Cenzura: Základní kámen všech tyranských režimů

Co je cenzura?

Cenzura je základním kamenem všech tyranských režimů. Pokud by totiž lidé měli svobodný přístup k informacím, brzy by došlo i těm méně bystrým, že se jim lže. Komunisté byli vždycky zuřiví, když se někdo pokusil šířit pravdivé zprávy nebo prostě jen informace, které nebyly vládnoucí moci po chuti.

Tisk a ostatní média

Jako první samozřejmě přišel na řadu tisk a ostatní média. Ta nekomunistická byla zakázána nebo zabrána komunisty, vznikaly speciální úřady, které se zabývaly výrobou lží, propagandou a zatýkáním těch, kteří se pokoušeli šířit pravdu.

Dopisy, telefony, kontroly

Dopisy byly kontrolovány, i na to měli komunisté zvláštní úřady, telefony odposlouchávány, zahraniční rozhlasové stanice, které vysílaly v českém jazyce, byly rušeny speciálními vysílači.

Zakázané knihy

Velké téma cenzury byly tzv. zakázané knihy. To byly třeba ty, které bez příkras popisují komunistický režim, nebo ty, jejichž autoři utekli na Západ anebo se prostě jen nechtěli zapojit do budování socialismu. Takové knihy byly vyřazeny z knihoven a zničeny. Načež se objevil „samizdat“, na psacím stroji množené kopie zakázaných textů, které pak kolovaly po domácnostech a spolehlivých lidech. Také za šíření samizdatu se vyměřovaly dlouholeté tresty vězení. Podobně jako za pašování knih ze svobodného světa.

Mohlo by Vás zajímat:

Údolí milované prvorepublikovými hvězdami: Bývala to ulice plná honosných vil a elegantních lidí. Zničila ji však válka a komunismus

Schvalování umění

Ostatně cenzura se týkala veškerého umění. Filmu, hudby, výtvarných děl. Scénáře filmů byly dopředu kontrolovány a schvalovány. Spousta už natočených filmů skončila po roce 1968 „v trezoru“, nesměly se promítat, ať už pro svůj obsah nebo kvůli hereckému obsazení. Pokud jste měli kapelu a chtěli hrát na veřejnosti, museli jste absolvovat tzv. přehrávky. Byl to koncert pro komisi složenou z cenzorů a strážců komunistického vkusu. Ti pak rozhodli, zda je vaše umění dost socialistické, anebo vám prostě zakázali hrát. Stejně tak ve výtvarném umění se dařilo hlavně těm, kteří malovali nebo sochali různé druhy soudruhů, partyzánů, dojících žen z lidu a podobně. Takoví byli hlavně za normalizace štědře placeni v tuzexových bonech, za které si jako jedni z mála mohli kupovat třeba západní automobily. Proto se pro takové umělce vžil název „Sierralisté“. Ne snad že by založili nový umělecký směr. Za své peníze si totiž nejčastěji kupovali tehdy oblíbený vůz Ford Sierra.

Tajné protesty

Pokud jste se rozhodli vydávat vlastní noviny (a to dnes může doslova každý), museli jste všechno dělat tajně a „na koleni“. František Stárek, řečený Čuňas, vydával v 70. a 80. letech časopis Vokno, který popisoval události v nekomunistické kultuře. Musel si ale nejprve sestrojit množící stroj (kopírky, natož tiskárny tehdy ještě nebyly), nenápadně sehnat papír (pokud jste kupovali větší množství papíru v jedné prodejně, prodavači vás často udali jako podezřelé z výroby samizdatu. Papír tedy bylo nutné kupovat po malých částech v mnoha obchodech.) a pak vyrobit maketu, kterou jste na stroji množili. Už samotné vlastnictví množícího stroje se trestalo vězením. Čuňasův stroj proto vždycky po vydání nového čísla Vokna vzal jeho kamarád zvaný Kečup a zazdil ho pod schody. Následně do čerstvé omítky nafoukal prach, takže nikdo nic nepoznal a estébáci přes veškerou snahu nic nenašli. Přesto Čuňas strávil dlouhá léta v kriminále. Hlavně proto, že se za vydávání Vokna nestyděl a hrdě se do něj podepisoval. Lidé jako on byli pro poražení komunismu nezbytní.   

Cenzura ovliňuje manipulovatelnost

Lidé udržovaní v nevědomí jsou totiž snáze manipulovatelní. Lež je pro komunisty denním chlebem a bez ní se jejich režimy hroutí. Svobodný přístup k informacím a snaha o jejich šíření jsou tak účinnými prostředky boje proti totalitě. Vše, co jste nevěděli o komunistickém režimu se můžete dočíst na webu 90 milionů.

Galerie Cenzura: Základní kámen všech tyranských režimů

+ 3 fotky + 4 fotky