Otevřená zpověď dcery herečky Aleny Mihulové: Jsem vděčná, že jsem na holky, říká Karolína Kachyňová

Karolína Kachyňová absolvovala mediální studia a úspěšně se věnuje marketingu. Lidem radí na svém Instagramovém profilu a YouTube kanálu Jak na reklamu a sítě. Vypráví také, že jí celý život předhazovali, jak jí všechno zařídili slavní rodiče. Ona má přitom IQ vyšší než 130 a úspěšný byznys vybudovala, aniž by její maminka tušila, co to marketing vlastně je.

V rozhovoru s Miluškou Bittnerovou vzpomíná také na okamžik, kdy mámě sdělila, že ji přitahují ženy. Alenu Mihulovou prý uklidnilo, když ji ubezpečila, že vnoučata mít jednou bude. „Doufejme, že vnoučata budou," usmívá se spokojeně Karolína, kterou coming out nijak nestresoval.

„Každou slečnu, kterou jsem přivedla domů - nebylo jich mnoho - si maminka zamilovala," říká Karolína s tím, že Alena Mihulová si tuto část její identity vlastně oblíbila. „Říká, že je skvělé, že jí po baráku nechodí žádný smradlavý chlap v trenýrkách, ale má tam krásnou ženu, která s ní může chodit na akce a radit jí v oblékání," směje se.

Mohlo by Vás zajímat:

Dcera Aleny Mihulové Karolína: Na mamince mě inspiruje její drajv, s nímž si jde za svými úspěchy

Karolíno, je to opravdu tak těžké být dcerou slavných rodičů?

Nepřála bych to nejhoršímu nepříteli. Teď doufám, že maminku neurazím, ale snad ne, ona do sebe není zahleděná. Existují v Česku slavnější lidé a pro ně to musí být daleko horší. Jsou děti slavných, které byly proprané bulvárem úplně šíleným způsobem. Já mám to štěstí, že mezi ně nepatřím. Že pro ně nejsem tak zajímavá. No, a potom je tu ještě to, že úspěch mých rodičů je v očích veřejnosti důvodem mého úspěchu. Ať už je to v jakémkoliv jiném oboru, a i když dělám marketing. Moji rodiče byli u filmu, no tak samozřejmě - nevím, jak to moje maminka udělala, ale nějakým způsobem mi všechno dohodila, zaplatila, zařídila a s někým promluvila. Asi zná celý zahraniční YouTube, který sídlí někde v USA. Všechno to domluvila, abych měla tady v Česku úspěšný byznys.

Skoro si myslím, že Alenka nezná jedinou reklamní agenturu.

Já si to také myslím.

Kolik vám bylo let, když jste zjistila, že jsou vaši rodiče známí?

Neuvědomuji si konkrétní věk ani moment. Naopak, dlouhou dobu jsem to neviděla. Vím, že když tatínek točil film Hanele, je na začátku malá holčička. Má bílé šatičky a obejme strom. Když mi bylo asi pět let, tatínek se mě údajně zeptal: „Karolínko, nechtěla by sis zahrát v mém filmu?" A maminka si dělá legraci, že jsem jediná žena, která kdy odmítla hrát ve filmu Karla Kachyni. Zeptala jsem se totiž tatínka, jestli budu muset mít šatičky. Když řekl, že ano, rázně jsem ho odmítla. Takže takhle začala a skončila má herecká kariéra.

Později vás nikdy nenapadlo hrát?

Jednou jsem byla v davové scéně ve filmu F. A. Brabce V peřině. Doprovázela jsem maminku na natáčení a čím víc lidí, tím působivější scéna. Dali mě do třetí řady, aby nebylo vidět, jak neumím tancovat. Byla to nějaká jednoduchá choreografie. Ale moje maminka byla vždycky proti tomu, abych se stala herečkou. A úplně ji chápu. Není to jednoduchá práce a já nejsem typ člověka, který by čekal, až mu někdo zavolá a dá práci. Já si ji radši vytvořím sama. Herectví není profese pro mě.

Maminka má druhý životní comeback díky filmu Domácí péče. Jak to s ní prožíváte?

Ano, od padesátky zase hodně točí. Ona to tedy nemá ráda, protože říká, že nikam neodešla. Potom přišel film, který upozornil na to, že Alena Mihulová má pecka roli. Ale je to také v tom, že žijeme v době, kde není moc rolí pro ženy, kterým je nad padesát. Je to škoda, měly by být.

Chlapovi může být padesát, ale ženě by mělo být dvacet.

Čím mladší, tím lepší. Takže rolí tolik není, to byl ten důvod. Úžasný režisér Slávek Horák natočil skvělý film inspirovaný svým životem. Moje maminka byla dokonce na tu roli moc mladá a museli ji postaršovat. Odstartovalo to znovu její kariéru a já jsem na ni strašně moc pyšná. Kdyby si moje maminka tolik nestála za tím, že je pro tuto roli ideální a nezvládla ji tak perfektně, další role ve filmu Anthropoid by nepřišla. Ona si za tím šla, pracovala na tom a pro to já mám obrovský respekt. Nečekala, až zazvoní telefon, což je v této profesi těžké. Šla úspěchu naproti.

