Facebook
Instagram
Michaela Duffková píše blog Zápisník alkoholičky, ve kterém líčí, co ji vedlo k tomu, že začala pít, a co alkohol udělal s jejím zdravím a rodinou. I díky své otevřenosti získala cenu Magnesia blog roku. Michaela Duffková se v pořadu Na kafeečko rozpovídala nejen o svém boji a alkoholem, ale také o soukromém životě.
Michaela Duffková (29) je autorkou knihy Zápisník alkoholičky, která vznikla podle jejího úspěšného stejnojmenného blogu. Za něj v roce 2019 získala cenu Magnesia Litera. Po narození první dcery propadla Michaela alkoholu. Když si uvědomila, že ji to může zničit, začala se léčit. Dnes je také zakladatelkou centra Alkos, které se specializuje na léčbu závislosti.
Michaela Duffková přijala pozvání herečky Miluše Bittnerové do pořadu Na kafeečko, kde se rozpovídala nejen o svém boji s alkoholem.
Bittnerová: Máte štěstí na partnera, který si s vámi prošel celou tu anabázi, ať už alkoholismu, léčení, nebo fázi po léčení. Mohly bychom se podívat na ty různé fáze? Myslím si, že nás sledují i ženy, které třeba s tímhle tím mají zkušenost, a možná nevědí, jak z toho, nebo kam vlastně jdou. Takže v okamžiku, kdy alkoholik jede tu… říkáme první ligu?
Duffková: Jo, to říct můžeme.
Můžeme? Tak vzniká zároveň i jakási druhá závislost nebo druhotná.
Spoluzávislost se tomu říká.
Spoluzávislost? V čem to spočívá?
Nestanete se závislou, ale extrémně vás ovlivňuje život s tím závislým. Podřídíte tomu všechno. Najednou jdou stranou veškeré vaše koníčky, zázemí, i jiné než to partnerské, a jedete v tom oba. Závislý a vy jako spoluzávislák, který tím samozřejmě extrémně trpí. A to je špatně. Z takového stavu se člověk musí jednoho dne vymanit. Nedá se to nijak časově ohraničit. Pokud dáváte X šancí, aby se ten člověk šel léčit, ale z jeho strany je úplně negativní odezva, tak to asi nikam nevede. Takhle to nejde dělat donekonečna.
Když váš partner asi měl tu druhotnou závislost, nebo tu spoluzávislost, zašel si v té době třeba na pivo s kamarády?
Myslím si, že vůbec.
Takže vlastně i on přestal pít alkohol, zatímco…
Nemyslím si, že by primárním důvodem, proč přestával pít alkohol, bylo to, že já piju. Spíš potřeboval řídit náš rodinný život. A tam nebyl prostor na to, aby šel řekněme relaxovat někam na pivo s kamarády, jo? Neříkám, že za ty tři roky nešel třeba jednou, ale nebylo to určitě z důvodu: Nechci pít alkohol. Spíš to bylo: Já prostě na to nemám prostor, musím se postarat o tu naší malou dceru, o domácnost, o manželku a tak.
Vy jste začala víc pít právě na mateřské. Předtím jste měla zkušenosti s alkoholem asi jako každý?
Jo, jo.
Je to tak, že ani předtím jste nepila nějak víc?
Nebylo to tak, že bych pila často, ale když jsem pila, tak jsem pila, jako bych nevěděla, kdy mám dost. To byl vždycky můj problém.
Víte co? Přiznám se, že jsem lidem občas tohle záviděla, protože moje tělo to neumí. Moje tělo si dá pár panáků a řekne: A končím a už to prostě nejde.
Jo, tak to jsem neměla. Moje tělo nedalo vůbec žádné znamení, takže…
Je to strašný zmatek, ale upřímně řečeno jsem z toho byla tak unavená, že představa, že si dám ještě skleničku, pro mě byla úplně likvidační. Ale to vypínání mozku chápu, a myslím, že to chápou i naše čtenářky. Hodně bab takhle vypíná...
Ve chvíli, kdy vypíná a není úplně v psychické pohodě, což není spousta žen po porodu, tak to k tomu může směřovat. Což samozřejmě neznamená, že ve chvíli, kdy si dám skleničku večer a jsem pod nějakým tlakem, budu nutně alkoholička. Ale není úplně ideální, dát si v takovém rozpoložení, a ještě to třeba zpravidelnit. To může být dost rizikové.
Je dvojka prosecca moc, anebo je to v pohodě?
