Facebook
Instagram
Pozvání do talk show Miluše Bittnerové Na kafeečko přijala modelka Vlaďka Erbová (41). Promluvila o svých dětech Viktorii (17) a Markusovi (11), ale také o svých začátcích v modelingu, kterému předcházelo dojení krav a tvrdá práce na statku. Proč si Vlaďka nechala dlouhé vlasy oholit strojkem na psy? A jaké chronické onemocnění jí od dětství komplikuje život?
Modelka Vlaďka Erbová (41) je mámou dvou dětí. Brzy osmnáctiletou Viktorii má se svým bývalým partnerem, hokejistou Zdeňkem Bahenským (37), otcem jedenáctiletého Markuse je zase známý fotbalový bouřlivák Tomáš Řepka (49).
Markus se intenzivně věnuje sportu, byť zatím trochu pokulhává ve školní výuce. Viktorie touží být podle Vlaďky Erbové právničkou nebo vycestovat kvůli angličtině do zahraničí. "Je to člověk, který se neztratí. Je velmi chytrá, vnímavá, mluví dvěma jazyky a má úplně jiný rozhled, než jsem měla já. Opravdu jsem vyrostla na statku, takže jsem věděla, jak podojit krávu, ale neuměla jsem třeba anglicky," chválí dceru Vlaďka Erbová.
"Když dnes vidím její generaci, tak mám pocit, že holky neuklidí, neuvaří, asi čekají, že se dobře vdají. Vidí umělý svět Instagramu a nežijí v realitě," zamýšlí se modelka, která na obě děti zůstala sama. Dceři bezvýhradně věří a chválí její samostatnost. "Když se rozhodne, že chce žít v New Yorku, tak budu vědět, že si všechno obstará a zařídí. Postará se sama o sebe, případně o partnera nebo o dítě."
S modelingem začínala Vlaďka Erbová ve 14 letech
S modelingem jsi začínala hodně brzy. Kolik ti bylo roků?
Myslím, že mi bylo čtrnáct let a stalo se to nechtěně, byla jsem do toho zavlečená skrz mé rodiče. Vím, že to odstartovalo horské kolo. Rodiče na něj neměli, protože pracovali na šachtě. Já jsem si ho hrozně přála a stálo hodně peněz. A naši se někde dočetli, že bych mohla jít do soutěže, kde to kolo vyhraju. Takže jsem ho vyhrála a díky tomu jsem se přes litvínovskou agenturu posouvala až do Prahy. Paradoxně to nebylo úplně plánované ani chtěné. Tenkrát jsem nafotila fotky, které měly patřit jednomu člověku, a jakýmsi nedopatřením se dostaly do Playboye. Posunuly se do nějakého světového kolotoče, kde vyhrály hlavní cenu. Tvořilo se to celé samo. Já jsem o to nikdy nestála. Byla jsem holka v teplákách, vyrostla jsem na statku mezi dobytkem.
Prostě jsi jenom chtěla kolo!
Potom jsem se vydala těmito uličkami, kde pro mě bylo všechno nové. Když si zpětně vybavím - jako maminka téměř dospělé dcery - co všechno se mnou v tom věku musela absolvovat moje maminka... Svoji maminku miluji a obdivuji, je mým celoživotním vzorem.
Bála by ses o dceru?
Strašně. A přitom si myslím, že moje Viktorinka je ve všem podstatně dál. Je člověk, který se neztratí. Je velmi chytrá, vnímavá, mluví dvěma jazyky a má úplně jiný rozhled, než jsem měla já. Opravdu jsem vyrostla na statku, takže jsem věděla, jak podojit krávu, ale neuměla jsem třeba anglicky. Netušila jsem také, jak se kam dopravit, protože se ještě jezdilo s mapou. Děti jsou dnes díky technologiím podstatně dál. Ale Viktorinka je moje absolutní pýcha.
Vlaďko, pocházíš z Mostu, ale měli jste hospodářství.