Je pravda, že Alena se stáhla, když odcházel váš tatínek. Vzpomenete si ještě na toto období?

Je to legrační, protože než jsem přišla na tento rozhovor, byla jsem na terapii. Když tatínek umřel, bylo mi devět let a vážně nemocný byl od doby, kdy mi bylo sedm let. Samozřejmě to nebylo jednoduché období a jako rodina jsme se potýkali s hodně věcmi. Takže jsem to spíš vytěsnila. Teď, ve svých 29 letech, se léčím za pomoci terapie - a o tom se nestydím mluvit, protože si myslím, že by každý člověk měl chodit na terapii, abychom neterorizovali ostatní našimi traumaty a raději si je vyléčili sami. V terapii se teď vracím do tohoto období a snažím se to prožít. Nechce se mi, ale snažím se.

Kolem třicítky se tyhle věci vynořují.

Je to super, užívám si to.

Mohlo by Vás zajímat:

V tomhle domě straší. Alena Mihulová žije v bývalé márnici a duchy odhání podle instrukcí Karla Kachyni

Našla jste si dobrého kouče?

Určitě, vyzkoušela jsem jich už několik. Já hodně dělám podobné rozvojové věci - dělám dechová cvičení, meditace, vizualizace. Jsem hodně racionální, logický a pragmatický člověk a byl pro mě šok, když jsem zjistila, že se niterně potřebuji uvolnit a dělat věci, které jsou mezi nebem a zemí. Jsou to uvolňující cvičení a dělá mi to hrozně dobře. Dělám ezo věci, vůči čemuž jsem byla vždycky vymezená. No, musím říct, že to bohužel funguje. Můj kouč Václav Tomanec je můj dalajláma a budu s ním točit rozhovor pro svůj YouTube kanál. Dělá různé maniakální věci, třeba odjel a na sedm dní se zavřel do tmy. Člověk je sedm dní ve tmě a jen okýnkem dostává jídlo. Ale Vašek je maniak, který se to rozhodl spojit ještě s půstem.

Jasně!

Ten půst není nejhorší, prostě máte hlad, a on to předtím praktikoval na 48 hodin. Teď se to rozhodl držet těch sedm dní a kvůli tomu ani nevěděl, jestli je ráno, poledne nebo večer. Protože jídlo signalizovalo alespoň denní dobu. Někteří lidé jdou ještě dál, v této fázi zatím nejsem. Bylo by fajn přijít do takové fáze, kdy bude člověk sám se sebou natolik spokojený, že se sebou vydrží bez jakéhokoliv stimulu. A pokud se objeví nějací démoni, porazí je bez problémů. Vašek sám se sebou spokojený je, já ještě ne. Ale aspiruji na to.

Karolína Kachyňová o svém vysokém IQ

Studovala jste gymnázium.

Dvě gymnázia. Původně jsem šla na osmileté gymnázium a bylo to právě v době, kdy má rodina procházela těmito složitými obdobími. Musela jsem chodit k dětské psycholožce a hrozně mě to nebavilo. Byla jsem ve čtvrté třídě a požádala jsem ji, jestli nemá něco na hraní. Dala mi hlavolam a řekla, ať nejsem ve stresu, když se mi nepodaří složit, protože jí se to nedařilo dva roky. Než to dořekla, složila jsem ho. V tu chvíli se zamyslela a přinesla IQ testy. O dva roky později jsem do primy nastupovala na Mensa gymnázium, tenkrát ještě Gymnázium Buďánka. Jedinou podmínkou, aby se tam člověk dostal, je udělat IQ test.

Kolik to musí být?

Minimálně 130.

Kolik měla Karolína? Víc než 150?

Ne! Když má člověk víc než 150, tak sice vypočítá nějakou šílenou rovnici, ale nedojde si na záchod bez asistentky. Takže já jsem někde mezi. Číslo neřeknu, ale říká se, že IQ může růst nebo klesat s věkem. Je tedy možné, že teď mám vyšší IQ. Zároveň ale koukám na tolik TikToku, že je možné, že zase kleslo.

To muselo být zajímavé mít takové spolužáky.

Někteří tu asistentku na základní úkony opravdu potřebovali. Byli tam zajímaví lidé. Jejich inteligence byla vysoká, ale o to nižší byla ta emoční. Na čtyři roky mi to stačilo. Potom jsem přešla na klasické čtyřleté gymnázium. Tam se mi moc líbilo, bylo to Gymnázium Jana Palacha. Je to velmi těžký gympl a já nevím, jestli jsem byla tak hloupá, nebo těžký opravdu byl. Byl všeobecný, takže jsem musela dělat i věci, jako je matika, fyzika, chemie nebo biologie. To všechno jsou obory, které nezvládám. Šla mi čeština, angličtina nebo španělština, humanitní obory. Také k tomu mám předpoklady, k matematice ve své rodině předpoklady nemám.