Pro někoho moc, pro někoho v pohodě. Takhle se to fakt nedá říct.
S druhým dítětem už jste vlastně zkušená matka...
Hlavně jsem se na to připravovala. Věděla jsem, že to pro mě může být nějakým způsobem rizikové, takže jsem zvolila i úplně jiný způsob porodu. Věděla jsem, že nechci zůstávat v porodnici, že chci jít ambulantně domů, protože mi v porodnici nebylo dobře.
Z vaší knížky jsem měla dojem, že jste to stihla zastavit včas, nevčas... Měla jsem představu, že jste byla větší alkoholička, že se budete někde válet a prodávat vybavení domácnosti. A to se nekonalo. Chodila jste do práce, nějakým způsobem se starala o domácnost... Kde byly ty limity, že jste se nestarala o domácnost a manžel musel zastoupit vaší roli maminky?
Nemyslím si, že roli maminky musel zastoupit úplně.
To jste nějak zvládala?
To jsem nějak zvládla, protože jsem prostě pila po večerech.
Jo, takhle.
Ale pak, když už to období bylo vyhrocené, řekněme dva-tři měsíce před léčbou, jsem pila třeba o víkendech. To jsem byla schopná pít i přes den a pak už musel samozřejmě zastoupit i tu mojí roli. Případně ji hodně suplovala moje mamka.
No a pak přišla léčba. Jak je možné, že vám dovolili stacionární léčbu? To se nestává...
Ono to není o tom, kdo co dovolí. Nástup do léčebny je dobrovolný a výběr druhu léčby je čistě na tom člověku, který je závislý. Protože pokud bude natlačený do nějaké léčby, kterou úplně odmítá, tak efekt bude minimální. My jsme samozřejmě měli nějaké rozepře, moje rodina si představovala, že půjdu do ústavní léčby. Já jsem chtěla jít do stacionární léčby. Moje adiktoložka byla tak někde mezi. Ze začátku chtěla, abych šla do ústavní léčby, potom začala věřit té stacionární. Takže to rozhodnutí bylo primárně moje, následně podpořené adiktoložkou a akceptované rodinou.
Míšo, ale stacionární léčba není obvyklá, ne? Je malé procento závislých lidí, kteří se z toho dostávají stacionární léčbou.
Zaprvé o ní lidé nevědí. To není, že by do ní nechtěli, ale dost často neznají tenhle způsob léčby. A za druhé ta stacionární léčba není dostupná. Stacionářů je v republice hrozně málo.
Aha, v tomhle tom to je. Miluji vaší historku o tom, s kolika promile jste přišla na začátek léčení.
Myslím, že to asi miluje každý.
Neumím si to představit. Kolik to bylo?
Skoro tři promile.
Jo, tři promile. A vesele se komunikuje...
Největší šílenství na tom je, že jsem úplně normálně komunikovala. A ještě, jako poměrně nevtipný člověk, jsem se snažila s tou sestřičkou vtipkovat.
To dělají lidi se třemi promile často, ale nejde jim to. Víceméně jim nerozumíte, takže…
Ona mi právě rozuměla. A to na tom bylo snad nejhorší. Ona mi rozuměla a přesně věděla, co jí říkám.
Tři promile s vašima 50ti kilogramy, to je likvidační...
Já si hlavně neumím představit, kolik jsem měla třeba v noci nebo ráno. To je na tom to šílené. A hlavně kolik jsem třeba měla maximálně. Protože jsem tam komunikovala, ale taky jsem byla ve stavech, kdy jsem nebyla schopná komunikovat, kdy ta míra musela být daleko vyšší. A snad je i lepší nevědět, kolik bylo moje maximum.
Když člověk občas slyší, že tamhle našli nějakého řidiče a naměřili mu 11 promile, tak si říká, to není možné. Ale asi je.
Je.
Já si to neumím představit. Takže vy jste nastoupila na léčbu. Nejdřív to byl detox. Tomu asi rozumíme všichni. Pak jste chodila do stacionáře, jak to probíhalo?
To probíhá tak, že tam chodíte jako do práce, takže od pondělí do pátku. Od rána od 8:30 do 16:30 odpoledne.
Kdo se staral o dceru?
V tu dobu myslím mamka a manžel, nějak si to prostřídali. Pak jsem si ji odpoledne brala já.
Takže tam muselo být další velmi těžké období pro manžela, nebo pro partnera, protože sice probíhá něco, co je plné naděje, ale na druhou stranu je to strašná práce.
