Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Pozvání do talkshow Na kafeečko tentokrát přijala kreativní producentka Show Jana Krause Simona Matásková. Promluvila o své práci "v zákulisí" televizních pořadů a prozradila, za jakých okolností se seznámila s Janem Krausem. Proč při své práci občas musí zakřičet a jaká je historie nejvěrnějšího fanouška pořadu všech dob, pana Odvárky?
Kreativní producentka Simona Matásková (57) zhodnotila v talkshow Na kafeečko krásných dvacet let existence Show Jana Krause, ve které se za dobu jejího vysílání vystřídalo na 2 500 hostů. Všichni do jednoho přitom nejprve prošli jejím sítem a každého z nich také ona sama oslovila. Jak hosty vybírá? A litovala někdy?
"Nepamatuji si za těch 20 let hosta, kterého bych litovala. Ano, je mi líto, když se to povede méně. Mám za to obrovskou zodpovědnost a čím jsem starší, tím je to horší," přiznává Matásková, která má celý kolos už dvě dekády "pod palcem". "Dřív jsem to brala jako jasnou věc, ale v posledních letech cítím, že mě opravdu bolí břicho. Mám zodpovědnost za kohokoliv, kdo tam jde – za Honzu, za všechny," říká televizní legenda, která stála také v pozadí první řady reality show Vyvolení, StarDance nebo Tvoje tvář má známý hlas.
Simona Matásková má pod palcem Show Jana Krause
Simono, Show Jana Krause oslavila 20. narozeniny. Vy už 20 let pracujete s Janem Krausem?
Už 25 let, pokud počítám i show, které byly předtím. Začínali jsme spolu v Sauně, což byl formát, který dělala Nova i Prima, já byla v té době na Primě. Myslím, že to bylo hrozně populární – a hledali se moderátoři. S mým bývalým mužem Davidem Matáskem jsme se bavili o tom, kdo jaký je, a Honzu měl moc rád. Napadlo mě, že by to byl dobrý nápad – a tím to celé začalo. A já jsem se hrozně bála mu to říct, protože jsem si říkala, že na to asi nepřistoupí, ale hrozně jsem si přála, aby to dělal. Sedla jsem si k němu, když byl s maminkou hostem v Prima jízdě, a tam jsem mu něco hučela do hlavy – myslím, že jsem mu lhala. Ale to já tak často dělám. Nelžu, ale trošičku si to upravuji podle svého. A povedlo se. Začínali jsme spolu v Sauně, už to bude 25 let. Potom byly další pořady, některé Honza dělal sám. Později přišel nápad na Uvolněte se, prosím, a těch 20 let strašně uteklo.
Ani mi o tom nemluvte!
Musíte všechno dát dohromady, vymyslet, domluvit se s lidmi, vysvětlit jim, proč to tak je, a to všechno vám bere energii a čas. Máte strach a odpovědnost za všechno, co se tam děje, za lidi, kteří tam přijdou, za Honzu, za lidi v sále. Člověk chce, aby všichni byli spokojení a aby to bylo hezké. Doteď si to neuvědomuji, a dokonce jsem se nedostala do fáze, že bych se dojetím rozplakala. Jsem na to hrozně pyšná, to ano. Přijde mi to jako strašně krátká chvíle.
Jste v televizi dlouho – dvacet let trvání jednoho pořadu, to není jen tak.
To musí posoudit někdo jiný, asi diváci. Myslím, že je to formátem, který je velmi specifický a vzácný. Měla jsem možnost dělat v televizi spoustu věcí a tohle je něco, co nestárne. Stárneme my všichni okolo. Když existuje člověk, který je pro tento žánr vhodný. Pravda je, že na světě jich podle mě není moc a je těžké toho člověka najít. Nedá se to moc naučit. Honza je opravdu výjimečný člověk, je to něco, co je mu přirozené a co ho baví. Říkám, že se nad tím nesmím zamýšlet, protože jedu 7 dní v týdnu, 365 dní v roce. V každodenním rytmu posloucháte a pozorujete lidi.