Ano. Za Mostem ve vesničce Souš. Dodnes tam žije moje babička, které je devadesát let, a bohužel už si nepamatuje, kdo jsme. Ale pořád je skvělá a úžasná. S rodiči jsem vyrůstala v paneláku, ale tatínkova maminka měla hospodářství. Měli jsme krávy, kozy, prasata, veškerou drůbež. Když se zavolalo, že se jede zabíjet kachna, tak jich bylo sto. Když se dělala kuřata nebo brojleři, bylo to na kila. Zabijačky prasat také nebyly o jednom praseti. Když už byly tři krávy, pořídila se dojička. S bráchou jsme vyrůstali v tomto hospodářství. Naučili jsme se pěstovat, obstarávat dobytek, museli jsme kydat a krmit.
Kam jsi tedy mířila, než přišla první soutěž krásy?
Asi nikam, žila jsem mezi babičkou a barákem. U baráku jsem běhala s klukama a skákala na hrušce. Měli jsme před barákem hrušku a tam jsme hráli na babu. Lítala jsem po stromech. U babičky jsem měla gumáky a tepláky. Nikdy jsem nelpěla na tom, jak vypadám nebo co bych chtěla dělat. Takovou vizi měla spíše mamka a já jsem jí to samozřejmě nekazila. Ale stejně jsem si to nakonec udělala po svém.
Krátký účes jí vytvořil fotograf Petr Berounský
Signifikantní je pro tebe účes a měla jsi období, kdy jsi zkoušela vlasy dorůst. Kdy se stalo poprvé, že jsi se ostříhala?
Je to pár dní, co mi zemřel fotograf Petr Berounský, který mě tenkrát dostal jako tu nezletilou nánu. Měla jsem dlouhé vlasy a měla jsem jich hodně. Mamka se jimi pyšnila, takže ani kadeřnice nesměla stříhat víc než jeden centimetr. Lpěla na tom, aby vlasy zůstaly dlouhé. Petr jednoho dne přišel za mojí mamkou a řekl: "Ona je dobrá, má výraz, ale nemá cenťáky. Dominantnější jsou vlasy. Ostříháme ji." Mamka na to, že v žádném případě: "Sem už nepojedeš, jedeme domů, vlasy zůstávají." Jednou jsem tam přijela, on vzal strojek na psa a vzal mi hlavu strojkem.
Domů jsem se vrátila na tajňáka vlakem s kapucí přes hlavu, pamatuji si to jak dneska. Máma otevřela dveře, byla v šoku a vyfackovala mě. Začala strašně brečet: "Vždyť ty vypadáš jako nemocná!" V té době to opravdu bylo divné. Vzal mi ty vlasy trojkou a plešatí lidé byli vlastně jen nemocní. Takže já byla ve svých šestnácti letech skoro plešatá a vydrželo mi to, dokud jsem neporodila Viktorinku. Mamka potom přišla a řekla: "Hele, už máš kočárek, bylo by dobré mít na hlavě nějaké vlasy." Nechala jsem si to tedy dorůst do téhle délky, kterou nosím posledních skoro dvacet let.
Je pravda, že jsem měla asi třikrát záchvěv toho, nechat si narůst větší délku. Když se na vás podívám, jste všechny krásné, jste jako chameleoni. Měníte se s účesy, dovolíte si volánky, puntíky, růžovou, veselý make-up. Já vlasy nemám a mám prvoplánově obličej. Působím jako takový utečenec, chlapeček. Lidé to vnímají jen jako plus a minus, není tam žádné mezi.
Vlaďka Erbová o své nemoci
Měla jsi vážné zdravotní komplikace, které tvůj život dlouho ovlivňovaly.
Ve své podstatě dodnes. V šesti letech jsem začala mít bolesti břicha a tenkrát se slepé střevo rozhánělo tak, že vám dali kupu ledu na břicho.
Také jsem to absolvovala.
Ale tak ti ve své podstatě vytvořili chronické záněty. V deseti letech mi ten slepák prasknul a řešilo se to až po několika hodinách, takže jsem prodělala hned tři operace. Skončila jsem s drenáží z břicha, kterou jsem měla řadu měsíců. Když jsem byla doma na propustce z nemocnice, tak mě dvě slečny přepadly a v břiše nastal další problém. Střeva dostala znovu posun. Od patnácti let jsem tedy jezdila do Františkových Lázní, protože jsem měla chronické záněty. Od šesti let jsem byla vedená na dětské gynekologii a v osmnácti letech mi začaly první operace pro srůsty střev. Těch jsem prodělala asi jedenáct. Střevo se nedá nahradit, takže mám speciální dietu, kterou ne vždycky dodržuji.
