Facebook
Instagram
Natálie v tu nejméně vhodnou chvíli zjistila, že pro svého šéfa je jenom hezká tvářička. Když si vyvrtla kotník, nechal ji na holičkách. Pomocnou ruku jí podal pohledný neznámý muž.
Do svého šéfa jsem byla zamilovaná, ale on mě bral pouze jako hračku. Když jsem doufala v jeho podporu, ještě víc mě zklamal.
Vyvrtla jsem si kotník
Rozzlobeně jsem se zadívala na prodavače, který vystrčil hlavu ze dveří obchodu a zíral na mě, jako bych byla zvíře v zoo, ne žena, která si právě vyvrtla kotník. „To je vaše vina!“ zasyčela jsem. „Měl byste se postarat, aby schody před vchodem do obchodu nebyly mokré. Au! Dám vás k soudu a budu požadovat odškodnění!“
„To si děláte legraci!“ rozčílil se muž. „Není moje vina, že nosíte takové boty! Schody jsou naprosto suché, prostě se musíte naučit chodit!“
Jakmile muž domluvil, zavřel dveře do obchodu a nechal mě samotnou s oteklým kotníkem na schodech. Moje sestra mi ráno radila, abych si raději obula obyčejné tenisky místo těch prokletých podpatků. Kdybych ji poslechla, teď bych pravděpodobně vyřizovala své záležitosti, ale místo toho jsem seděla tady na schodech. Ale ona nebyla ve stejné situaci jako já a nevěděla, co je ve hře.
Nedávno jsem upoutala pozornost Adriana (40), jednoho z majitelů firmy, kde jsem zaměstnaná. Nějak se mi ho podařilo okouzlit a párkrát jsme spolu večeřeli. Náš vztah by neměl šanci, kdybych chodila v teniskách. Adrian neustále opakoval, že každý den musím nosit vysoké podpatky. Dáma podle něj musí vypadat tip-top.
Každý den jsem přicházela do kanceláře s dokonalým make-upem a na podpatcích. A právě kvůli tomu jsem si, bohužel, vyvrtla kotník, když jsem odcházela z obchodu. Teď jsem byla úplně ztracená a neměla jsem ponětí, jak se s touto situací vypořádat.
Doufala jsem, že mi pomůže
V zoufalství jsem vytočila Adrianovo číslo. Nejenže byl mým šéfem, ale také milencem. „Vyvrtla jsem si kotník,“ řekla jsem rovnou, protože Adrian vždy zdůrazňoval, jak cenný je každý okamžik. „Nemůžu dorazit do práce.“
„Zlatíčko, děláš si ze mě legraci?“ tón jeho hlasu naznačoval rozčilení. „Nemůžeš chodit? Jak teď mám najít někoho na tvé místo? Prezentace pro klienta není připravena a on přijde v poledne. Co teď mám dělat?“
„Nebylo to záměrné,“ odpověděla jsem smutně, protože můj pocit viny a bezmoci se stupňoval. Očekávala jsem, že Adrian nebude zrovna nadšený. Nicméně jeho reakce v podobě záchvatu rozčilení mě úplně překvapila. Tajně jsem doufala, že se pokusí mě podpořit. Na chvíli mě přepadla smutná myšlenka, že mě možná vidí jen jako svou podřízenou. Snažila jsem se ji však rychle zahnat.
„Nevím, jak si to zařídíš, ale očekávám tě v práci,“ řekl Adrian a rozloučil se. Byla jsem tak zahanbená, že kdybych neseděla na schodech před obchodem, asi bych nedokázala zadržet slzy. „Kluzké schody, že?“ ozval se náhled nějaký hlas. Ani jsem nezvedla hlavu. Pravděpodobně to byl ten obchodník, který se snažil situaci nějak zachránit. „Nechte mě být,“ vyprskla jsem naštvaně. „A nemáte se čeho obávat. Nebudu vás tahat po soudech. Dobře vím, že mám na nohách nevhodnou obuv.“
„No, to je celkem jasné,“ zasmál se muž nade mnou. „Stále říkám pacientkám naší kliniky, že baleríny a vysoké podpatky jsou pohromou pro páteř, ale zaručují nám práci. Zřejmě je pro některé dámy image důležitější než zdraví...“
Pomohl mi cizí muž
Zvedla jsem oči, nade mnou stál mladý muž oblečený v tmavé bundě. „Promiňte, že vás vyrušuji, ale zdá se, že potřebujete pomoc,“ řekl a usmál se. Podala jsem mu ruku a pokusila se vstát. Neopatrně jsem ale šlápla na zraněnou nohu a vyjekla bolestí.
„Měli bychom udělat rentgen. Noha vám otéká. Možná to máte zlomené,“ řekl klidným hlasem. „Nejste náhodou ortoped?“ zamumlala jsem, když mi pomáhal usednout do svého auta. „Jmenuji se Petr a pracuji jako fyzioterapeut,“ představil se. „Jmenuji se Natálie a jsem sekretářka,“ odpověděla jsem bez velkého nadšení.