Jo, ale myslím, že on to tenkrát tak nebral. Prostě pro něj i pro mamku bylo naprosto zásadní přizpůsobit všechno tomu, abych tu léčbu mohla absolvovat.
Jak jste to vnímala vy, když jste se léčila? Byl třeba čas myslet na rodinu a na malou Isabelku? Anebo jste byla tak zahlcená sama sebou, což by bylo logické.
To je taková kombinace. Protože člověk tam řeší spoustu věcí, řeší vztah a rodinu, ale řeší i sebe a ty spouštěče, takže je toho hodně. Je to extrémně vyčerpávající. Ono se to nezdá. Člověk si někde sedne na 8 hodin a tam si ve skupince povídá... Ale to je fakt brutálně náročné.
Nastává jedno z netěžších období pro vztah, protože tam sice je střízlivost, asi i vyřešení nějakých problémů, furt tam ale visí otazník s relapsem. Člověk se svým způsobem hrozně změnil, že jo? Ten vztah už nebude jako předtím...
Ne, ten vztah už nebude jaký byl. Není to nikdy o tom, že vztah změní jenom to pití, tam musejí být i nějaké problémy před tím. Takže se to prostě musí nějakým způsobem řešit, nějak to rozklíčovat… Nebo udělat tlustou čáru a říct si: Hele, tohle bylo špatně, pojďme to udělat jinak. Takhle jednoduché to teda není, ještě jsem se s tím nesetkala. Bylo by hezké, kdyby to tak šlo, ale musí se to prostě řešit nejenom tím, že se člověk léčí, ale i tím, že se řeší, co předcházelo pití, co bylo v tom vztahu špatně...
Já tomu rozumím. Akorát v okamžiku, kdy můj partner přijde z léčebny, fakt očekávám, že tady bude někdo, kdo se se mnou zapojí do života. A najednou přijde někdo, kdo říká: Hele, ale já potřebuju žít takhle, potřebuju žít s jinými lidmi. Častokrát pak, nebo alespoň v mém okolí, končí vztahy. Jako kdyby se najednou vyčerpal tím vyléčením. Dá se s tím nějak pracovat?
Dá. Jenže v těch státních institucích, ale i celkově v České republice se hodně setkávám s tím, že se nepracuje s rodinou jako s celkem. Což si myslím, že je nezbytně nutné. Proto v Alkosu pracujeme s rodinou od začátku do konce i v rámci doléčování. Protože pokud se vám vrátí alkoholik z léčebny a vy absolutně nemáte šajn, jak si nastavit pravidla dál, tak pravděpodobně vztah skončí. Tohle by se mělo dělat za podpory nějakého terapeuta. Tak, aby se pravidla nastavila společně ještě v době léčby závislého. Aby se nastavila bezpečně pro něj, aby tam potom zbytečně nedocházelo k nějakým konfliktům a vyhroceným situacím. V té době je na to čas a mělo by se pracovat se všemi lidmi v domácnosti.
Co teď můžeme poradit holkám, které procházejí těmito fázemi a jsou v té konečné, která už by měla být opravdu šťastná? Co dělat? Zajít za odbornou pomocí?
Ano. Pokud to je člověk po léčbě, tak ideálně vyhledat někoho, kdo má zkušenosti s rodinným poradenstvím. Vždycky je to na domluvě v rodině, ale z mého pohledu je vždycky lepší, když jsou u toho oba.
Jak jste to zvládala vy? Měli jste nějakého odborníka?
Neměli. Proto to teď v Alkosu děláme takhle, protože si myslím, že to je prostě potřeba. Aby se nestávalo to, co se stávalo manželovi, že vůbec nevěděl, jak se mnou pracovat. Proto jsme měli rok krizi. A nebyli jsme schopní se z toho dostat. Všechno to směřovalo k rozvodu. Ale my jsme naštěstí zareagovali na poslední chvíli. K tomu vedla spousta nějakých okolností, kdy člověku dojde, že priority asi jsou trochu jinde. A to nás zachránilo. Ale myslím, si, že terapeutická pomoc je jistější.
Vy jste si prošli krizí, která vyústila v další miminko...
Jo, jo, jo. Dalo by se to tak říct.
Celou zpověď Michaely Duffkové najdete v úvodním videu. Co všechno prozradila?
- začátky alkoholismu
- partnerova spoluzávislost
- léčba
- partnerský a rodinný život po léčbě
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
