Facebook
Instagram
Vladimír Ráž patří mezi naše největší herecké legendy, jako král Miroslav v Pyšné princezně asi nemá překonání. Obdiv zaslouží i jeho dcera Veronika, která se narodila jen s jednou rukou. „Táta mi dal do života několik poselství, třeba nikdy se nevzdávat,“ svěřila se v naší talkshow Na kafeečko.
Vladimír Ráž byl třikrát ženatý. S první ženou, herečkou Alexandrou Myškovou, měl syna Martina. S druhou manželkou, hereckou partnerkou z Pyšné princezny Alenou Vránovou, měl dceru Markétu. Veronika, která se narodila v roce 1980 s postižením, je ze vztahu s vychovatelkou Olgou Hnátkovou. A právě Veronika byla hostem v naší talkshow Na kafeečko, kterou moderuje herečka Miluše Bittnerová.
Miluše Bittnerová: Dnešní hostka je pro mě jediný člověk, který když řekne "to dám jednou rukou", tak to fakt dá. Veroniko, než jsi přišla, vyprávěla jsem o tobě štábu moji oblíbenou historku. My dvě jsme se seznámily před šesti lety a já jsem si až po měsíci všimla, že nemáš ručičku. Ty jsi totiž tak krásná holka a zářivá osobnost, že si postižení člověk vůbec nevšimne.
Veronika Rážová (směje se): Já jsem takhle od narození, takže pro mě představa, že bych měla ještě jednu ruku navíc, je takové sci-fi. Už by mi mi vlastně překážela…
Miluše Bittnerová: Překážela by ti?
Já mám pocit, že jo. Já fakt nevím co bych s ní dělala...
My ostatní používáme dvě ruce na různé věci. Ty máš pořad v jedné internetové televizi o tom, jak se dá všechno dělat jednou rukou. Já jsem se na to dívala a musím říct, že nemáš pravdu – všechno se nedá dělat jednou rukou.
A zkoušela jsi to?
Zkoušela jsem to. Líbilo se mi zametání, protože ty nádherně zametáš jednou ručičkou.
Já ráda uklízím, uklízení je moje obsese. Takže si ráda u toho úklidu nacházím různé zlepšováky na to, aby podlaha byla dokonale zametená a pult perfektně utřený.
Jak se to vlastně stane, že se člověk narodí bez ruky?
Já nevím, já už si to nepamatuju. U mě to není genetická záležitost a vlastně se neví, proč mě to potkalo. Možná proto, abych byla jiná…
Ty jsi hlavně taková hodně optimistická a neustále pozitivní.
Je to životní postoj, který odstartovalo asi to, že se mi před lety narodil první syn Valeriánek. Už vlastně během tohoto mého prvního těhotenství přišla spousta těch strašáků, a i ze strany lékařů přicházely různé obavy, že bych mohla mít dítě bez nějaké končetiny. A já si tehdy řekla, že musím mít optimistický a pozitivní přístup, a ne se pořád bát. Takže jsem si tuto možnost nepřipouštěla a říkala si: Žádný strach, všechno bude dobré. A ono také je! Takže v tomhle režimu teď jedu dál.
Neříkej mi, že někdy – třeba i dříve – nepřišly nějaké splíny nebo třeba mindráky. Víš, kolik já mám mindráků? Holka, to bychom tady seděly dvě hodiny, než bychom to všechno probraly. A to bychom mluvily jen o mém ksichtu, od něho dolů je to na další tři dny. (směje se)
Tak třeba v pubertě, zpětně to tak cítím, jsem byla taková opožděná. Já ani neměla ty tendence, jak mají některé holky, lítat za klukama. Byla jsem zamilovaná do Karla Gotta. Dokonce jsem mu někde na koncertě v mých deseti řekla, že si ho osmnácti vezmu, byl velmi překvapený, ale nakonec jsem ho tedy nechala Ivance (směje se). Takže zájem o kluky přišel až později a nikdy díky bohu nenastal nějaký zádrhel, že bych měla zkušenost s tím, že by se na mě nějaký kluk díval skrz prsty, že mám jednu ruku.
Takže my ostatní, kteří řešíme, že máme křivé nosy a odstáté uši, pojďme od toho, protože proti tobě je to vážně trivialita.
Je to tak, každý je jiný. Beru to tak, že každý je vlastně hezký jinak. Kdybychom všichni měli ty rovné nosy, všechny končetiny a tělo jako ze žurnálu, byla by to strašná nuda.
Ty jsi dělala rodičům asi docela radost, ne?
To by ses musela zeptat doma, ale myslím, že to nebylo nic divokého. Možná jsem měla být drzá a vzteklá, ale naštěstí jsem z toho vyrostla.
