Facebook
Instagram
Bývalá profesionální tenistka Andrea Sestini Hlaváčková je nyní maminkou na plný úvazek a rozhlasovou moderátorkou. Přijala pozvání do pořadu Na kafeečko, kde si s Miluší Bittnerovou povídali o její tenisové kariéře, účasti ve StarDance a soukromém životě.
Andrea Sestini Hlaváčková (35) je bývalá profesionální tenistka. Během své kariéry získala dva grandslamové tituly ve čtyřhře. Občas pracuje jako rozhlasová komentátorka a na plný úvazek je maminkou malé Isabelle, které přezdívají Bibi. Žije v Praze s bývalým italským tenistou Fabriziem Sestini, za kterého se provdala v roce 2017. Andrea se loni zúčastnila taneční soutěže StarDance, kde s tanečním partnerem Michalem Necpálem vypadli v šestém kole.
Andrea Sestini Hlaváčková přijala pozvání herečky Miluše Bittnerové do pořadu Na kafeečko. Rozpovídala se nejen o účasti ve StarDance, ale také o svém soukromém životě.
Bittnerová: Andreo, povídejte, jaké to bylo ve StarDance? Pokud vím, měly jsme stejného tanečníka, Michala Necpála. Je neskutečně šikovný, že?
Hlaváčková: To ano, ale před začátkem jsem si raději napsala s Veronikou Arichtevou, se kterou také tancoval. Z televize na mě působil tak, že jsem se ho trošičku bála. Napsala mi, že je skvělý učitel, a že když naučil tančit ji, tak já budu určitě v pohodě. Zpětně vidím, že měla pravdu a ten dril byl potřeba. Byla to úžasná zkušenost.
Nakonec jste tancovala i s jeho bratrem Jakubem. Ten je také fajn?
Ten je hrozně fajn. Je o šest let mladší a zaskočil nejdřív na jeden tanec. Potom se Michal vrátil, ale nakonec se mnou odtančil ještě dva tance za sebou. Vlastně to měli půl na půl. Michal má za sebou mnohem víc práce, ale Kuba tam byl také, je to můj kamarád, a bylo to skvělé i s ním. Věřím, že tahle zkušenost ho umístila na seznam dalších kandidátů do soutěže.
Už jsou to čtyři roky, co jsem s Michalem tančila. Chodil na tréninky i jejich pejsek Dino?
Nechodil. On má totiž velmi milou a schopnou přítelkyni Niky a ta mu s Dinem pomáhala.
Co vás jako profesionální sportovkyni nejvíce překvapilo z pohledu tréninků?
Čekala jsem, že to bude fyzicky náročné, ale myslela jsem si, že mě to bude víc bolet, což je vlastně dobrá zpráva. Jasně, chvilku mě bolelo koleno, hodně záda, ale jinak to nebylo tak strašné.
Michal je strašně vysazený na záda.
Ještě jsem nenašla čas na žádnou fyzioterapii. Ale jinak jsem to zvládala. Nechtěla jsem se schovávat za to, že je to těžké. Jsem profesionální sportovec, takže jsem to neměla tak náročné, jako kdybych byla herečka nebo zpěvačka. Co pro mě ale bylo těžké, byl ten přímý přenos.
Jste první profi sportovkyně, kterou tady v Na kafeečku máme. Proto by mě zajímalo, jaké je dětství člověka, který se sportem v dospělosti živí. Bylo to náročné, viďte?
Bylo to dětství sportovce. Měla jsem hodně kamarádek, které se mnou při sportu vyrostly, ale to síto je velmi malé. Většina z nich se mnou zažila stejné sportovní dětství, a tenistkami se nestaly. Na dětství vzpomínám moc hezky. Nebyly mobily a nebyl internet, nemuseli jsme řešit tisíce věcí za hodinu a rodiče na nás měli čas a trávili ho s námi. Po škole nás odvedli tenis a tam se buď hrálo, nebo jsem byla jen tak s dětmi na pískovišti. Lítali jsme, stavěli jsme domečky a hráli jsme si v korunách stromů.
Takže jste netrávila celé dětství s raketou?
