Facebook
Instagram
Jen málokdo by ustál to, co herečka Jaroslava Bobková-Stránská, kterou znáte jako kadeřnici Jitku z Diskopříběhu. S moderátorkou Miluší Bittnerovou si v naší talkshow Na kafeečko povídala nejenom o dětství v chudobě, nemocné mamince a strachu z bratra, ale také o tom nejhorším, co může matku potkat - náhlém úmrtí teprve půlroční dcery.
Rozhodně byste nehádali, že „kadeřnice Jitka z Discopříběhu“ již oslavila abrahámoviny. Sympatická Jarka, i přes to, čím vším si v životě prošla, na svůj věk rozhodně nevypadá.
Miluše Bittnerová: Jarka Stránská alias Bobina, ahoj. Takže prosím tě, to si musíme ujasnit, Bobina, jak Bobina, všichni ti tak říkají.
Jarka Stránská: No protože jsem byla za svoboda Bobková. Takže mi začali říkat Bobina. To mi začala říkat moje první láska a od té doby se to chytlo. Herci mi říkají jenom Bobino, protože mě znají z konzervatoře. Tam mi říkali jedině Bobino. Když jsem měla Zounara staršího, který mě učil, tak ten, když jsme měli přehrávky, tak mi říkal: A Gazdinu robu vám zahraje Jaroslava... teda, počkej, jak se to vlastně jmenuješ? Jaroslava nebo Bobina? A teď tam začal blekotat, takže to bylo výborný.
Miluše Bittnerová: Takže Bobina. Já našim divákům uspořádám, jak jsme se my dvě vlastně seznámily. Protože my se teď vidíme úplně poprvé v životě. Tykáme si, protože jsme si potykaly na what´s upu. Donutil nás k tomu. Já mu říkám Toníček Cabadaj. Ale je to Tonda Duchoslav. Prostě nám řekl, že je trapný, že si vykáme. My se totiž alternujeme v jedné roli v komedii Hexenšus. Jak se ti to hraje?
Jarka Stránská: No tak víš co, ze začátku to bylo hrozný protože tam je strašně těch dveří. Já nejdřív vůbec nevěděla, do kterých mám vejít. Já měla jednu zkoušku někde ve sklepě a tu scénu jsem viděla poprvé až na představení.
Tak to jsi odvážná. No, a teď už to hrajeme a střídáme se a mně je líto, že to nehrajeme najednou, že třeba půlku ty a půlku já. Zkusíme, jestli by nám to na Silvestra nenechali... To by bylo výborný. Musím na tebe říct ještě jednu věc, a to jsem tě jako ještě neznala jo, ale ty mě strašně překvapuješ tím, jak vypadáš. Hele, kočko, ty jsi opravdu případ toho, že někdo, a je jich málo těch lidí, může vypadat kolem padesátky líp, než vypadal ve dvaceti. Jako promiň, kadeřnice Jitka v Discopříběhu, jako to nebyla žádná kočina. Ale podívej se na sebe, jak vypadáš teď. Ty jsi fakt kočka. Neskutečná, opravdu. Mladý Hrušínský je z tebe teď paf, viď?
Jo, ten jo. Prosím tě, my jsme se neviděli už léta. Naposledy jsme se viděli někde v samoobsluze. Stáli jsme za sebou u kasy a ta paní jela a koukala. To je dobrý, jste tady oba dva.
To musela být neskutečná nálož popularity a slávy v té době, když ten film vyšel, ne?
Ale jo, tak něco bylo, ale že by to bylo nějaký úplně závratný, tak to ne. Víš co, já potom nosila ty vlasy úplně jinak, takže ty lidi si třeba mysleli, že jsme spolu chodili na základku. Dodnes slyším, dobrý den, neprodáváte u nás v Lidlu? A já, zatím ne, ale možná budu. Jestli to takhle půjde dál, tak půjdu do Lidlu.
To snad ne. Klepu a budeme si držet pěsti, ať je líp. Každopádně tebe jen tak něco nepoloží evidentně... ty jsi velmi silná žena. A já musím říct, že když jsem se dívala na tvoji 13. komnatu, tak mě strašně rozplakala. Na druhou stranu jsem se do tebe úplně nesmyslně zamilovala, protože to je jako neopětovaná láska. Víš, jak to myslím...
Hele, po dnešku už tě miluju taky. Takže jo, jsme na tom stejně.
Když se vrátíme k tomu Discopříběhu, kde vlastně začíná takový to špatný období, i když to tvoje dětství taky asi nebylo úplně veselý. Tatínek vás opustil, když tobě byly čtyři roky. Maminka vás vychovávala s bráchou samotný.