Ty jsi moderátorka, báječná zpěvačka a nově dokonce i fotografka. Jsi renesanční člověk. To máš z rodiny?
Maminka dříve fotila, chodila i na nějaký kurz. Od rodičů jsem kdysi dostala takový malý foťáček, bavilo mě to odmalička. A když se narodil první syn, stala se z focení posedlost. Někdo mi tehdy řekl, že nemůžu mít zrcadlovku, protože na tu potřebuji obě ruce. A já se kousla, že tohle tedy ne, že to je výzva. A pořídila si právě zrcadlovku. Absolvovala jsem kurzy i soukromé lekce a focení se mi částečně stalo i profesí. Jsem ještě na rodičovské, ale dělám obojí – jak moderování, tak focení.
Několikrát jsem si na tebe vzpomněla, když jsem přebalovala Betynku a vše se mi tam pletlo. Tak jsem si říkala: Miluno, ty máš dvě ruce a nejde ti to, a Verča to vše zvládne jednou. No fakt se lidi na ten její pořad podívejte…
Můj pořad se jmenuje Jednou rukou. Pořád mě tahali do televize, abych tam vyprávěla o svém těžkém osudu a jak se mám špatně, a pak jsem si jednou řekla, že tohle už dál nejde. A proč bych spíš nemohla lidi motivovat. Takže se mi zalíbilo mít pořad, kde vlastně s úsměvem ukážu, že jde všechno!
Tvůj tatínek byl naprosto zásadním princem-králem české kinematografie. Kdy sis uvědomila, že je tak moc slavný?
Já jsem dlouho měla pocit, že je to normální, že tatínkové na obrazovkách bývají. Takže jsem to nevnímala tak, že jeho profese je něčím unikátním nebo jiná než profese ostatních tatínků. Pak, to jsem byla pořád ještě malá, jsem v tom měla malinko guláš, když jsem na obrazovce viděla Old Shatterhanda a mluvil jako můj tatínek. Takže jsem si nějakou dobu myslela, že tatínek je Old Shatterhand.
Král Miroslav je lepší než Old Shaterhand.
Jasně. Je to něco, za co jsem hrozně ráda. Jsem ráda že můj tatínek byl herec. Že i díky tomu mám stále možnost si ho pouštět nebo ho mít zaznamenaného už od jeho mladých let.
Tvůj tatínek byl nejen vynikající herec, který natočil spoustu filmů, Byl i velmi uznávaný člověk a hlavně – dobrý člověk.
Dal mi takový ten základ do života, že člověk má být fér, že nemá dělat ústupky, když se pro něco rozhodne. A že stejně, jako měří sám sebe, by měl měřit i ty druhé, aby neexistoval dvojí metr. V tomhle byl opravdu obdivuhodný. Měl svá pravidla, že kterých neustupoval, nebyl to žádný hej nebo počkej. Myslím, že mě a zbývajícím dětem předal do života spoustu krásného. Snažím se být jako on – být férová a nedělat podrazy, a i když je to v dnešní době někdy těžké, být pravdomluvná.
V kolika letech tě tatínek měl?
V sedmapadesáti, mamince bylo skoro třicet. Občas se stávalo, že si lidé mysleli, že jsem jeho vnučka. Ten věk jsem ale nevnímala. S ostatními dětmi tatínkové jezdili na kole a lyžovat, můj tatínek mě pozoroval, jak jezdím na kole nebo stál s maminkou pod svahem, protože ona byla také nelyžařka.
Takže měl čas se ti věnovat...
Měl. Na druhou stranu, on do posledních dnů pracoval. Ještě o svých 77. narozeninách, které byly tři dny před jeho smrtí, točil Zdivočelou zemi. Nechtěl dopadnout jako stárnoucí dědeček, který se nebude moct hýbat nebo chodit na procházky s rodinou. Dostal velký dar, královskou smrt ve spánku, ale i s tou se dá jen těžko vyrovnat. Pro něj to byl dar, pro nás strašný šok. Trvalo několik let, než jsem to přijala.
Do života ti předal spoustu věcí, které jsou jen mezi vámi. K osmnáctinám ti ale napsal dopis.
V tom dopisu je jedna část, kterou opakuji synovi: Život ti bude klást spoustu překážek a bude ti dávat zkoušky. Žádná ale nesmí zaskočit tvé srdce ani tvou mysl. A já se tím snažím řídit a vždy, když mi něco přišlo nepřekonatelného, tak si říkám, že se člověk nesmí nechat zaskočit, že to musí překonat.
Celou zpověď Veroniky Rážové si můžete poslechnout v úvodním videu.
Související články