Trávila. Hrála jsem každý den. Když říkáte dětství, tak si to vybavuji asi do deseti let. A určitě jsem trénovala jednou denně.
A potom přišly dvoufázové tréninky?
Potom to přišlo. Asi od dvanácti let už se chodilo dvakrát denně. Od třinácti let jsem začala jezdit na dva nebo tři dny v týdnu do Prahy. Buď se mnou jela máma, nebo jsem tady u někoho zůstávala. Trénovalo se třikrát denně. Protože když už jsem byla v Praze, tak se trénovalo hodně. A ve čtrnácti nebo v patnácti letech jsem začala jezdit po celém světě. Většinu roku jsem trávila v cizině.
Takže střední školu jste studovala dálkově?
Ano. Ale já jsem velká šprtka a měla jsem ročníky rozdělené třeba na dva roky.
Abyste byla svědomitá?
Přesně tak, měla jsem samé jedničky a pořád jsem se učila. Na škole v Plzni jsme měli na stejném gymplu Petra Čecha a ten na maturitu čekal snad pět nebo šest let. Bylo to v době, kdy byl nejlepší brankář na světě, získával všechna ta ocenění a hrál za Chelsea. A styděl se přijít k maturitě nepřipravený, takže tam přišel, až když byl stoprocentně naučený. Tenkrát jsem si uvědomila, že nejsem jediná, kdo je takový magor.
Pro vaše rodiče to asi hodně znamenalo, že s vámi chodili denně na tréninky. A protože sestra je také tenistka, tak celá rodina trávila víkendy na turnajích?
Ano. Ale asi od čtrnácti let už jsem měla trenéry - díky tátovi, který tvrdě pracoval. Na zahraniční výjezdy už se mnou jezdil někdo jiný.
Z dálky to vypadá, že se v tenisu vydělávají neskutečné milióny, ale ono to asi trvá a vydělává až první desítka nejlepších, ne?
Myslím, že je velký rozdíl mezi muži a ženami. Pokud mluvíme o grandslamech, těch největších turnajích, tak tam jsou prize money stejné. Ale na ostatních turnajích jsou ženy a muži hodnoceni rozdílně. Ženy mají méně peněz. Řekla bych, že mužský tenis je zajímavější marketingově, pro sponzory i pro diváky, takže asi mají více peněz právem. Věřím že takových 200 prvních tenistů se uživí v pohodě, u žen maximálně prvních sto. Zbytek si tak akorát pokryje životní náklady a čeká na svoji šanci.
Je pravda, že si tenisté musí všechno platit?
Všechno, to je pravda. Ale když začínají děti, tak jsou podporované klubem. Pokud jsou šikovné, klub jim může přes tenisový svaz hradit trenéra nebo tréninky. Ale nebudeme si nalhávat, největší finanční váhu nesou rodiče.
Teď to bude asi dražší, že? Zajímalo by mě, kolik stojí takový malý tenista za rok.
Těžko říct. Když dítě začíná jezdit po turnajích a přechází z juniorů do dospělých, tak to vyjde třeba na milion ročně.
Jak taková šprtka jako vy zvládá malou holčičku, která dělá všude nepořádek? Neříkejte mi, že nedělá. Protože ta moje rozhází naprosto všechno.
Dělá a proto jsem s ní nejraději mimo domov. Jdeme ven ráno a vracíme se večer.
Myslíte to tak, že dělá nepořádek u někoho jiného?
Ano, nebo venku, prostě někde jinde. Opravdu jsem na pořádek trochu šáhlá. Pořád uklízím, neustále po ní něco utírám a vysávám. Mám doma asi čtyři luxy. Ale myslím, že ona je v pohodě. S něčím si hraje a na konci dne to uklidíme. To známe asi všichni. Máme takové ty krabičky na hračky a tam se to všechno schová.
To jsou asi všichni v pohodě, když to uděláte vy, ne?
Ano, ale manžel trošku trpí. Někdy si stěžuje, že to přeháním a má pravdu.
On je Ital? To bude možná tou povahou.
Myslím, že máme velké štěstí. Není to žádný blázen, co by si žehlil límečky. On dobře ví, kam své věci odhodit. Má jedno křeslo a tam se to štosuje.
