Komunistická zvěrstva: Příběhy dětí, které okusily režim na vlastní kůži

Když se dostali k moci komunisté, zakusila naše válkou oslabená země opravdová muka. Lidé byli vražděni, vězněni a týráni. Každý musel režim podporovat a kdo to nedělal, byl „po zásluze“ potrestán.

Tato zvěrstva se bohužel nevyhnula ani dětem, které vlastně za nic nemohly, jen se narodily do rodiny, která s režimem bojovala. Pojďte se podívat na příběhy dětí, které se skutečně staly. Pokud chcete o těchto křivdách spáchaných na občanech tehdejšího Československa vědět víc, rozhodně navštivte stránky 90 milionů, které založil hudebník skupiny Lucie David Koller. 

Boženka

Boženka se narodila na nehostinném místě. Ve vězeňské cele. Zatuchlé, bez tekoucí vody, bez hygieny. Nebyla jí poskytnuta lékařská péče ani jen lidská pomoc. Její máma byla vězněna komunisty. Stalo se to pár dní před Štědrým dnem roku 1958, 14. prosince, v pankrácké věznici v Praze.

Děti, které se rodily matkám vězněným komunisty byly ponechány bez odborné i lidské pomoci. Někdy je matkám oslabeným porodem vzali, nechali je v prázdné místnosti na lavici, kde plakaly, dokud úplně neztichly.

I když bylo právě narozené dítě ponecháno v cele se svou matkou, byl každý zdravotní problém velkou komplikací a nebezpečím ohrožujícím život. Přestože se třeba dítě narodilo zdravé, špína, nehygienické podmínky, nemožnost matky se o dítě dobře postarat vedly k úmrtí dítěte.

Přitom nedaleko věznice byla už v té době na slušné úrovni vybavená podolská porodnice s kvalifikovaným lékařským a zdravotnickým personálem. Tato péče byla dětem narozeným na Pankráci odepřena. Desítky dětí tak zemřely. Možná stovky, přesné číslo nikdo nezná. Mrtvá tělíčka odváželi na hřbitov v Ďáblicích, kde je v noci v pytlích házeli do vykopaných děr.

Po pádu komunistického režimu se bývalým politickým vězňům podařilo tuto neznámou historii, komunisty tajenou, vypátrat a vznikl tam Dětský hřbitov. Na náhrobcích je čtyřicet tři jmen, ve skutečnosti tam pohřbených dětí leží nejspíš daleko více. Jediné, co ve svém životě zažily a mohly vidět, byla vězeňská cela, zamřížované okno. Byly na světě jen chvíli, pár okamžiků, pár hodin, pár dní, někdy pár týdnů. Božence se špatně dýchalo, zalykala se, máma se zhroutila vyčerpáním.

Nikdo se o ně nepostaral. Boženka Bryxiová bojovala o život, ale 15. prosince 1958 zemřela. Byla na světě jen jeden jediný den. Jediné, co poznala a zažila, bylo vězení.

Dáša

Dášu zatkli spolu s její mámou, když jí bylo dvanáct let. Přijeli v noci a vzbudili ji tak, že jí svítili baterkou do očí. Oči jí následně zavázali, takže nic neviděla. Měla je zavázané celou dobu, co byla zatčená, ve vězení, ve vyšetřovací vazbě, či kde to vlastně byla. Neví vůbec, jak tam byla dlouho. Čas se rozplynul do tmy. Vybavuje si otázky, řev, nátlak, také facku. Když ji vůbec nečekáte, protože nic nevidíte, je to o to horší.

Máma poté, co se komunisté dostali k moci a zavedli svou diktaturu, pomáhala rodinám dostat se přes hranice do Západního Německa. Šlo o lidi, kteří by jinak skončili špatně. Většinou kvůli své politické činnosti nebo i majetku. Rok se to dařilo. Pak mámu i s Dášou zatkli estébáci. Po dnech, či týdnech, po době ve tmě, kterou nedokáže odhadnout, ji někam vezli autem. Vysadili ji. Slyšela auto odjíždět a nic se nedělo, žádný hlas, opatrně si tedy stáhla látku z očí. Slunce pronikavě bodalo, oči musela držet přivřené, celý svět se s ní točil. Po nějaké době si uvědomila, že je na ulici nedaleko domu, kde bydlí její babička. Doškobrtala tam a padly si do náruče. Žila pak u babičky, máma zůstala ve vězení. Původně ji chtěli zavraždit, navrhovali jí trest smrti, naštěstí tomu unikla. Táta byl dávno pryč, nejspíše uprchl před zatčením někam do demokratického světa. Za více let se ukázalo, že skutečně ano.

Dášina máma se z komunistického kriminálu vrátila, až když už byla Dáša vdaná. Za deset let. Ve vězení se ji pokoušeli zlomit, donutit podepsat spolupráci s StB. V Kutné Hoře ji zavřeli na samotku pod starým vězením. Po třech měsících se tam měl člověk zbláznit, ona tam byla osm měsíců. Ani tak nic nepodepsala. Dáša od onoho dne, kdy ji propustili, už nikdy nemohla usnout bez rozsvíceného světla v ložnici.

Po nějaké době, jako právě plnoletou, ji opět začala pronásledovat StB. „Jako devatenáctiletou holku mě tahali jako kočku, abych podepsala spolupráci. Tři roky to trvalo, než to na začátku 60. let skončilo,“ popisovala Dáša. Chtěla být dokumentaristkou, točit filmy. Ale komunisté v té době určovali, kdo bude vykonávat jaké povolání, kdo bude dělat jakou práci. Jen na konci 60. let, v době relativního uvolnění, které však netrvalo dlouho, se Dáše podařilo dostat k filmu, a natočit pár snímků o výtvarném umění. A dokumentární film „Poslání“, který okamžitě skončil v trezoru.