Ale není tam chronický zánět?
Není, ale srůstá to a už tenkrát mi řekli, že asi nebudu moci mít děti. Pánbůh mi je nakonec nadělil, za to jsem vděčná. Těhotenství byla komplikovaná a porody také. O dvě děti jsem přišla. Ale neztratila jsem víru. V dospělosti se můj problém začal řešit častěji a byla jsem operovaná každý rok, někdy i dvakrát. Je to také o psychice a o tom, jak ke svému tělu přistupuješ.
Máš nějakou speciální dietu?
Nesmím smažené, smím jen bílé maso nebo rybí, nic na oleji, nic pálivého, nic, kde jsou zrníčka nebo slupky. Je to velmi obsáhlé a ne vždy to dodržím. Když si dám jednou za rok něco, co mám ráda, tak to břicho se ozve. Díky tomu, že musím jíst relativně zdravě, naučila jsem stejně jíst i své děti. Vůbec nejí vepřové, hovězí jim dělám, ale ne tak často. Jsou na bílém mase, na rybách, zelenině a ovoci. Nesmím ani luštěniny, ty dělám občas dětem.
Nebála jsi se, aby děti nemoc nepodědily?
Bylo mi řečeno, že by se to mohlo přihodit. U Viktorinky chvíli vypadalo, že by to tak mohlo být, ale klepu. Děti mám zdravé.
Vlaďka Erbová o dětech
Děti jsou skvělé, viď?
Ať se v životě stalo cokoliv, protože rozvody beru jako své životní prohry, tak děti jsou pro mě střed vesmíru. Jsou pro mě motivace zítřka, energie a jsou mi vším. Až mi jednou odejdou z domova, tak se asi zblázním. Naučila jsem se žít sama, svůj život, a ten jejich.
Tvé děti jsou od sebe šest let. Viktorince bude 18 a Markusovi je 11 let. Jakou činnost děláte rádi společně?
Aktuálně je mezi nimi třecí plocha, protože ona už má pocit, že je dospělá, a Markus je policajt a jediný muž v domácnosti. Je to vtipné a občas jsou mezi nimi střety. Snažím se je vychovávat tak, aby mezi sebou měli sourozenecký vztah, lásku a aby věděli, že jsou tady jeden pro druhého - kdyby se mi něco stalo. Milují se, děláme všechno společně a sledujeme společně i pohádky. Pouštíme si filmy, které máme rádi a pouštíme si je všichni. Na výlety jezdíme také společně, i když se nám už Viktorinka někdy odpojí.
To špatně snáším, ale bude jí za chvíli osmnáct. Má kamarádky, začala večer chodit ven a asi má možná i nového kluka - i když nevím, jestli už je to kluk. Jsou to pro mě nové věci a víc času už trávím s Markusem. Oba vyrůstali na ledě. Viktorinka už nebruslí, protože je po operaci. Ale pořád se navzájem podporují. Viktorinka pomáhá Markusovi se školou a pomáhá také mně. Jsem na ně sama a pracuji, takže ona je velká pomoc. Díky všemu, co se stalo, se děti ještě více propojily.
Co je nejtěžší na tom, být samoživitelkou?
Nikdo se tě neptá, jestli chceš nebo nechceš, můžeš nebo nemůžeš, jsi zdravá nebo nemocná. Prostě musíš. Děti dnes ví, že mají jenom mě a jen na mě se mohou spolehnout. Bohužel mě nejednou viděly v nemocnici - a hodně špatně. Když mi tělo vypne, tak většinou tak, že ležím na JIPce. Děti to nejednou zaznamenaly a bojí se. Proto se snažím, aby si byli blízcí a byli tu pro sebe.
Myslím, že jako samoživitelka se mám ještě hodně dobře oproti jiným, a ten poměr umím dobře vyhodnotit. Díky tomu, jak se jmenuji, mám jiné možnosti. Stále vydělávám docela dost peněz a troufám si říct, že jsem se postavila na vlastní nohy. Díky tomu, že mám děti a ráda bych jim dopřála budoucnost, mě to motivuje, abych se snažila budovat dál.
Můžeme naznačit, kam se Viktorinka v životě chystá?