Potom přišla filmová škola v Písku.

Někdo má za rodiče právníky nebo lékaře a oni říkají svým dětem, že musejí být také právníci. Naše rodina je opak. Celý můj život za mnou maminka chodila a ptala se, jestli si nechci napsat nějaký scénář, nebo mi předhazovala, že bych mohla pracovat u filmu. „Ale, maminko, já bych chtěla dělat marketing!" Protože mí rodiče dělali film, řekla jsem si, proč ne? Ale není to moje vášeň. Možná se k tomu někdy v životě vrátím, ale baví mě marketing.

Potom jste šla na ten marketing.

Studovala jsem mediální studia.

Mohlo by Vás zajímat:

Alena Mihulová ze Sestřiček: Když mi dcera řekla, že je lesba, rozplakala jsem se. Mrzelo mě, že nebudu mít vnoučata

Karolína Kachyňová o svém coming outu

Když zde byla vaše maminka, bavily jsme se o vašem coming outu, který proběhl ve vašich 18 letech, a jak ho prožívala. Jak jste svůj coming out prožívala vy?

Já tak trošku předpokládala, že to tušila, protože jsem vždycky vypadala takhle. Překvapením pro mě bylo, že byla v totálním šoku, to mi přišlo legrační. To, že jsem na holky a že je to součást mé identity, mi dělalo nejmenší potíže v životě. Samozřejmě to bylo těžké, protože člověk nikdy neví, jaké reakce se může dočkat. Moje maminka je úžasná. Její první reakce byla: „No, počkej, počkej, a budu mít vnoučata?"

A bude?

Samozřejmě. Momentálně si stále myslím, že budou. Je to něco, co bych v budoucnu chtěla, i když teď ještě ne. Doufejme, že vnoučata budou, a to ji uklidnilo. Každou slečnu, kterou jsem přivedla domů - nebylo jich mnoho - si maminka zamilovala. Říká, že je vlastně skvělé, že jí po baráku nechodí žádný smradlavý chlap v trenýrkách, ale má tam krásnou ženu, která s ní může chodit na akce a radit jí v oblékání. Maminka tuhle část mé identity miluje. S kamarády to bylo ještě jednodušší. Řekla jsem jim, že jsem na holky, oni pokrčili rameny a zeptali se, kam půjdeme na pivo. Bylo jim to úplně jedno!

Vnitřně jste se netrápila?

Já jsem tak vděčná, že jsem na holky! Jsem ve své identitě tak spokojená!

Je to s nimi lehčí, viďte!

Rozhodně, doporučuji to každému! Tuhle část své identity mám na sobě strašně ráda. Není to norma, takže na začátku jsem z toho byla trochu nervózní, ale překonala jsem to velmi rychle. Řekla bych, že tak do roka jsem s tím byla v pohodě. A čím jsem starší, tím jsem raději za to, co můžu zažívat v této identitě a orientaci. Žádná část mého já nepřemýšlí nad tím, kéž by to bylo jinak nebo že bych nějak trpěla. Bohužel jsme patriarchát, takže ženy, které jsou na ženy, jsou považované za sexy, ale u mužů to tak úplně není. Velká část mých kamarádů jsou gayové a ti moji zkušenost rozhodně nesdílejí. Každodenně musejí prožívat spoustu studu, zpochybňování jejich identity, spoustu nadávek a negativních pohledů - většinou od mužů, protože holkám je většinou všechno jedno. V tomto ohledu jsme tolerantní. A to mě hrozně mrzí. Pro kluky je to těžší jak v České republice, tak jinde na světě. Moje cesta byla velmi jednoduchá a za to jsem vděčná.

Může rodič svému dítěti v tomto ohledu nějak pomoci?

Nejlepší by bylo, kdyby se o lidi, jako jsme my - nemyslím jen homosexuály, ale i ostatní identity - postarala legislativa. Měl by se o to starat stát. Je lehce absurdní, že máme homosexuální svatby ve státech, jako je silně katolické Španělsko, a my, třetí nejvíc ateistická země na světě, pořád nic. Ze strany rodičů by určitě pomohl aktivismus. Jinak - milovat své děti takové, jaké jsou. To je to, co rodič může udělat, a to úplně stačí.

O čem ještě promluvila Karolína Kachyňová?

• Na jaký film svého táty se ráda podívá
• O studiu v Anglii
• Proč jí lidé neustále předhazovali vliv slavných rodičů
• O svých klientech
• O etickém marketingu, kterému se věnuje
• Jak na reklamu a sociální sítě

Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee/talk show Na kafeečko

Galerie Na kafeečko: Karolína Kachyňová

+ 7 fotek + 8 fotek