Ale brácha byl vlastně z prvního manželství a ještě se taky nepovedl, takže...
O dost starší navíc...
O 16 a půl roku.
Tak to jste se ani moc nesetkali.
Ne, a ani jsme se nějak nemuseli, protože byl zlej na mámu a tak...
A ty jsi tedy začala velmi brzo točit, někdy v osmi letech. Takže vlastně jsi finančně pomáhala doma tím natáčením.
Jo, to začínalo. Za asi dvanáct dílů jsem dostala vždycky pětistovku, pak už se to zvyšovalo třeba na patnáct set, což bylo na tu dobu docela dost. A mamka mi to dávala na knížku a postupně to zase vybírala, protože jsme neměli na nájem. Ale já jsem vždycky řekla mamce, ať si to vezme. Já jsem měla takovej dobrej pocit, že jako pomáhám tý rodině.
Ty jo, to jsi dobrá, žádný takový ty libůstky, chtěla bych tuhle panenku za to? Ty jsi byla takhle uvědomělý dítě? A jak se to stalo?
Já nevím, hele asi ten život, jak jsme byli chudý a všechno, a do toho ten brácha. Tak asi to tak vyplynulo.
Ty jsi dokonce řekla, že míváš i někdy strach, když bouchnou dveře, že to je brácha. Tak jste si užili asi fakt jako peklo. On pil?
Jo, pil a byl hodně agresivní.
Takže dvě holky to takhle zvládaly samy...
Takže tím pádem i brzo dospěješ. A maminka byla hodně nemocná, protože moje maminka byla dvaatřicátej ročník. Když jsem něco potřebovala a ona nemohla, tak jsem to musela dělat já. Takže já jsem třeba ve třinácti už uměla svíčkovou s knedlíkama.
Opravdu?
Tak ona seděla a říkala, co mám dělat, tak já už jsem se to takhle naučila. Ale zase se mi to hodilo do života.
Jistě, já svíčkovou neumím doteď a pochybuji, že se ji do šedesáti naučím. Takže takhle jsi prošla základku a bylo naprosto jasný, že tě čeká konzervatoř. Přemýšlela jsi o něčem jiným?
Já jsem chtěla dělat původně balet. Chodila jsem totiž tancovat, tak devět nebo deset let na balet. A docela mi to tenkrát šlo. Teď už by to bylo horší. Už mě všude chroupe a bolí, ale já jsem původně chtěla dělat balet. A mamka moje mi říkala, hele, podívej se, když budeš dělat tohle, to tě taky baví, tak ten tanec využiješ... Ráda jsem zpívala, tam využiješ zpěv, tanec, všechno. Takže nakonec zvítězila konzervatoř.
No a teď na té konzervatoři začala Jarka aspoň trochu zlobit? Když byla takový vzorný dítě… Víš, jak to myslím, večírky, kluci, alkohol...
A víš, že ne.
Byla jsi na intru nebo jsi dojížděla?
Já jsem byla doma, ale tím zase, jak máma byla nemocná a měla jsem ještě babičku, takže mně to nedalo... se o ně starat.
Vy jste měly neskutečně silný vztah, hodně pevný.
Jo měly. A když byla mamka celej den doma sama, já jsem byla, nevím, od sedmi do šesti ve škole, tak pak mi bylo blbý ji tam zase nechat samotnou. Já jsem taková.
To je krásný.
To víš, že mě to i štvalo, že jsem chtěla být někde... Ale taky jsem chodila na diskotéky.
Už jsem si oddychla.
Ale spíš jako u babičky, víš... Když jsem odjela k babičce, tak tam jsem chodila na zábavy, plesy, diskotéky...
Jasně, a pak přišel tvůj první manžel. Jak jsi se s ním seznámila, když jsi nikam nechodila?
On byl v Praze na vojně a moje maminka tenkrát dělala u nejvyššího soudu v kuchyni a on tam jezdil pro generálního prokurátora. Jako vozil. No a tam mě viděl a takhle jsme se dali dohromady.
Vlastně pod dohledem maminky.
No, ale mezitím jsem ještě jako tak trochu chodila s mým nynějším manželem.
Jo takhle... ahahaaa
Se kterým jsme se pak tak nějak minuli, nic jsme spolu neměli, to byla platonická láska. On mi do teď vyčítá, že ten můj manžel mě přebral, že už jsme mohli být dávno spolu.
No to jste mohli, ale to ten život někdy...
Ale jo, takhle to mělo být.
Počkej, takže ty se se současným manželem znáš od kolika let?
Od mých šestnácti.
