Na návštěvě u Zdeňka Podhůrského: Ze staré ruiny postavil dům, ve kterém jsou trámy z Karlových lázní z 11. století

Důvod toho, že se Zdeněk nezalekl a do přestavby ruiny se pustil, je pro něho typický: „Okouzlily nás s mojí tehdejší ženou staré kameninové schody, a ty rozhodly,“ vypráví s úsměvem. Zajímavé je, že poslední úpravy okolí domu, terasa, si musela počkat až na období covidu. A i tu Zdeněk postavil, za pomoci své přítelkyně Veroniky, vlastníma rukama a nezapomněl ji Lifee.cz předvést.

Mohlo by Vás zajímat:

Vítejte na návštěvě u Míši Kuklové: Domeček jako z pohádky sama štukovala a vyzdobila ho svými obrazy

Románská koupel v podkroví

Byla jsem tady před lety a koukám, že se mnohé změnilo!
Tady se to pořád mění! Tady, kde sedíme, byl původně blátivý dvůr a vedle, kde je teď moje zkušebna, tam taky nebylo nic, jen taková polorozbořená zídka. Když jsem se sem nastěhoval, tak jsem potřeboval někam nastěhovat celý ateliér loutek po tátovi, prostě spoustu věcí, tak jsem se domluvil s majitelem, který mi ten domeček prodával, že tady, jak sedíme, postavím aťas.

Přeruším tě, potřebuju se zorientovat – tady, jak teď sedíme, byla jen blátivá zem? A nahoře byl seník?
Tady nebylo nic. Postavil jsem všechno vlastníma rukama – před třiceti lety. Pak jsem řešil, že bych to tady zastřešil, protože se pořád nosilo bláto do baráku. Pak jsem si říkal, když už to zastřeším, tak bych to mohl udělat jako zimní zahradu, a když už to udělám jako zimní zahradu, tak by to mohlo být obytné… a už to bylo.

Kdo ti pomáhal?
Vymýšlím si to sám. Nedaleko je opukový lom, už se tam těžit nesmí, ale dřív se těžilo, takže jsem měl opuku za pár korun. Padlo tady takových deset, dvanáct tater opuky. Zajímavý je taky třeba tenhle trám i ostatní trámy v baráku, ty jsou z Karlova mostu, respektive z Karlových lázní. V době, kdy se tam rekonstruovalo, tak ty trámy všechny vybouchali a vozili je na lodích pálit. A moje kamarádka mi dala echo, že se tohle děje, a že když budu chtít, tak mi tatru, dvě odvezou… Takže tady mám pár tater trámů z Karlových lázní z jedenáctého století!

V podkroví, na takovém atypickém místě, mě zaujala vana. Jak jsi ji tam vůbec dostal?
To je taky příběh. Když ji vyložili před domem, tak si říkám: „No jo, jak ji ale dostanu do baráku?“ Byl to obrovský Moby Dick, kterého mi nechali na silnici a odjeli. Zavolal jsem kamaráda a začali jsme vanu rozebírat. Sundali jsme nožičky. Prošli do domu. Pak motor, a po schodech jsme už šli jen s tím skeletem. A seklo se nám to na dvou místech. Na tom prvním jsem to vyboural kladivem, a pak nahoře, na dřevěných schodech, které vedou na půdu, povídám: „Já ty schody rozštípu!“ Po třech hodinách práce tohle?! Nakonec jsme ji nahoru dotáhli, kouknu se na ni a povídám: „Jiříčku, já ji tady nechci.“ A on se mi rozplakal. Takže jsem tam s tou vanou přes noc zůstal, hýbal jsem s ní, až jsem našel to správné místo a uklidnil jsem se. A pak jsem si řekl, že ji obložím kameny a udělám z ní románskou lázeň a pak, když jsem se do ní konečně položil, jsem řval na celý dům, jak jsem spokojený a šťastný.

Mohlo by Vás zajímat:

Vítejte na návštěvě u Karla Vágnera: Provedl nás překrásnou zahradou s jezírkem a studiem, ve kterém nahrával s Hanou Zagorovou

Loutky, fotky, obrazy, projekty...

Zdeňku, ty jsi renesanční člověk – zpěvák, skladatel, muzikant, výtvarník, fotograf, spisovatel, stavitel, ale především vystudovaný herec. Na jakou svoji roli nejraději vzpomínáš?
Na muzikál Jack Rozparovač – muzikály mě moc baví, ještě v Divadle Kalich dohrávám Johanku z Arcu a Robina Hooda – ale nejraději vzpomínám na roli ďábla v Jacku Rozparovači. To je úžasná postava, protože s ní si můžeš dovolit všechno. Máš naprosto volné pole působnosti, můžeš dělat, co tě napadne, a jsi pořád v roli.

A co filmové role? Ty jsi hrál v Jasněnce toho zlého prince, ne? To se taky s tebou táhne celý život, ne?
Moc filmů, ve kterých bych měl zásadní roli, jsem nenatočil, ale zvláštní je, že tři z nich jsou kultovní, O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Černí baroni a Cesta na jihozápad. Je to příjemné… Zdeněk Sirový, který režíroval Cestu na severozápad a Černé barony, byl bezvadný chlap, bohužel odešel brzo, a tím jsem přišel o režiséra, která mě vedl. Vlastně mě zavedl i do dabingu, vybral si mě hlasově, začal mě školit a díky němu jsem pak dělal dabing dalších dvacet let.

