
V létě roku 1943 se německý nacistický diktátor cítil skutečně špatně. Čekala ho důležitá schůzka, a tak mu jeho osobní lékař píchl injekci zvanou Eukodal, což byl polosyntetický opioid s oxykodonem. Kombinace těchto látek mu měla poskytnout potřebnou vzpruhu.
Očekávaná schůzka s italským diktátorem Benitem Mussolinim Adolfa Hitlera znervózňovala, proto požádal svého lékaře o pomoc. Lékař Adofla Hitlera ale podáním injekce značně riskoval. Mnozí dnes věří, že Hitler bojoval se závislostí na drogách. V tomto případě se ale takový postup zdál správný. Vůdce trpěl spastickou zácpou, což mu způsobovalo tak silné bolesti, že nemohl spát. Po první injekci si objednal ještě jednu. Pak se proměnil v „o polovinu mladšího vojáka, než je on“, který s Mussolinim dokázal mluvit hodiny.
Jed v žilách Německa
Zpočátku Hitler proti drogám bojoval. Tvrdil, že Výmarská republika je na těchto látkách ekonomicky závislá. Konkrétně na kokainu a heroinu. Něco na tom bylo. Mezi lety 1925 až 1930 se čtyřicet procent celosvětové výroby morfia soustředilo právě do Německa. S kokainem to bylo podobně. U budoucího Vůdce se askeze vůči drogám zintenzivnila poté, co na konci první světové války odhodil krabičku cigaret do řeky a přestal pít alkohol.
Když v roce 1933 nacisté ovládli Německo, začal Hitler rozšiřovat filozofii takzvaněbez jedu. To se však ukázalo být hodně složité. A tak své protidrogové tažení zaměřili hlavně na Židy, kteří měli podle něj Říši bodnout nůž do zad tím, že šířili mezi lidmi ilegální látky. Ruku v ruce s tím šlo sledování tajnými službami a odnětí svobody na dva roky, přičemž trest se mohl kdykoli prodloužit.
Nacisté se nezastavili před ničím a zneuctili také lékařské tajemství. Každý lékař musel všechny pacienty, kteří se léčili narkotiky déle než dva týdny, nahlásit státu. Tito lidé pak často končívali v koncentračních táborech. Jakmile ale Hitler zkusil pervitin, změnil na drogy názor.
Pokrytectví Adolfa Hitlera
V roce 1939 dostal oficiální fotograf nacistické strany Heinrich Hoffmann extrémní případ kapavky. Jelikož byl Hitlerovým přítelem a seznámil ho s Evou Braunovou, dostalo se mu péče od nejdiskrétnějšího a nejlepšího německého lékaře Theodora Morella. Svými vitamínovými a energetickými injekcemi si mezi celebritami získal značné uznání. Vyléčit se mu podařilo i fotografa, který ho pak z vděčnosti pozval k sobě na oběd.
Pak přišel na řadu Hitler. Tomu Morell nejprve na bolavá střeva předepsal kapsle plné zdravých střevních bakterií zvané Mutaflor. Šlo o experimentální léčbu, která se používá dodnes. Na jeho plynatost to ale působilo až zázračně. Tím si zajistil místo osobního lékaře. Několikrát denně mu píchal glukózové roztoky a vitamíny. A právě jeden takový vitamínový „shot“ si nechal otestovat Ernst-Günther Schenck, lékař SS. Ten zjistil, že nejde o vitamíny, ale amfetamin. Není tak divu, že ho chtěl mít Vůdce neustále vedle sebe. Amfetamin se později vyměnil za kokain, morfium, pervitin a metamfetamin.
Pervitin jako pohon „německého ducha“
Německá farmaceutická společnost Temmler si pervitin poprvé patentovala v roce 1937 a německá populace, chycená ve víru nacismu, využila jeho pozitivních účinků v naději, že ji udrží ve střehu a namotivované pro „vyšší“ účel. Že je pervitin to „pravé“, je také přesvědčovala marketingová kampaň čerpající ze vzoru společnosti Coca-Cola.
V roce 1938 byly reklamy na pervitin od sloupů na nádraží po autobusy. Současně s tím dostal každý lékař v Berlíně propagační vzorek na vyzkoušení, aby i oni pomohli v jeho šíření. Nepříznivé účinky každý ignoroval. Každého zajímala jen energie. V hektickém období mezi světovými válkami nebylo in nebýt pracovitý, no a když nic jiného vyčerpanému člověku nepomohlo... účel světil prostředky. Navíc to vyšlo levněji než káva. A nadšení byli i velitelé wehrmachtu. Jejich vojáci byli k nezadržení. V jedné zprávě jsme se mohli dočíst: „Všichni svěží a veselí. Vynikající disciplína. Mírná euforie a zvýšená touha po akci. Žádné nehody, dlouhotrvající účinek. Po užití čtyř tablet se dostavuje dvojí vidění a 'tančící' barvy.“ Vymizel také pocit hladu. Zůstala jen touha pracovat a bojovat. Tím se tak vyřešil problém s alkoholem, který mnohdy končil násilím, neposlušností a dalšími přestupky.
Každá mince má dvě strany
Distribuce milionů návykových pilulek co největšímu počtu vojáků měla samozřejmě své důsledky. Závislost si začala vybírat svou daň. Vojáci i velitelé, všichni prosili o další dávky drogy. Plán byl ale původně jen na několik měsíců. Celé šílenství musel zarazit až říšský ministr zdravotnictví Leonardo Conti, kterému se podařilo zařadit pervitin mezi opiáty, a tudíž i zakázané látky.
Kompletní zákaz ale nedokázal zabránit nevyhnutelnému - infarktům, sebevraždám či smrtelným chybám, k nimž docházelo kvůli celkové fyzické i duševní únavě. O nic lépe na tom nebyli civilisté. Německá společnost odmítala přijmout fakt, že se stal její oblíbený stimulant oficiálně postavený mimo zákon. Takže i poté, co nacisté prohráli válku, bylo možné pervitin bez větších potíží sehnat. Až mnohem později se z něj pomalu stával předmět pokoutného prodeje a obživa drogových dealerů...
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Nacistické Německo
Allthatsinteresting.com: The Rise And Fall Of Pervitin, The Early Form Of Meth That Was Marketed As A Magic Pill In Nazi Germany