Jasně. A pak přišel ten první manžel, ten vám to narušil. Vypadalo to, že hezky, protože jsi otěhotněla, narodila se vám holčička Janička a ty jsi dál studovala. A pak se stala ta věc, kterou si vlastně člověk neumí představit. Já jsem o tom přemýšlela, proč si to neumím představit, a přišla jsem na to, že vlastně nechci. Že to je tak strašně těžký, že je to velmi málo přenositelná zkušenost. A přesto, že vím, že velice bolestná, tak se tě na ni zeptám, protože si myslím že je potřeba o tom mluvit. Nejsi sama, komu se to stalo. Totiž, když bylo Janičce 6 měsíců, tak zemřela. Ty ses to dozvěděla od tchána a manžela. Co člověku proběhne hlavou?
Já jsem vlastně ráno odjela. Měla jsem udělanou výuku, protože mi ve škole vyšli vstříc, že můžu dvakrát týdně jezdit do Prahy. Takže ráno jsem ji přebalila a odjela asi v pět hodin ráno autobusem. No a byli jsme domluvený s babičkou od mýho manžela, že se o ni postará, než se vrátím z Prahy. Když jsem se vracela z Prahy kolem čtvrtý hodiny, tak už na mě čekali na nádraží a řekli mi to.
A uvěří tomu člověk?
Ne, oni mi řekli že umřela Janička a já mám švagrovou Janičku. Takže já jsem původně myslela, že to byla švagrová.
Promiň, a ta reakce potom, ty jsi šla domů, nebo...
Já jsem šla do zoo.
Do zoo?
Jo. Nejdřív jsem šla k doktorovi, tam mi dali prášky, píchli mi injekci a já jsem musela chodit venku, zkrátka někde. To bylo v Liberci a já jsem šla do liberecký zoo. Tam jsem jenom chodila a koukala jsem a vůbec jsem nevěřila, která bije... Pak jsem se teda úplně zhroutila. To jsou takový věci, víš, který jako nevysvětlíš... Skončila jsem na psychiatrii, kde jsem byla 14 dní.
Pomohlo ti to?
Hele, tak víš co, já jsem byla nadopovaná práškama. Akorát jsem tam ležela a tupě zírala. Mně hrozně pomohlo se z toho vykecat. Víš, takový to, jak někdo říká, že se o tom nechce bavit, tak mně naopak pomáhalo o tom mluvit a prostě se s tím někomu svěřit.
Ale ty jsi nevěděla, na co umřela Janička. A dozvěděla ses to později? To, že tam byla srdeční vada jsou domněnky?
Nám to nikdo nechtěl říct, ale přes známýho jsme zjistili, že údajně nebyla nějak vyvinutá chlopeň.
Herečka Michaela Tomešová: Očkování tříměsíčního miminka mi přišlo jako týrání
Což je věc, kterou by asi dneska zjistili.
No určitě, teď už operujou dokonce v břiše.
Vyčítala sis to, že jsi nebyla u ní?
Vyčítám si to do doteďka.
Doteďka? Ale to tě musí strašně trápit.
No, trápí mě to, to víš že trápí. I když to bylo třeba jenom na půl dne, aby mě jenom vyzkoušeli a stejně si to prostě vyčítám.
Myslíš, že bys ji zachránila?
Ne.
Že bys byla s ní.
Ani bych to neovlivnila, prostě... Ona vypadala v tý postýlce, jako když spí... A babička si myslela, že spí, takže ji nechala spát. Přijela záchranka, věšeli ji za nohy hlavou dolů, dávali jí různý šoky... prostě to už nepomohlo.
Ty chodíš na hřbitov za Janičkou, celou tu dobu... Kolik to je let?
Třicet dva.
Dvaatřicet let sis neodpustila a dvaatřicet let chodíš... Můžeš mi říct, jestli ta bolest je třeba menší?
Hele, to se nedá říct, menší bolest... Samozřejmě, že všechno trošku přebolí, ale tohle je zrovna taková věc... já už potom nemohla mít děti, udělala jsem pro to cokoliv, co šlo. A do teď si říkám, jestli by byla vdaná, jestli by měla děti a vlastně, když vidím kamarádky, jak jim vyrůstají děti a stávají se z nich babičky, tak je to takový docela drsný, víš... Tohle nepřebolí nikdy.
Nepřebolí?
Nene.
A co udělat, aby se z toho člověk nezbláznil? Aby to překonal a žil dál. Zkusit třeba znovu otěhotnět, přestože se to třeba nepodaří, ale šla jsi do toho několikrát.
Člověk pořád doufá, že to vyjde.
Jasně, ale musela jsi něco překonat, tu bolest, jako takhle to myslím.