Tvůj tatínek byl slavný loutkař, že on vymyslel Broučky?
Tatínek je autorem prvních Broučků, kteří jsou ale černobílí. V té době byl ředitelem krátkého filmu jistý pan Eduard Hofman, a ten točil Klapzubovu jedenáctku a barevný materiál byl v té době vzácnost. A na tátu zůstal černobílý film. Klapzubova jedenáctka už neexistuje, ale Broučci jsou tady pořád… A já se loutkám také věnuji a chystám výstavy.

Kromě všeho ostatního jsi i úspěšným fotografem. Jak se stalo, že jsi začal fotografovat?
Fotky, to je takový můj úlet, protože neumím malovat. Táta se pokoušel, abych se to naučil, ale já jsem to odbýval, základní kresbu jsem neuměl. Ale fotka, to je něco, co můžu udělat, a nemusím umět malovat. Hodně jsem fotil v přírodě, teď zas fotím v ateliéru a baví mě hrát si se světlem a baví mě i pozdější práce na počítači, kde fotku ještě dodělávám. Dělal jsme i koláže, právě proto, že jsem neuměl kreslit, ale chtěl jsem se nějak vyjádřit, udělat nějaký obraz.

Poslední otázka tady – co budeš dělat, až odejdeme?
Sednu si k počítači a budu pracovat na přípravě výstavy v Ostravě, s tím je docela práce, mám po tátovi strašně moc fotek a archivních snímků, ve kterých se musím zorientovat. Pak ji přivezu zpátky do Prahy a po půl roce by měla být na Kladně. Mezitím chystám svůj velký multimediální projekt, takže když to dobře dopadne, tak v prosinci 2025 bude v Kongresovém centru jeho premiéra.

Mohlo by Vás zajímat:

Vítejte na zahradě Petry Černocké: Vlastnoručně si pomalovala zahradní domek i kamenného trpaslíka

V obýváku králíci, za humny koně

Jak jsi přišel ke králíkům?
Před nějakým časem jsem našel malého zajíčka, divokého, do dlaně, byl na silnici, opuštěný, měl jsem strach, že by ho nějaká kočka sežrala. „Vezmeme ho domů a vypipláme ho,“ rozhodl jsem. Poradil jsem se s naším kamarádem veterinářem, jak se o něho starat, ale říkal, že moc veliká šance není. Nakonec se to podařilo. Měli jsme ho doma půl roku, zezačátku byl mazlivý, ale jak rostl a byl puberťák, tak už to s ním začínalo být těžké. A hlavně cítil zaječice, které kousek odtud skákaly. Hryzal nám tady okna, futra, parapety a plakal, že chce ven. Přemýšleli jsme o tom, že ho vypustíme, ale on nakonec zdrhnul sám.

A teď máte místo zajíčka dva králíky?
Přece tu nebudeme sami! řekli jsme si: „Pořídíme si králíky, co vypadají jako zajíci." Nejdřív jednoho, a když byl sám, tak byl fajn, mazlivý. „Aby mu nebylo smutno, pořídíme mu kámošku!“ A od té doby na nás kašlou. A protože jsme je nechtěli mít zavřené v kleci, tak jsme jim udělali bydliště pod televizí. Zajíc chodil po celém domě, tyhle ne, jeden se bojí chodit po dlažkách, chodí jenom po koberci, takže když chceš, aby se někam posunul, musíme mu tam dát tunel. Ale jejich bydliště je opravdu veliké.

Ale ty jsi měl i koně, ne?
Když jsme se sem nastěhovali, tak sousedi uspořádali seznamovací večírek a paní povídala: „My tady vedle máme krávy, kdybyste chtěli mlíko…“ „Krávy… To by chtělo koně, v takovém prostředí!“ „Ježiš, to neříkejte před manželem!“ Za týden jsem potkal manžela: „Vy jste se bavili o koních! Jak to uděláme?“ „Tak já seženu peníze a jdeme do toho!“ odpověděl jsem sem. Sehnal jsem nějaké lidi, Marka Vašuta a ještě jednoho kamaráda, koupil se první kůň, druhý kůň a teď – kam s nimi? A tak jsme postavili boxy. Takže já ještě k tomu, že jsem restauroval barák, měl jsem v té době galerie, chodil jsem do divadla, hrál jsem a točil jsem, jsem ještě stavěl stáje. A založili jsme stáje Preláta.

Na zahradě nechybí ani rostlinky, koukala jsem, že máš krásná rajčata a všude kolem pergoly se vine hroznové víno.
Letos jsem zasadil jeden jediný keřík rajských jablíček a je to už monstrum! A víno loni chytilo nějakou chorobu, vinaři tvrdili, že ho musím zlikvidovat, bylo mi to líto, tak jsem ho jenom ořezal, a jak koukám, něco tady je. Beru je jako dekoraci. Mám rád takový trochu provensálský styl, kolem pergoly víno a domek obarvený modře, růžově a broskvově. Není to krásné?

Co dalšího ještě ve videoreportáži se Zdeňkem Podhůrským uvidíte a uslyšíte:

• Co chtěl Zdeněk kromě herectví studovat
• Jak to dělali, když nebyla v domě zavedená voda
• Jak se trápil s jídelním stolem
• Jak vzpomíná na natáčení filmu Cesta na jihozápad
• Proč nemá ke koním a králíkům i kočku
• Jestli mu vadí, že bydlí u letiště

Na fotky z originálního bydlení Zdeňka Podhůrského se podívejte v naší galerii.

Galerie Na návštěvě u Zdeňka Podhůrského: Ze staré ruiny postavil dům, ve kterém jsou trámy z Karlových lázní z 11. století

+ 66 fotek + 67 fotek