Facebook
Instagram
Pozvání do talk show Miluše Bittnerové Na kafeečko přijala herečka Nikol Heřmánková Kouklová. Promluvila o seznámení se svým manželem Karlem, synem herce Karla Heřmánka, ale také o nelehké cestě k herectví. Jak kuriózně manželé získali zelenou kartu opravňující k práci v Americe? A proč Nikol zakázali na DAMU točit Ordinaci?
Herečka Nikol Kouklová (33) si vzala Karla Heřmánka mladšího, syna herecké legendy Karla Heřmánka, v roce 2015. Poznali se na konzervatoři a šlo o typickou školní lásku. Paradoxně se do sebe zamilovali při zkoušení Shakespearovy hry Othello, a jak Nikol vtipně poznamenala v rozhovoru s Miluškou Bittnerovou, neztratila hlavu v důsledku nedostatku kyslíku způsobeného škrcením, které jako Desdemona musela pravidelně podstupovat.
„Chápu, že tyhle titulky jsou lákavé a zábavné, ale ono to nebylo jen o tom škrcení. Scházeli jsme se a rozebírali role a v tomto smyslu jsme si s Karlem opravdu porozuměli. Divadlem a spoluprací si procházíme dodnes," vypráví herečka, která se nově společně s manželem stará o legendární Divadlo Bez zábradlí, které Karel Heřmánek starší se svou ženou Hankou v centru Prahy vybudovali.
Mluví jim tchán s tchyní do práce? „Tyhle dialogy znám mezi Karlem starším a mladším. Někdy to je konstruktivní, ale potom to dojde do fáze, kdy Kája řekne: ,No, a už to nechci slyšet, už to stačilo!'" poukazuje Nikol.
Nikol Kouklová o Ordinaci a školních létech
Nikol, známe se z natáčení seriálu Ordinace v růžové zahradě. No, a zničehonic jsi šéfová divadla. Když jsi točila Ordinaci, to jsi ještě Heřmánková nebyla, že?
Ano, to mi bylo asi 19 let. Měla jsem takovou mezifázi, kdy jsem přestupovala mezi pražskou konzervatoří a DAMU. V Ordinaci jsem byla velmi krátce, protože mi to na škole zakázali natáčet. Byla jsem tam jen tři čtvrtě roku, ale moc ráda na tohle období vzpomínám. Dokonce, nevím, jestli to víš, ale měly jsme hrát spolu. Kvůli škole jsem takhle náročnou roli nesměla přijmout, takže jsem dostala menší. Ale i tu mi zakázali.
Byla jsi velmi mladá a ten seriál měl sledovanost kolem 1,8 milionu diváků. Jak jsi v 19 letech snášela popularitu a média?
Já si to tolik nepřipouštěla. Pro mě to byla jedna z větších příležitostí, kde jsem si mohla osahat filmařské prostředí a technicky se naučit pracovat. To se mi líbilo a ráda na to vzpomínám. A popularita? Najednou jsem rozdala pár rozhovorů, ale vlastně jsem si to moc nepřipouštěla. Najednou si na mě ukazovali cizí lidé na ulici, na to jsem zvyklá nebyla. Ale nohama jsem byla na zemi, protože jsem studovala herecké školy, kde nás vyučující v dobrém uzemňovali.
Než se dostaneme k tvé práci, zajímala by mě jedna důležitá věc - co to máš za krásnou barvu na vlasech?
To je zrzavá. A je opravdu moje. Neustále mě ženy zastavují na ulici a ptají se mě na odstín barvy, ale já se v tom nevyznám. Ptají se, jestli nemám alespoň přeliv nebo henu. Zatím nepoužívám nic, ale třeba až zestárnu a začnu šedivět, tak to začnu řešit. Opravdu je to moje barva.
Geneticky, že? Maminka je taky zrzavá?
Já vlastně nevím, jak se to stalo. Máma se barví a je blonďatá, asi jako ty. Táta má tmavě hnědé vlasy. Nějak se to zmixovalo a vyšlo tohle.
Máš sourozence?
Mám, byť nevlastní. Ale nedávno mě napadlo, že bratr mého táty má bílé vlasy. Myslím, že něco zvláštního bude na straně mého táty.
Nikol, a je pravda, že jsi byla dva dny na taneční konzervatoři? Jak se tohle může stát?
Nechci působit tak, že jsem přelétavá nebo mě věci rychle omrzí. Jako malou holku mě bavilo zpívat, tancovat a hrát, chodila jsem na dramaťák do lidové školy umění. Zaslechla jsem, že jsou přijímačky na taneční školy. Jedna byla soukromá, druhá také, ale dohromady s gymnáziem. Proto jsme se s mámou domluvily, že zkusím tu s gymnáziem. Dostala jsem se na obě a také čistě na gymnázium.
Kterou sis nakonec vybrala?