Snažila jsem se nedívat na svou nohu. Přestože jsem od přírody optimistka, byla jsem si vědoma, že situace není zrovna ideální. „Jen přemýšlím...“ přerušila jsem ticho, které zavládlo v autě. „Po tom, co mi v nemocnici dají nohu dohromady, budu moci lyžovat? Za pár dní jsme plánovali výlet… S mým šéfem… Na hory, do Rakouska…“ pokračovala jsem, i když jsem cítila, jak hloupě to zní.
„Obávám se, že to nebude možné,“ řekl vážně. „I kdyby to bylo jen vyvrtnutí, je zřejmé, že jsou poškozené vazy. Při takovém zranění musíte jakýkoli pohyb omezit alespoň na dva měsíce, to je absolutní minimum.“
Cítila jsem, že ve mně narůstá vlna hrůzy. „Nechápete to, jde o mou existenci!“ vykřikla jsem. „Lituji, ale taková je realita. Pouze jsem popsal situaci. Lékař vám pravděpodobně dá nohu do sádry. Už jste někdy lyžovala se sádrou? To rozhodně nepatří k nejpříjemnějším zážitkům...“
Myslela jsem, že to je můj konec
Pro mě byl ten lyžařský výlet klíčový. Jestli to teď vzdám, Adrian vezme na hory jinou dívku. A pak už je to jasné... Jiná kolegyně z práce určitě převezme mou pozici. Ani jsem si nevšimla, kdy mi po tvářích začaly stékat slzy. Dobře, kotník bolí, ale co to je ve srovnání s vizí ztráty Adriana a možná i práce...
„Prosím, už se tím tolik netrapte,“ řekl Petr neočekávaně laskavě. „Všechno se nějak urovná. Postarám se o vás. Zranění kotníku jsou pro mě denním chlebem. Ještě uvidíte, jak budete tančit na své svatbě,“ usmál se. „To se asi nestane tak brzy,“ zamumlala jsem nešťastně. Stále jsem nedokázala přijmout myšlenku, že se někdo jiný může objevit po boku Adriana. „Kdo ví, co nás čeká v budoucnosti,“ povzdechl si Petr filozoficky, když jsme vstupovali na kliniku.
Přesně jak předpokládal, rentgen odhalil natržené vazy a silně namáhaný kotník. Lékař mi přísně zakázal jakýkoli pohyb na tři nejbližší dny. Poté mě čekala náročná rehabilitace. Snažila jsem se spojit s Adrianem, abych mu sdělila, že prostě nemohu dorazit do kanceláře, ale jeho linka byla neustále obsazená.
Když konečně zvedl sluchátko, ani se neobtěžoval zeptat, jak se cítím. Vyjel na mě, tvrdil, že jsem jako asistentka beznadějná. Pak to zavěsil bez rozloučení. Cítila jsem se jako zbitý pes. Moje špatná nálada nálada neunikla Petrovi, který mi navzdory mým protestům neustále dělal společnost, jak při čekání na vyšetření, tak i během něj.
Mám nového partnera i zaměstnání
„Přísný šéf?“ zeptal se. „Kéž by byl šéf můj jediný problém,“ odpověděla jsem s povzdechem. Petr nic neřekl, ale výraz jeho tváře naznačoval, že má o muži, který se ani nezeptá, jak se má jeho přítelkyně, nízké mínění. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, že Adrian o mě ve skutečnosti nikdy moc nestál. Byla jsem pro něj jen atraktivní partnerka, kterou mohl ukázat a s kterou mohl spát. Když si pomyslím, že mě nutil vzít si vysoké podpatky i do postele! A teď ho vůbec nezajímám... Možná proto jsem přijala Petrovu nabídku na kávu z automatu na chodbě nemocnice.
„Ta káva je naprostá katastrofa,“ konstatoval, když mi přinesl plastový pohárek. „Ale zatím si šetři ten kotník, takže na návštěvu pořádné kavárny zapomeň. Možná někdy jindy. Jestli budeš stále chtít mou společnost,“ usmál se. „Samozřejmě, že ano,“ odpověděla jsem bez váhání a poprvé od toho osudného vyvrtnutí kotníku jsem se na něj usmála. „Musím ti nějak oplatit pomoc,“ dodala jsem a pohlédla mu do očí.
Tehdy mi došlo, že vyvrtnutý kotník nemusí nutně být tou nejhorší věcí, která se mi mohla stát. Po několika týdnech jsem o tom neměla žádné pochybnosti. Rozhodla jsem se ukončit vztah s Adrianem, přestěhovala jsem se k Petrovi a našla nové zaměstnání.
Ukázalo se, že Petr nejenže pracuje jako fyzioterapeut, ale navíc řídí rehabilitační středisko. Náhodou sháněl někoho na recepci. Nemusím snad říkat, že jsem váhala jen chvíli. Tentokrát to určitě zvládnu a žádné zranění kotníku mi nehrozí. Do práce totiž chodím v pohodlných teniskách!
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Související články
