. Tak jsme ho naložili a odvezli do nemocnice, kde nevyšel už ani schody. V tu dobu byl závislý na Tramalu, což byl uklidňující lék. Nehospitalizovali ho na onkologickém oddělní, ale na oddělení poruchy přijmu potravy, kde neměl ty léky, na které byl zvyklý. A tam dostal brutální úzkosti. Byla jsem v té nemocnici každý den s ním. A zažívala jsem tam situace, kdy mě prosil o nějaký Diazepam, a měl brutální úzkosti. Ty úzkosti vplývaly na nádor na hlasivkách, úplně je stáhly. A on se dusil, dusil, dusil, dusil, až mu museli udělat díru do krku. Tehdy mi volali, abych přijela, s tím, že mi ho na chvíli proberou. A dali ho do umělého spánku. Když se probral a zjistil, že nemůže mluvit, měl tam papír a tužku. A napsal mi: Takže jsem prohrál. A já: Ne, prostě nic se neděje, žádné prohrál... Prostě to musíš nějakým způsobem rozhodnout. Protože tam fakt čekali, jestli ho odoperují, nebo ne. A on to pořád nechtěl.
A to teda už uspíšilo jeho rozhodnutí, že odoperují...
Pak ho dali na JIP. V ten den bylo úplně rozhodující to, že jsem přišla za ním a on psal, že má poslední otázku, než se rozhodne. Napsal mi, jestli s ním budu, i když bude bez toho. A já mu řekla: Ježíš, ty jsi prostě blázen, jasně, že jo. Protože nešlo o tohle, šlo o to, aby konečně začal být jako chlap a postavil se sám k sobě. A on na to teda kývnul. Takže ho odoperovali, myslím si, že mu zachránili život. Už to bylo tak veliké, že by se prostě udusil. Vrátil se domů, my jsme tam měli všechno nachystané a já říkám: Hele, bude to skvělé. Dá se nějak do kupy. V nemocnici měl tři měsíce odvykačku, ale hned první den šel do hospody, koupil si flašku a vypil ji.
Co pak ženská cítí?
Měla jsem obrovský vztek na něj a to ještě do nedávna. Bylo to ještě horší než předtím. Mnohem horší, kombinoval to s léky, které měl a už se vypínal úplně. Vždycky jsem si myslela, že hledám sílu odejít. To je blbost. Člověk vlastně odejde, až když už tu sílu nemá. Takže jsem byla ve stavu, kdy už jsem neměla vůbec žádnou sílu. Neměla jsem v sobě vůbec nic. Nemohla jsem ani být mámou. Nemohla jsem existovat. Nemohla jsem pracovat. Chodila jsem ohnutá, protože jsem měla křeče v žaludku, obličej plný akné, padaly mi vlasy. Fakt jsem byla úplně zombie - 45 kg. Měla jsem obrovské úzkosti, protože jsem se bála toho, co nastane, až vystřízliví. Po vystřízlivění měl strašné downy. Vždycky, když jsem se sním rozcházela, měla jsem samozřejmě v hlavě: Ježíši a teď to bude bulvár řešit. Jirka určitě pojede tohle a bulvár pojede proti mně a lidi mě budou nenávidět. Tyhle ty otázky jsem tam vždycky měla, a možná z části i proto jsem od něj neodcházela, protože jsem se bála čelit těmhle veřejným věcem. Ale já jsem byla v té fázi, kdy už jsem na tohle neměla ani myšlenku. Už jsem se jenom zachraňovala. Čekala jsem samozřejmě, že přijde nějaký lynč.
Přišel strašný lynč.
Přišel, no. Prakticky jsem se dostala do stavu, kdy už jsem ani tu sílu neměla. A proto jsem to udělala. Pak už šlo jenom o přežití.
Myslím, že to, co jste udělala, je naprosto pochopitelná věc. Zachránit sebe, potažmo svojí dceru. V tu chvíli, kdy jste odcházela, byl Jirka zdravý. Bohužel se to nepodařilo a vám nastalo peklo. Co byla největší křivda, která se vám v souvislosti s tímhle stala?
Celé to byla křivda. Celé to pro mě byla křivda, protože jsem prakticky nemohla mluvit. Cokoliv bych řekla, jakkoliv bych se obhajovala... A já bych se musela obhajovat tím, že bych říkala věci ze soukromí, co se mi děly, tak tam funguje taková nějaká divná sebelítost, kde by to stejně bylo proti mně. A navíc bych byla konfrontovaná s Jirkou. Což bylo úplně zbytečné. Já si myslím, že viděli, jakým způsobem se Jirka posléze choval. Jak se k té nemoci stavěl i potom. Ale bylo to těžké, protože lidi to měli zkrouhlé na to: Ha, onemocněl rakovinou a ona ho opustila. Nevěděli samozřejmě ty okolnosti. To, co se psalo v mediích, je jenom procento toho, co se dělo v reálném životě. A tohle vysvětlovat někde? Mluvit o tom a ještě víc se obhajovat, to by prostě bylo špatně.
V tu dobu jsem na Jirku měla obrovský vztek, protože on se k tomu nepostavil jinak. Myslím si, že jsem mu za těch 8 let, co jsem s ním byla, hodně pomohla. Vytvořila jsem mu domov a moje rodina za něj zaplatila hodně peněz. A, aby byl v klidu, aby mohl fungovat, dala jsem mu spoustu energie, kterou on nevyužil a mně chyběla. Takže jsem na něj byla naštvaná. A do toho ještě ty lidi. Byli zlí, hlavně na internetu. Když jsem někoho někde potkala, tak jsem se s nikým nebavila, že by mi něco řekl do očí…
Na internetu jsou všichni hrozně odvážní.
Chodily mi, samozřejmě, i soukromé zprávy. Lidi mi přáli tu samou nemoc. A psali mi ošklivé věci. Kecala bych, kdybych řekla, že jsem si je nebrala. Hodně mě to trápilo a ještě horší pro mě bylo to, že se pak vlastně nedalo komunikovat s Jirkou. Já se snažila, i přes to, jak to bylo, i s ním to nějak dát do pořádku, alespoň vůči té Aničce, ale on prostě zařízl nás obě. Vybral si tu cestu, že když ne já, tak teda nic.
A jak se má Anička?
No to byla druhá věc. Myslím si, že, když jsem od Jirky odcházela, tak jí byly čtyři roky a už to vnímala. A furt si pamatuje spoustu věcí. Před těmi nejhoršími věcmi jsem ji ochránila. Díky odchodu má Jirku nějakým způsobem zafixovaného jako tátu, hodného člověka, který si s ní hrál. A tak nějak doufám v to, že… že ještě teď mají krásný harmonický vztah. Má se hezky a je to ďábel.
Celou zpověď Andrey Pomeje o těžkém životě se zesnulým Jiřím Pomejem najdete v úvodním videu. Co všechno prozradila?
- Její povolání DJ a trapasy
- Život s Jiřím Pomejem před nemocí
- Nemoc Jiřího Pomeje
- Odchod od Jiřího Pomeje
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