Nastoupila jsem na tu taneční školu s gymnáziem. Byla jsem jedenáctiletá vykulená holka, která nikdy nechodila na balet. Najednou jsem se ocitla ve velkém sále, kde nám ředitelka velmi důrazným hlasem řekla, že nás tady vítá a že baletky rozhodně nemůžou být tlustoprdky. Byla jsem vysoká a štíhlá čára, vážila jsem asi 39 kilo. Přišlo mi to naprosto nechutné - říkat tohle dětem.
To si tedy také myslím.
Mámě jsem se doma rozbrečela a řekla jsem jí, že nemám tanec natolik ráda, abych byla šikanovaná nebo buzerovaná, jestli mi nenarostl zadek. Navíc v tomto věku, u dívky, je tohle naprosto odporné chování. Máma se zděsila, takže mě hned ten den odhlásila. Navíc měla nepříjemný dialog s tou paní ředitelkou, která řekla, že jsem slabá osobnost, když to vzdávám. Na to jí máma řekla, že je to právě naopak. Když dítě přijde ze školy a řekne, že se mu tam nelíbí, znamená to, že jsem silná. Dostala jsem se hned na tři školy, takže jsem nakonec nastoupila na to osmileté gymnázium, ze kterého jsem se potom hlásila na herecké školy. A tam jsme zpěv i tanec také měli.
Musím říct, že tohle je strašně dospělácké a uvědomělé chování. Od jedenáctileté holčičky, která chce tančit, bych předpokládala, že po tomhle řekne: „Aha, takže přestávám jíst!"
Je důležité o tom mluvit. Ale já mám asi to štěstí, že jsem byla vychovávaná v rodině, která měla zdravé uvažování. Měla jsem mladší ségru, která se narodila, když mi bylo devět, a hodně jsem se o ni starala a pomáhala mámě. Možná i tohle mě posunulo. Zpětně si uvědomuji, že jsem byla vyspělá.
Už když jsme se viděly v Ordinaci, tak jsem přemýšlela, co za tím je. Nebyla jsi žádná vysmátá puberťačka.
Možná jsem byla taková stará duše v mladém těle.
Dočetla jsem se, že tvé mámě bylo 18 let, když tě měla.
Občas, když jsem se starala o ségru, mi přišlo, že jsem zásadovější a přísnější než máma. Byla jsem taková rozumbrada, stará duše. Možná je to dané i nějakými okolnostmi. Ve čtrnácti letech mi tragicky zemřela babička a pro mě to byla úplně první konfrontace se smrtí. Rodiče se rozvedli, když jsem byla malá. Později jsem měla autonehodu. Proto si myslím, že život puberťáka už jsem měla osudem trochu pošpiněný.
Nikol Kouklová o setkání s Karlem Heřmánkem ml.
Na konzervatoři také došlo k tomu osudovému setkání se spolužákem.
Bylo to u Desdemony, kterou bych si jinak nikdy nezahrála.
Takže ten mladý Heřmánek tě tak kvalitně škrtil, až ses do něj zamilovala? Bylo to z nedostatku kyslíku?
Chápu, že tyhle titulky jsou lákavé a zábavné, ale ono to nebylo jen o tom škrcení. Scházeli jsme se a rozebírali role a v tomto smyslu jsme si s Karlem opravdu porozuměli. Divadlem a spoluprací si procházíme dodnes.
Když je na škole nějaký podobný pár, tak to ten ročník trochu naruší, že?
Ano. Paní Salzmannová to neviděla ráda. Právě proto, aby to nenabouralo atmosféru v ročníku, jsme to asi půl roku nikde neříkali. Jenže potom už to na nás bylo tolik vidět, až to bylo trapné. Dospělo to až k tomu, že všichni spolužáci jeli na svatbu.
Jako velká obdivovatelka tvého tchána se také nemůžu nezeptat - jaké to je? Přijít k těm Heřmánkům a dát si s nimi třeba poprvé oběd?
Tchánovi s tchyní jsem byla poprvé představena až po tom půlroce. Kája asi dospěl k názoru, že je to vážné a nejde jen o kamarádství.
No, a jaké to bylo?
Vlastně si to už nevybavuji, už je to strašně dávno! Já Karlovy rodiče už předtím potkávala, třeba na klauzurách nebo v divadle, kde jsme jako ročník hráli - ve Viole třeba tradiční Vánoční hry. Neviděla jsem je poprvé a neměl z toho oči na vrch hlavy. Ale samozřejmě, že respekt tam byl. Karel s Hankou jsou normální lidé a nikdy jsem k nim nevzhlížela jako k modlám. V tu chvíli si to člověk ani neuvědomí.
Když se na představení přijde podívat člověk, který divadlo hraje víc než padesát let a sám jedno vlastní, je to asi trochu jiná nervozita?