Jeden čas jsem se nemohla vůbec podívat na kočárky, vůbec... Švagrový se narodila za půl roku holčička a já jsem nebyla schopná ji ani pochovat v ruce. Prostě jsem musela odejít. Bylo to hrozný...
A teď?
Teď už můžu, můj manžel má dceru, takže se těším, že budu konečně, doufám, babička.
No, ty vypadáš jako typická babička.
Tak víš co, jsem babička, jsem v letech babičky. Ty jsi ještě mladá maminka.
Já jsem velmi stará matka. Máš pravdu s tím věkem. Já akorát teď přemýšlím o tom, jak je ten život nespravedlivý. A teď to vlastně říkám na sebe. Já jsem dítě velmi dlouho nechtěla. A pak to tak přišlo rychle a přirozeně. Jak to ten osud divně dělá. Teď se nevytahuju, že jenom jako nechápu, proč to takhle nespravedlivý je, abych se přiznala. Myslím si, že to, co sis prožila, je jedna z největších bolestí, co může člověk zažít. Ale jde to přežít, na tobě je to vidět. A ty sis ještě navíc ten rok, co umřela Janička, dala ale tedy neskutečnou nálož. Tomu neuvěříte, ale babička umřela, maminka umřela...
Za půl roku táta, do toho jsem se rozváděla, pak teda ten můj manžel se oběsil a do toho umřel brácha.
Tohle všechno během roku? To tedy bylo období, jestli hvězdy...
Hele, já nevím, já doufám, že jsem si to už všechno vybrala najednou, proboha.
Prosím tě, jak se dá přežít taková tragédie?
Byla jsem na prášcích. A teď si myslím, že jsem i trochu labilní. Víš, jako že mě třeba všecko rozhodí.
Holka, to mě taky. Já si myslím, protože jsem o tobě četla, že jsi absolvovala mockrát umělý oplodnění, pokusy a to do sebe cpeš strašně moc hormonů a to nás rozhodí a potom si pláčem i nad reklamou na toaletní papír. No a co, ženy to chápou, to tak prostě je, ale je fakt, že tys měla takovej rok, že člověk si říká, žes to přežila, že sis třeba nevzala víc prášků...
No ale můžu ti říct, že jsem o tom v jednu chvíli přemýšlela. Ale pak jsem si řekla, že jsou tady lidi, který mě mají rádi a že bych jim ublížila a že je to hrozně srabácký.
Vůči tvým přátelům nebo komu?
Vůči komukoliv. Po Janičce to bylo kvůli mamince a pak, jak to šlo hrozně naráz, mně hrozně pomohli kamarádi a práce a partner samozřejmě.
A to je tenhle?
To byl jinej, se kterým jsem byla 9 let.
Aha... A pak ses tedy dostala...
Pak jsem se dostala k tomuhle nynějšímu manželovi, se kterým jsme 22 let a 3 roky manželé.
To je neskutečný, takže láska z dětství.
Ale zase musím říct, že teď mi to vynahradil. Jsem neskutečně šťastná. Až se bojím, že bude nějakej průser.
Ne, klepeme. Ty si to štěstí zasloužíš! Hele, ono možná někdy, já si to říkám, že někdy to je tak, že si musíš projít hodně, jak to říct slušně, exkrementy, abys potom byla šťastná. Někdy to takhle chodí, ale každopádně budeš skvělá babička, to je úplně jasný.
Já doufám.
A velmi intimní otázka, jsi věřící?
Já nejsem věřící, ale věřím v něco. Jakože něco, že mě někdo potrestá za to, že něco udělám, že se mi to vrátí, karma prostě, takže se snažím být v nějaký symbióze.
Dobrý člověk, z tebe mám pocit...
Úplně svatá nejsem, to zase nemůžu říct, taky dělám blbosti, jako každej.
Třeba hraješ divadlo, kde si řekneme, že tě uvidíme? Kromě Hexenšusu, kde ještě?
U Jardy Sypala Na Ostro, Kšanda. A teď zkoušíme novou hru Šest v tom, pak ještě s Upírem Krejčím a to se jmenuje Chlapi na chmelu.
To zní dobře.
Odehrává se to všechno v hospodě, takže dobrý.
Co pokračování Kriminálky Modrava?
Jo, snad příští rok budeme točit... Pokud covid dovolí.
Budeme si držet pěsti. A já ti moc přeji, abys v sobě měla mír a klid a aby ti bylo hezky. Děkuji, že jsi přišla.
Já ti to taky přeji, děkuji že jsi mě pozvala.
Celý rozhovor s Jaroslavou Stránskou si můžete poslechnout v úvodním videu.
Související články
