Nela (18): Nezájem rodičů mě dohnal k sebepoškozování a myšlenkám na sebevraždu

Bylo mi patnáct, když to všechno začalo. Doma to bylo k nevydržení – neustálé hádky, narážky, nezájem. Připadalo mi, že nikoho nezajímám. Rodiče mi pořád jen něco vyčítali. Jednoho dne to ve mně bouchlo. Najednou jsem byla jakoby prázdná a nic mi nedávalo smysl. „Dám si panáka,“ dostala jsem nápad. Dole ve sklepě byla alkoholu zásoba, tak jsem to zkusila.

Mohlo by Vás zajímat:

Marcel (53): S dcerou jsem měl perfektní vztah. Pak přišla puberta a moje malá holčička je najednou pryč

Začala jsem zkoušet drogy

Každý víkend byla nějaká party a někdy i v týdnu. Alkohol tekl proudem a často jsem měla zamlžené vzpomínky. Kluci? Jo, bylo jich dost. Nic a nikdo mi ale neuměl pomoct od mých problémů. A tak jsem se začala řezat na ruce a zkoušet drogy. „Jen si trochu šňupneš a bude líp,“ našeptávala jsem si. Ulevilo se mi, ale jenom na chvíli. Pak to bylo ještě mnohem horší.

Jednoho dne, po dalším propitém a probrečeném týdnu, jsem se zhroutila úplně. Nevím, jak mě našli, ale najednou jsem byla v nemocnici. Potom mě převezli na dětskou psychiatrii. „Určitě ti tam pomůžou," psali mi kamarádi. Nejdřív jsem tomu nevěřila, ale po pár týdnech jsem se začala cítit fakt lépe. Po dvou měsících mě pustili domů.

Mohlo by Vás zajímat:

Jarka (40): S dcerou mlátí puberta. Denně mám nervy na pochodu. Kdy to přejde?

Nezájem rodičů mě ničil

Vrátila jsem se k rodičům, kteří za mnou byli za celou dobu jenom dvakrát. „Musíš se vzchopit, Nelo. Je na čase začít žít normálně,“ říkala máma. Jenže to nebylo tak jednoduchý. Jejich nezájem mě ničil dál a po pár týdnech jsem si řekla, že nemá cenu dál bojovat.

„Tohle je naposled,“ zašeptala jsem si jednou večer, když jsem seděla v pokoji. Vzala jsem nůž a začala psát dopis na rozloučenou. Ale něco se pokazilo, asi jsem omdlela. Když jsem se probrala, u postele seděli překvapivě rodiče. Máma plakala. Tátu jsem poprvé viděla bezradného.

Mohlo by Vás zajímat:

Katka (45): Dcera udělala průšvih. Teď nás celá vesnice nenávidí a nejraději bych se odstěhovala

Konečně si uvědomili, kde je problém

„Odpusť nám, Nelinko,“ řekla máma a chytla mě za ruku. „Že jsme na tebe neměli víc času.“ Cítila jsem, že to myslí vážně a i tátův pohled říkal všechno. Tehdy jsem cítila, že už nejsem sama. Doprovázeli mě na terapie a trávili se mnou veškerý čas. A hlavně mi přestali říkat, že nejsem "normální". Jejich přístup mi dodával chuť žít.

Byla to dlouhá cesta, nebylo to hned. Dneska už jsem dospělá a s našima mám skvělý vztah. Jen občas si vzpomenu na to, jak dlouho jim trvalo, než mě začali vnímat. Ale jak se říká – lepší pozdě než nikdy.

Nebuďte na svá trápení sami

Máte-li psychické potíže, obraťte se na odborníky. Kontaktujte například zdarma nonstop Linku první psychické pomoci na čísle 116 123, nebo pokud jste dítě či student, pak i bezplatnou nonstop Linku bezpečí (116 111).

Pro náctileté je tady také nadační fond Twisten Foundation (twistenfoundation.cz), který zprostředkovává bezplatný chat s odborníkem.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Marcela (45): Dcera s námi už od třinácti let nemluví. Je prakticky dva roky zavřená ve svém pokoji