Viktorinka řeší, že by chtěla na práva. Možná kvůli tomu, co si v dospívání sama prodělala - ať chceš nebo nechceš, děti jsou toho součástí a vnímají to. Nebo by chtěla vycestovat za angličtinou. Až jí bude těch osmnáct, řekla jsem jí, že bude všechno dovolené. A už to nechám na ní, protože jí maximálně věřím.
Když si vzpomeneš na sebe v jejích letech, jde to porovnat?
Vůbec, to je neporovnatelné. Byla jsem v rozjeté lokomotivě a mě jsi nezastavila. Byla jsem v rozjetém vlaku a ten, kdo nasedl, možná i vypadl. Kdo se neudržel, vypadl také. Ji vychovávám jinak. Snažím se ji držet dostatečně daleko od života, který jsem žila já. Naučila jsem ji, aby nespoléhala na to, jak vypadá, nebo na to, že je žena. Musí být silná a musí se umět postarat. Takže Viktorinka jde jinou cestou a díky Bohu za to.
Když dnes vidím její generaci, tak mám pocit, že holky neuklidí, neuvaří, asi čekají, že se dobře vdají. Vidí umělý svět Instagramu a nežijí v realitě. O Vikče vím, že uklidí, uvaří, vypere, vyžehlí, postará se o bráchu, udělá si úkoly. Ona je opravdu samostatná jednotka. Když se rozhodne, že chce žít v New Yorku, tak budu vědět, že si všechno obstará a zařídí. Postará se sama o sebe, případně o partnera nebo o dítě.
Všichni potřebujeme, aby se naše děti tohle naučily.
Aby byly samostatné. Že chceš dítěti koupit auto nebo byt - to nám rodiče nedali. V dnešní době to děti tak trochu čekají. Já se jim snažím ukázat, že svět je rozmanitý. Jednou jsi nahoře, jednou dole. Když spadneš dolů, je hrozně důležité jít zase nahoru a nevzdát to, umět se odrazit.
Vlaďka Erbová o plastických operacích
Vlaďko, jak to děláš, že jsi pořád tak krásná? Nedávno psali, že jsi si nechala udělat pusu?
Ano. Zkoušela jsem to, byla jsem i předtím, ale byl tam problém. Tenkrát, když jsem začínala fotit, jsem měla pravou stranu rtu zašitou na pohotovosti. Pusu jsem měla rozbitou z houpačky. Měla jsem to šité dovnitř, proto jsem chodila na výplň jedné strany. V průběhu let se estetická medicína zlepšuje. Byla jsem asi třikrát. Do toho jsem si nechala dělat permanentní make-up, který se nepovedl.
Teď jsem v Ústí nad Labem objevila zubařku, která ti pusu celou umrtví - protože je zubařka - a všechno, co aplikuje přes jizvy, se dá vydržet. Opravdu se toho nebojí. Vycentrovala mi pusu tak, že najednou vypadá souměrně. Je to báječné a konečně jsem se po letech dočkala.
Nikdy jsem si nevšimla, že bys to měla ošklivé.
Já jsem si to pokaždé domalovávala, opticky to zvedala, a k tomu pomůžou i lesky. Z určitého úhlu to bylo pořád vidět. Dnes je make-up také zázračný.
Když jsem četla titulky, vyděsilo mě, že si necháváš přifouknout kačera.
Ne, to já nemůžu, protože mám krátké vlasy a nikdy nebudu princezna. Musím být pořád trochu střídmá. A pořád se pohybuji na místech s dětmi, ať je to zimní stadion nebo třídní schůzky. Pořád potkáváš rodiče.
Ale pleť máš bez vrásek. Co používáš?
Chodím, samozřejmě, pravidelně na botox, protože už se mračím. A ty stálé vrásky pořád mám.
Na botox dnes chodí každá druhá. Co dál?
Od pětatřiceti používám pravidelně kosmetiku, začala jsem docela pozdě. Pravidelně se také odličuji. Dřív jsem uměla spadnout do postele tak, jak jsem přišla.
O čem ještě promluvila Vlaďka Erbová?
- Proč jezdí za prací 300 kilometrů
- Jak vypadala její první přehlídka
- Jak funguje její spolek Nadace dětem
- O receptu na krásnou pleť i po čtyřicítce
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee/talk show Na kafeečko
Související články