V jakém smyslu?
Já moc ráda poslouchám lidi a vzpomínám si třeba na loňský 30. prosinec – bylo to na Šumavě, na Pěkné, kam jezdím moc ráda. Šla jsem na večeři, kterou pořádá majitelka penzionu, a byli tam dva lidé, kteří měli za sebou dojemný příběh. On byl původně farář, ona lékařka – onkoložka. Seznámili se, když jemu bylo 50 a byla z toho velká láska. Vystoupil z církve a vzali se, dnes spolu šťastně žijí v Německu. Tohle miluju. A pán se stal později hostem v Show Jana Krause. Takže nejen, že sledujete dění v České republice, ale také ráda hledám příběhy, protože jsou často velmi silné a hezky se to poslouchá.
Nelituji, že byl u nás Andrej Babiš, říká Matásková
Pokaždé se těším na toho třetího, neznámého hosta. Kde je hledáte?
Ze začátku to nebylo tak těžké. Měla jsem skvělou kolegyni Kláru Antošovou, která je uměla výborně hledat. Společně s další kolegyní, Katkou Průchovou, jsme zkrátka hledaly. Potom nám to lidé sami začali posílat. Člověk si brouzdal a podle mě je to zákon – začnete něco hledat a najednou vám to samo začne nabízet zvláštní věci. Vidím to všude a ideální jsou sociální sítě, které vám to začnou generovat samy. Takže ono to přichází. Spousta lidí nám píše sama, nebo to začnete hledat na základě konkrétního tématu.
Jsou nějací hosté, které vám televize nebo Honza zpětně vyčetli? Měli jste tam například Andreje Babiše.
Toho vůbec nelituji. Stala se z toho zvláštní kauza, se kterou Honza nemá nic společného. Přesně vím, jak to bylo. Pan Babiš ještě dávno nebyl v politice a mluvil tehdy o tom, že se bojí, že by se mu mohlo něco stát. Četla jsem to a přišlo mi zajímavé se ho na to zeptat, takže byl poprvé hostem u Jana Krause. Tenkrát se Honza zeptal, jestli někdy půjde do politiky – a on to zamítnul, řekl, že ne, že v žádném případě. Chvíli na to do politiky kandidoval. Přišlo mi potom dobré v tu chvíli ukázat, že řekl něco jiného. Od té doby už tam nebyl, ale stačilo to k tomu, aby se kolem vytvořil mýtus pro každého, kdo potřebuje. Už se mě potom nikdo nezeptal, za jaké situace tam byl. Od té doby už tam nebyl nikdy. Záleží na tom, co potřebujete říct, napsat a jak k tomu přistoupíte. V žádném případě toho nelituji a myslím, že nelituji jediného hosta, který tam byl. Honza mi v životě nic nevyčetl. „To bylo dobrý, to bylo blbý.“
A když se něco opravdu nepovede?
Když se vám něco nepovede, tak Honza je ten člověk, který vám to nikdy nevyčte, protože má teorii o tom, že když se věci nepovedou, člověk to má zkoušet dál. Tím také neříkám, že nejsou dny, kdy spolu my dva nevedeme těžké boje a hádky. Hádáme se těch 25 let od začátku, to tam je. Dodnes si vykáme, takže nadávat někomu „vy vole“ je trošku legrační, a to vás rozesměje.
Takže žádný problémový host?
Nepamatuji si za těch dvacet let hosta, kterého bych litovala. Ano, je mi líto, když se to povede méně. Mám za to obrovskou zodpovědnost a čím jsem starší, tím je to horší. Dřív jsem to brala jako jasnou věc, ale v posledních letech cítím, že mě opravdu bolí břicho. Mám zodpovědnost za kohokoliv, kdo tam jde – za Honzu, za všechny. Aby někdo nezakopnul, aby někdo něco neřekl, a aby byli všichni spokojení. Ale ono to nejde. Nemohou být pořád všichni nadšení a spokojení, ale takhle to v této práci je.
To chápu. Člověk se nezavděčí všem.