No, vždyť křesla a židle jsou na to nejlepší.
Přesně tak. Tam je to v pohodě a tam nesmím. Ale jinak jsem schopná po něm přestlat i postel. To ho asi trochu vytáčí. Co si budeme...
Měl by být rád, že to nemusí dělat sám, ne? Že to uděláte za něj.
No, jenže tuhle výmluvu chlapi neberou. Já jsem mu to říkala: Hele, vždyť já tě tím neobtěžuju, když to nechci po tobě. A on na to, že je to nepříjemný. Já tomu věřím, mně by to bylo asi taky nepříjemný.
Prý jste se potkali neskutečně osudově. Vaše seznámení se mi moc líbí! On si na vás takhle myslel a vy ho oslovíte? Stalo se to v Austrálii, že?
Hrála jsem tam turnaj a znala jsem ho. Potom jsem šla na nějakou hráčskou sešlost a on tam stál. Říkala jsem si: Ten je na 100 % zadaný nebo minimálně zasnoubený. Ten po mně nebude nic chtít. A vypadá inteligentně. Jdu se mu jenom představit, protože je mi sympatický.
A od něj nic nehrozí...
Přesně tak. No a najednou jsme spolu třináct let a máme dítě.
Mluvíte spolu anglicky?
Anglicky.
Takže malá Bibi v tuto chvíli rozumí anglicky, italsky a česky?
Italsky asi nejméně. Nejlépe mluví česky a když se objeví táta, tak mluví automaticky anglicky.
A co italská domácnost? Opravdu ten pojem existuje, když člověk žije s Italem?
Existuje. Stoprocentně existuje v italských rodinách, protože my tam jezdíme na návštěvy. Manželova maminka je sice Belgičanka, ale v Itálii žije celý život. A tam to skutečně jede na italské vlně. Oni si třeba normálně povídají u večeře a já jsem ve stresu, mám stažený žaludek a vůbec nechápu, co se děje. Pořád se ptám: Co se zase stalo? A on na to: Nic, my si jenom povídáme. Hrozně mě to stresuje. Přitom nepocházím z žádné zenově klidné rodiny, ale oproti nim máme prostě nula emocí.
My Češi jsme nudní, šediví a tam to jede!
Jsou na sebe schopní vyjet a za pět minut zase kamarádí, jako by se nic nestalo. Jsou úplně jiní.
Když jsem si o vás četla, tak jsem zjistila, že máme společné dvě věci: poznaly jsme se s Michalem Necpálem a obě dvě nerady vaříme.
No tak to je skvělé! To je sympatické!
Já jsem to vzdala, ale vy prý máte vůli.
Mám spíš vůli nevařit. Chvílemi se mi s tím chce také seknout. Pár lehčích receptů už kvůli dceři umím. Kuře na paprice jsem se musela naučit. Celkem mi jde bramborová kaše. A potom třeba upeču kuře. Ale myslím si, že je to spojené s tím nepořádkem.
Vidíte, tak to mě nenapadlo.
Není to o tom, že bych neměla ráda vaření, ale já nerada uklízím po vaření. Přijde mi to celé zbytečné. Přijde mi úplně padlé na hlavu, že musím jít nakoupit, dotáhnout to domů, vyndat, nakrájet, připravit a uvařit. Půlka kuchyně je špinavá, potom to pět minut jíme a úklid trvá hodinu. Navíc se polovina vyhodí, protože se to stejně nedojí. A druhý den zase na novo? Tak to si to raději někde koupím!
Kde se vidíte třeba za tři, čtyři roky?
Chtěla bych ještě jedno miminko, takže vidím se jako dvojnásobná máma. To mě zase na chvilku přibrzdí. Nechci říct, že mi to přistřihne křidýlka, ale trochu mi je to zavře.
To bude doma ještě víc nepořádku.
Na ten nepořádek si budu muset najmout nějakou psychoterapii.
Celou zpověď Andrey Hlaváčkové najdete v úvodním videu. Co všechno prozradila?
- StarDance z pohledu profesionální sportovkyně
- začátky tenisové kariéry a finanční náklady
- o italském manželovi Fabriziovi a životě s ním
- rodinný život s malou Bibi
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