To určitě ano, ale radši jsem se nikdy na názor neptala. Byla jsem profesionální. Pokud by Karel chtěl něco říct, tak si to samozřejmě řekne. Ale z podstaty se raději neptám. Já tyhle dialogy znám mezi Karlem starším a mladším. Někdy to je konstruktivní, ale potom to dojde do fáze, kdy Kája řekne: „No, a už to nechci slyšet, už to stačilo!"
Nikol Kouklová o životě v Americe
Potom jste se s Kájou sbalili a odjeli do Ameriky, byť jste tady už měli rozjetou kariéru.
Když se na to člověk zpětně podívá, je to úlet. Na druhé straně mi tenkrát bylo 25 let a samozřejmě, že teď už uvažuji jinak. Je jiná situace. Sice jsme už začali po škole někde hrát a hostovat, ale já také věděla, že třeba za deset let už bych to neudělala. Šli jsme do světa, jako ten Honzík.
Ale zariskovali jste hodně. Kdo se nechytnul do dvou let od školy, už se k divadlu velmi těžko dostával. Vy jste práci měli, ale sbalili jste uzlíček.
Je pravda, že když jsem seděla proti řediteli Městských divadel pražských, který mi dal příležitost hostovaček a záskoků, tak na mě koukal a nebyl si jistý, jestli mi rozumí, co chci udělat a proč. Vlastně měl pochopení, jen mi na rovinu řekl, že ať už se vrátím za půl roku, nebo za měsíc, dá tu roli jiné holce, která je v angažmá. Samozřejmě, že jsem se rozbrečela a uvědomila jsem si, že to třeba můžu mít těžší než Karel. Hereček je hodně a konkurence je veliká.
Ano, a herců je méně, ale mají více rolí.
Jak je to nespravedlivé! Ale řekla jsem si - kvůli pár hrám? A jestli tam mám jet, naučit se jazyk, obohatit se nebo to zkusit herecky, tak bych to jindy už neudělala. Čas je teď. A když se vrátíme, tak jestli jsem tak špatná, budu prostě dělat něco jiného. Vrátili jsme se zpátky za necelé tři roky, protože Karel dostal nabídky do divadel. Zvažovali jsme, jestli se vůbec vrátit. Dělali jsme focení, studentské filmy, brigády, nezávislý film, ale řekla jsem Karlovi: „Ty odmítáš v Česku hlavní role na úkor toho, abys tady brigádničil a rozvážel jídlo? Pořád jsme herci." Karel tedy uznal, že se vrátíme. Když to vezmu zpětně, opravdu jsme dobrodruzi. Já měla jednu jedinou inscenaci, ve které jsem se alternovala s Aničkou Stropnickou, a to byla moje jediná spojka do uměleckého světa.
Jak manželé Heřmánkovi získali zelenou kartu
Mimochodem, vy jste letěli do Ameriky a měli jste zelenou kartu. Jak to? Tenhle příběh nám musíš říct!
Tu zelenou kartu máme oba dva - jako manželé. A to je ona vstupenka do Ameriky, do toho velkého světa plného žraloků.
A kdo ji teda vyhrál?
Kája! Hlásili jsme se o ni oba, ale je to tak nepravděpodobné...
Je to ta velká loterie? Lidé z celého světa tam posílají žádost.
Nevím, kolik tisíc lidí tam tu přihlášku pošle. Vrátili jsme se ze studií v New Yorku, bylo nám 23 let a byli jsme tam na hereckých školách. A doslechli jsme se o téhle loterii. Byli jsme dva měsíce v New Yorku, už jsme se tam viděli, tak jsme tu přihlášku poslali také. Já vůbec nepočítala s tím, že bychom to vyhráli. V květnu jsme se podívali na tu stránku a samozřejmě nic. Karel na to koukal, aktualizoval to, a prohlásil: „Já jsem to asi vyhrál!" Vyskočil štěstím do stropu, dopadl a uvědomili jsme si, jak moc se nám v tuhle chvíli změnil svět.
Kdyby něco vyhrál tady, byla by to hned protekce, protože je Heřmánek.
Proto jsme se také sbalili a jeli, brali jsme to jako znamení. A když jsme potom slyšeli osudy lidí, kteří tam žijí dlouhé roky, tvrdě makají a šetří, aby měli na právníka, který s nimi bude absolvovat tyhle úřední věci, jež stojí také hodně peněz, byli bychom blázni, kdybychom té možnosti nevyužili. Třeba budeme mít na co vzpomínat.
Jak se žije hercům v Americe a jak tady? My se máme tak trošku jako prasátka v žitě, co?
Všem adeptům na studium herectví bych takovou Honzíkovu cestu do světa doporučila. To si potom uvědomí, jak moc se tady my, herci, máme dobře.
O čem ještě promluvila Nikol Heřmánková Kouklová?
- O studiích na konzervatoři
- O práci pro Divadlo Bez zábradlí
- O nelehkém životě v Americe
- Proč se rozpadl módní blog Bloges robes, který vedla s Nikol Moravcovou
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talk show Na kafeečko
Související články