Zodpovídáte za tým, za obsah, strašně si přejete, aby se to lidem líbilo, aby si to našlo diváky. Na začátku to tak určitě nebylo. Když za mnou přišli s první řadou Vyvolených a ptali se, jestli jsem někdy nedělala reality show, tak jsem řekla, že nedělala, ale nějak jsem to udělala. A ono to bylo strašně úspěšné. Takhle jdete dál a učíte se. Ať to byl potom Talent nebo první StarDance – tam jsem strašně brzy skončila, protože se vyměnil producent. Celé jsem to nacastovala a potom už jsem tam nebyla. Myslím, že tam tenkrát byl pan Ulm a říkal mi, že jistě chápu, že i on má své kamarády, a tenkrát mě vyměnili. Jsou chvíle, které jsou těžké, ale prostě ty věci děláte, nebo se je snažíte udělat. Vždycky máte hroznou touhu, aby to celé vyšlo.
Pan Odvárka už má své čestné místo
Kolik hostů jste přibližně měli v Show Jana Krause?
Nedávno jsme to počítali, 2 500.
Žádný pořad navíc nemá pana Odvárku.
Ano. Když jsme točili v New Yorku, tak ho zastupoval Miloš Forman. On je neuvěřitelný, k tomu pořadu patří a je to celé jen štěstí a náhoda. Já si myslím, že některé věci jsou opravdu jen štěstí a náhoda. Od začátku ten pořad miloval a chodil tam. Ze začátku se nám nezdál, protože tam byl pořád. Už jsme obcházeli a doptávali se, kdo to je. Nakonec jsme za ním šli a zjistili, že on si pravidelně kupuje vstupenky – bylo to ještě v divadle Ponec. Byli jsme z něj nadšení a od té doby dostal možnost chodit pravidelně – byl to nápad Honzy. Od té doby tam sedí, má čestné místo, a žádné vstupenky už si kupovat nemusí.
Simono, co je vlastně náplní práce kreativní producentky?
Kreativní producent by měl být člověk, který všechno ví od začátku do konce. Zjistí, jaký je to žánr, co je jeho obsahem, castuje lidi, moderátorem počínaje. Vezmeme si třeba Tvoje tvář má známý hlas – nejprve se podíváte, jak se to dělá ve světě, a uděláte si vlastní představu, jak byste to chtěla dělat. Přemýšlíte, kdo by měl být moderátorem, potom to risknete a zkusíte. Co se týká Ondřeje Sokola, tak se povedlo. Potom přemýšlíte, jak obsadit porotu. No a každý díl také vytváříte obsah – jste u toho, když vzniká scénář, vybírají se písničky, jste na natáčení, kontrolujete všechno, od masek až po kostýmy. A potom si sednete do střižny, kde sedíte s panem střihačem. Potom jdete domů a tam se modlíte, aby to mělo čísla.
Takže práce 24/7.
Někdy ano. Vzpomínám si na Vyvolené, kde byly kamery zapnuté 24 hodin denně. Doma jsem měla otevřené dva počítače a dva telefony. Asi ve dvě ráno mi zavolali, že se Vladko chce ostříhat – měl ty své nádherné vlasy.
Ikonická scéna!
Začala jsem strašně zmatkovat, jak mě probudili. Všechno jsem zapínala, abych to viděla, a křičela jsem: „Zhasněte! Rozsviťte!“ Myslela jsem, že když zhasnou, tak si je neostříhá. V jednu chvíli tam ve střihu pořád blikala světla – a to byly mé povely do telefonu. „Zakažte mu to! Zakažte mu to!“ Nakonec jsem řekla: „Tak ho nechte být.“ A nakonec to bylo dobře. V takových chvílích máte strašně krátkou dobu na to, abyste se rozhodla. Buď se rozhodnete dobře, nebo špatně – je to celé o intuici.
Takže v tu chvíli to není práce režiséra, ale vaše.