Svobodně mohla začít tvořit až v roce 1990, po pádu komunistického režimu. A děti vězněné komunisty, což sama zažila, vězněné matky a rodiny, se staly hlavním tématem její tvorby. „Narazila jsem na různé příběhy,“ řekla k tomu. „Komunisté ve vězení věšeli děti za nohy, mlátili je před matkami, aby se přiznaly. Stalo se, že naštípli páteř malé holčičce, která tak byla do smrti invalidní. Jiné čtrnáctileté dívce zase vymlátili zuby. Člověk má pocit smutku za děti, které zemřely, i za ty, které byly postihovány kvůli původu, rodičům. Většina z nich dopadla hůř než já. Nemohly si vydobýt školu, celý život dělaly podřadné těžké práce.“

Mohlo by Vás zajímat:

Údolí milované prvorepublikovými hvězdami: Bývala to ulice plná honosných vil a elegantních lidí. Zničila ji však válka a komunismus

V lednu 1990, hned po pádu komunistů, myslela Dáša na volby, které měly být v červnu (první svobodné volby po 44 letech), a na to udělat film o něčem dosud neznámém. „Na začátku roku 1990 nebylo jasné, jak to celé dopadne. To jen prizmatem těch let máme pocit velkého vítězství, ale nikdo z nás nevěděl, co komunisté mohou ještě udělat. Volby byly vzdálené. Téměř nikdo nevěděl o matkách a dětech ve vězeních. To jsem si tenkrát říkala, že by bylo záhodno o tom natočit.“ V Riegrových sadech měly zrovna sraz bývalé politické vězeňkyně, Dáša tam šla a s některými z nich se domluvila. Do snímku si vybrala hlavně ty, které nic neudělaly a přesto byly uvězněny.

Film „Nesmíš plakat“ byl v dubnu připraven do vysílání. Tehdejší ředitel Československé televize ho ale nechtěl pustit před volbami. „Můj kameraman byl však aktivní a film odnesl na Kavčí hory na techniku, kde si ho promítali. Zaměstnanci pak řekli, že půjdou do stávky, pokud snímek nepůjde do vysílání před volbami.“ Popisovala Dáša. „A tak se dostalo ,Nesmíš plakat‘ ve čtvrtek před volbami na obrazovky.“

„Komunisté se vztekali, že jim pokazil volby. Tehdy to vzbudilo zájem, dokonce mi psali mladí komunisti, že vystupují ze strany, že nevěděli, že strana tohle dělala. Zároveň jsem měla i šibeničky ve schránce a různé další výhrůžky. Nebyla to moc idylická doba. Film však nebyl de facto, krom jedné z žen, o nenávisti, ale spíše o odpuštění a smíření. Ženy říkaly, co se jim stalo, což však bylo hrozné.“

Dokumentaristka Dagmar Průchová pak natočila v 90. letech a v novém tisíciletí více dalších filmů. Ve svých šedesáti až sedmdesáti letech konečně dělala to, co chtěla, a točila to, co chtěla točit. Ve věku, kdy jiní už obvykle svou tvorbu ukončují. V roce 2015 podlehla těžké nemoci. Až do svých posledních dnů mohla usínat jen při rozsvíceném světle.

Miroslav a Jaroslav

Miroslav se narodil spolu se svým bráškou Jaroslavem. Byli dvojčata. Narození dítěte bývá velká událost. Pro rodiče, pro rodinu. A co teprve narození dvou dětí najednou. Chlapce ale nečekala rodinná oslava a radost. Jediné, co mohli spatřit, byla temná vězeňská cela. Narodili se v pankrácké věznici 9. února 1949. Jejich matka byla vězněna komunisty.

Ve špinavé místnosti bez světla neměla žádné hygienické potřeby, žádnou teplou vodu, žádné zavinovačky a čisté prádlo. Chlapečci leželi na dřevěné pryčně, zabalení ve špinavých hadrech, nic jiného jejich máma k dispozici neměla. Po dvojnásobném porodu byla vyčerpaná, upadla do mdlob, ale přece jen pomohla spoluvězenkyně s první asistencí a pomocí. Matce se objevilo mléko, začala kojit. Zdravotní pomoci a prohlídky se jí a hochům ale nedostalo. Jen pár dalších starých hadrů jí dozorkyně přinesla.

Dvojčata bývají spojena neviditelnou pevnou vazbou, Mireček jako by za sebou táhl o pár minut mladšího a slabšího Járu, předával mu trochu své síly, vitality. Jára měl očividně problémy chytit dech,  ale po pár dnech se zdálo už vše v pořádku, vše na dobré cestě. Chlapci se vyvíjeli, matka je přes obrovské komplikace kojila a pečovala o ně.

Bylo jim čtrnáct dní a najednou se u Járy objevila zarudlost, na hlavě i na tělíčku, za pár hodin pak i u Míry. Hochy zachvátila horkost. Máma se strachovala, prosila dozorce, ať přijde lékař a na děti se podívá, odpovědí jí bylo pokrčení ramen a „musíte se lépe starat“. Chlapci hořeli, celá tělíčka zčervenala, horečka byla vysoká. Matka byla zoufalá. Marně prosila o pomoc.

Jaroušek najednou přestal dýchat. Jako když se sfoukne svíčka. Mireček, který snad už předtím část své životní síly předal Járovi, ještě o život bojoval, ale i jeho vysoká horečka vyčerpávala. A jako by ho pevné pouto mezi bratry vedlo za bráškou. Jaroušek zemřel 26., Mireček 27. února.

Galerie Komunistická zvěrstva: Příběhy dětí, které okusily režim na vlastní kůži

+ 2 fotky + 3 fotky