Facebook
Instagram
Lechtání se může na první pohled jevit jako neškodná zábava, ve skutečnosti se ale k němu váže historie, která moc veselá není. Znehybnění oběti a její následné lechtání se po staletí používalo jako forma mučení.
Lechtání využívala k mučení, zneužívání, ponižování a ovládnutí svých obětí už čínská dynastie Chan, stejně jako o více než dva tisíce let později nacistická Třetí říše. Ve starověkém Římě zase vězňům olizovaly sůl z chodidel kozy (tato metoda se poté používala i ve středověku). Ti, kdo takové praktiky prožili, by se určitě shodli v jedné věci - do smíchu jim rozhodně nebylo.
Lechtání jako potěšení i bolest
Kdo vyrůstal se sourozenci, určitě zažil nejeden lechtací souboj. Šťouchání či škrábání citlivých oblastí stimuluje u člověka reflex, jenž vyvolává nekontrolovatelný smích a svíjení. Aristoteles tvrdil, že lechtivost je pro lidstvo jedinečná. Může za to prý naše citlivá pokožka a schopnost se smát. Pozdější pokusy se zvířaty, zahrnující šimpanze, krysy a dokonce i pstruhy, tuto teorii ale vyvrátily.
Bez ohledu na to, zda je či není lechtání jedinečnou lidskou vlastností, jako forma mučení fascinuje lidi už po staletí. V raném novověku se mu teoreticky věnovali i filozofové ve svých studiích o slasti a bolesti. René Descartes se domníval, že lechtání působí spíše bolest. Může být prokládáno slastnými okamžiky, které u některých jedinců vyvolávají žádané vzrušení, pokud jde ale jen o stimulaci nervů, je to skutečná tortura.
Metody mučení lechtáním v průběhu historie
V již zmíněné dynastii Chan, vládnoucí v Číně 200 let před naším letopočtem, se lechtání používalo k mučení proto, že se oběť rychle zotavila a na těle neměla žádné trvalé stopy. V Japonsku byla tato metoda známá pod termínem kusuguri-zeme (nemilosrdné lechtání). Šlo o součást systému shikei, čili souboru vynalézavých a krutých trestů používaných na pachatele různých přestupků či zločinů. Pokud se mučitel "nehlídal", mohla jeho činnost u daného člověka vyvolat zadušení, aneuryzma a další zranění způsobená stresem, jenž se s lechtáním pojí.
Když se ještě vrátíme k mučení, v němž figurovaly kozy, zjistíme, že v tomto případě přece jen docházelo k fyzickému poškození, které na chodidlech způsobil drsný jazyk tohoto sudokopytníka. Odřená kůže na nohou se poté znovu polévala solným roztokem, aby mohla koza pokračovat v exekuci.
Během viktoriánské éry se lechtání stalo dokonce součástí medicíny. V roce 1869 muž jménem Michael Puckridge řekl své ženě, že našel lék na její křečové žíly. Následně ji přivázal k prknu a začal lechtat na nohou, dokud se údajně nezbláznila. Zde bylo léčení patrně jen zástěrkou domácího násilí.
Využití lechtání při milostných hrátkách
V průběhu historie se pak lechtání používalo i při milostných hrátkách. Kateřina II. Veliká prý vlastnila sbírku nábytku, který byl vytvořen speciálně pro tyto účely. Ruská regentka Anna Leopoldovna zase měla mít nejméně šest speciálních služebníků, kteří ji při zpěvu obscénních písní lechtali na nohou.
Ale zpět k mučení. Toho byl svědkem i válečný vězeň rakouského původu Jaroslav Kohout, který viděl, jak lechtáním mučili své oběti nacisté. V knize Muži s růžovým trojúhelníkem (1972), kterou vydal pod pseudonymem Heinz Heger, uvedl, že jeden seržant SS spolu se svými muži lechtali nahého spoluvězně husím peřím na chodidlech, mezi nohama, v podpaží a na dalších částech těla. Jeho smích se brzy změnil v bolestné výkřiky.
Suma sumárum je lechtání neškodné jen v erotické sféře, pokud to oba zúčastněné vzrušuje. Ale i zde platí jasná pravidla. Nevinná hra se totiž může v extrémních případech změnit na boj o holý život.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Tickle torture
Allthatsinteresting.com: Inside The History Of Tickle Torture, One Of The World's Most Bizarre Punishments