V tu chvíli? Podle toho, jaký je systém a o jaký typ pořadu jde. Často se to mění – jinak to bude v Tvoje tvář má známý hlas, ve Vyvolených, v Show Jana Krause nebo u nějakého seriálu. Každopádně – měla byste všechno vědět, máte na starosti lidi a obsah. Snažíte se, aby to všechno nějak fungovalo.
Silná žena mezi muži: Co Matáskovou naučil Jan Kraus
Simono, jste žena, která má mnohdy pod palcem silné muže s velkým egem. Jak těžké je pro vás z pozice ženy velet kolektivu mužů a mnohdy za ně rozhodovat?
Je to těžké. Není to jednoduché, když je vám dvacet, třicet, v každém věku. Mužů je tam dost, ale lepší se to. Myslím, že talentovaných a schopných ženských už je na vedoucích pozicích víc. Ale chlapi tam jsou. Honza Kraus mě před těmi pětadvaceti lety naučil se nebát. On vždycky říká, že říkat někomu, aby se nebál, je těžká věc, a ten člověk se určitě nenaučí se nebát. Takže možná v sobě něco mám. Možná je to tím, v čem člověk vyrostl. Mám pocit, že můj táta byl Honzovi v něčem podobný. Ale já jsem se ho nikdy nebála. Měla jsem úžasného staršího bráchu, to byl laskavý kluk. Mám pocit, že chlapů se člověk bát nemusí.
To je hezký názor!
Můj bývalý muž, David, je strašně hodný chlap, a za dvanáct let manželství na mě nezvýšil hlas, vždycky byl rovný a čestný, všechny věci jsme si říkali. Myslím, že jednou jsme se pohádali, když jsme se rozcházeli, to jsme na sebe jednou křičeli. Jinak se to nestalo. To považuji za ohromný úspěch. Honza Kraus mě podržel. Naučil mě, že člověk může dělat chyby, v některých věcech musí být odvážný, zavřít oči a skočit. Jsou chvíle, kdy je mi to jedno, a chvíle, které mě v životě stály hodně úsilí, protože mi to přišlo nespravedlivé.
Ale co se týká toho prosazování věcí v práci – není to jednoduché. Muži mají pocit, že to ví lépe, mají větší sílu, a to i v argumentaci. Já jako holka pracuji s emocemi. Stačí mi, když babička bude špatně nastupovat do tramvaje, a já se vám rozbrečím. Takhle to mám celý život.
To je skvělá zpráva. Myslela jsem, že emoce musíte potlačovat.
Mám to pořád, ale brečím si, nebo se dojímám, když to nikdo nevidí. Zdravé mužské ego miluji, mám chlapy strašně ráda a hrozně ráda s nimi pracuji. Ale když jejich ego není v pořádku, tak je to složitější. Musíte dát pryč – jestli je někdo holka, kluk, dvacet nebo padesát. Je to úplně jedno. Jít jenom po faktech, která tam jsou, a zbytkem se nezabývat. A umět i zakřičet. Já křičím!
Opravdu?
Když přijdu, tak křičím a křičím hodně. Asi mám nějakou energii, že můžu lidi i vyplašit. Samozřejmě, že čím jsem starší, tím víc si říkám: „Nekřič.“ Ale dřív mi to pomáhalo, a dnes také, když už mi dojdou síly a vidím, že potřebuji zkoncentrovat nějaký počet lidí – tak prostě zařvu. A jsou chvíle, kdy začnu řvát na toho člověka, když se mi něco nelíbí. Ale neurazím se. Na druhé straně se určitě urazila spousta lidí, kteří si museli myslet, že jsem nána. Někdy jsem silová. Nejsem člověk, který sedí a v klidu vysvětluje.
O čem dalším promluvila Simona Matásková:
- Jak se dostala k práci kreativní producentky
- Jak vzpomíná na dramatické situace ve Vyvolených
- Jak prožívá to, že je dvojnásobnou babičkou
- V čem je těžká její práce
- Na kterých projektech aktuálně pracuje
Na fotografie kreativní producentky Simony Matáskové se můžete podívat v naší fotogalerii.
Související články
