Nela (37): Byla jsem přesvědčená, že nechci děti. Pak mě osud zavál do jedné africké vesnice a všechno se změnilo

Jako žena v nejlepších letech jsem vedla pestrý a naplněný život. Měla jsem úspěšnou kariéru v reklamní agentuře, cestovala jsem po světě a užívala si svobodu a nezávislost. V mém životě nebyl prostor pro dítě a neměla jsem to v plánu měnit.

Mohlo by Vás zajímat:

Iveta (52): Dcera otěhotněla ve velmi mladém věku a chce dát miminko k adopci. Já mám ale úplně jiné plány

V Africe jsem se seznámila s osiřelým chlapcem

Jednoho dne se však stalo něco nečekaného. Vydala jsem se do západní Afriky do malé vesnice jménem Mbala, kde jsem pracovala na fotografickém projektu, který se zabýval dokumentací života v malých vesnicích a komunitách v odlehlých oblastech.

Často jsem procházela vesnicí a fotografovala každodenní život, když tu jsem si všimla malého chlapce, který seděl na okraji cesty a pozoroval mě zvědavýma očima. „Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se ho anglicky. Neodpověděl, ale zaslechl mě můj místní průvodce.

Vysvětlil mi, že jeho jméno je Kofi a nemá rodiče. Kofimu bylo tehdy pět let a od malička musel pomáhat sám. Všimla jsem si jeho odevzdaného výrazu a přistoupila k němu blíž. Podíval se na mě svýma velkýma očima a natáhl ke mně ruce. „Má hlad,“ vysvětlil mi průvodce. Vyndala jsem z batohu kousek chleba a podala mu ho. Vřele se na mě usmál a já ucítila, jak se mi zastavilo srdce.

Mohlo by Vás zajímat:

Danča (33): Manžel se brání adopci, prý nechce cizí dítě. Místo toho nám pořídil psa

Musela jsem se pro něj vrátit

Během svého dalšího pobytu v Mbale jsem se rozhodla, že se setkám s místními dozorci, kteří se o Kofiho starali po smrti jeho rodičů. Vyprávěli mi o jeho těžkém osudu a o tom, jak se snaží mu zajistit alespoň základní péči a vzdělání. Jeho příběh mě dojal a cítila jsem, že bych mu mohla pomoci.

Vrátila jsem se domů, předala fotografie a vytvořila k cestě i zajímavou výstavu. Nedokázala jsem ale už žít svůj život tak jednoduše jako předtím. Koupila jsem si letenky a vrátila se do Mbale. Kofi jako by mě vyhlížel, jako by věděl, že se pro něj vrátím.

Mluvila jsem na něj česky a on na mě svým domorodým jazykem. Nešlo to hned, ale začali jsme si rozumět. Zůstala jsem ve Mbale několik týdnů a s Kofim jsem trávila veškerý volný čas. Nakonec jsem se rozhodla, že ho adoptuji a odvezu si ho s sebou do Čech. Zařídila jsem vše potřebné a koupila nám letenky domů.

Mohlo by Vás zajímat:

Linda (55): Našla jsem dceru, kterou jsem kdysi dala k adopci. To, co mi řekla, jen tak nepřebolí

Mám tě rád, maminko, řekl mi

Kofi vypadal vyděšeně, že se vydává na tak dalekou cestu ze své vesnice. Do letadla nastupoval opatrně, v jeho velkých očích se zračila nedůvěra, ale já věděla, že to spolu zvládneme. S úřady to sice chvíli trvalo, ale nakonec jsem s adopcí uspěla a stala se Kofiho maminkou.

Největší štěstí mě však potkalo, když mi asi po měsíci v Čechách skočil do postele a řekl: „Mám tě rád, maminko.“ V tu chvíli jsem pochopila, proč jsem se nikdy nechtěla stát rodičem vlastního dítěte, ale počkala jsem si právě na Kofiho.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Barbora (24): Nechtěné dítě jsem dala k adopci. Okolí mě týrá svými předsudky

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.