Lilia Khousnoutdinová, zakladatelka projektu Žena v zenu: Mrzí mě především negativní komentáře, které se týkají mé rodiny a dětí

I Lilia Khousnoutdinová patří mezi Ženy v zenu. Sama ví, jaké to je, když jí někdo klade do cesty překážky, má vůči ní předsudky nebo ji odsuzuje třeba jen právě proto, že má za manžela miliardáře. Lilia se ale negativity mířené na svou osobu nezalekla a rozhodla se ukázat, že i úspěšná či mediálně známá žena se do této situace může klidně dostat.

Projekt Žena v zenu, jehož je ambasadorkou, vám představí příběhy dvanácti silných žen, které se dokázaly vyrovnat s nástrahami genderových stereotypů, pomluvami v médiích nebo s velkou negací okolí. V první části si pojďme představit samotnou Liliu a také se zeptat na pohnutky, které ji k založení tohoto silného a emotivního projektu vedly.

Co je Žena v zenu?

Žena v zenu je nový projekt, který díky spolupráci čtyř žen vznikl loni na podzim. Iniciovala jsem ho v návaznosti na své vlastní znechucení nad některými aspekty toho, co se odehrávalo kolem ženských kandidátek do senátních voleb. Uvědomila jsem si, že drtivá většina žen, a to napříč různými obory, které se jakkoli prezentují ve veřejném prostoru, je často konfrontována nejen s klasickou kritikou, která samozřejmě může být velmi konstruktivní a užitečná, ale i s určitým specifickým druhem „hejtů“. Ne že by se to mužům nedělo. Nicméně, z mé zkušenosti existuje kromě všeobecných nenávistných komentářů také určitá specifická kategorie mířená primárně na ženy. Ta se často týká sexuality, mateřství, vzhledu a dalších velmi osobních témat, což může být pochopitelně pro mnoho žen velmi bolavé a demotivující.

Proč tento projekt vznikl a jaký je jeho cíl?

Cílem je skrze příběhy známých žen, které na veřejnosti působí už delší dobu, poukázat na to, že zmiňovaný fenomén urážek je velmi rozšířený. Když tedy žena zažívá jakousi vlnu nesnášenlivosti a kritiky, nemusí to nutně znamenat, že něco dělá „špatně“. Spíš se může s velkou pravděpodobností jednat právě o jakousi přirozenou reakci veřejného prostoru na viditelnou ženskou osobnost. Hashtag projektu zní #nemlčetizlato, protože věříme, že o mnoha tématech je velmi důležité mluvit, a to i přes odpor určité části společnosti. Zároveň je třeba, aby ženské hlasy byly celkově víc slyšet.

Skrze projekt chceme podpořit zejména ženy, které začínají být „více vidět“ a potkávají se, možná poprvé, s určitým nechutným druhem odporu nebo reakcí. Od našich zkušenějších respondentek tedy mimo jiné poptáváme různé tipy a praktické rady, jak určité fáze nátlaku a hejtů nejen přežít, ale dokonce, jak si nenechat vzít radost a vášeň z toho, co tvořím. Jsem velmi vděčná za to, že už nyní se nám podařilo shromáždit opravdu širokou paletu různých strategií, ze které si jistě většina žen vybere pro sebe ty nejvhodnější. Celkově tento projekt vnímám jako krásný prostor podpory, díky němuž se tady můžeme cítit zase o něco lépe.

Žijete s miliardářem, který je známý tím, že často pomáhá lidem. Co říká na váš projekt. Podporuje vás?

S Karlem máme ve zvyku se ve svých projektech podporovat navzájem. Podobně jako moje předchozí projekty, i tento se mu líbí, zároveň se ho nijak aktivně neúčastní.

Cítíte se po jeho boku jako „žena v zenu“?

Myslím, že cítit se jako „žena v zenu“ nemusí nutně souviset s tím, koho máme po svém boku. Respektive, každá z nás hledá své bezpečné zázemí jinde. Proto je součástí projektu i to, že nám naše respondentky prozrazují, kam si ony chodí pro svou dávku podpory nebo pro upřímnou zpětnou vazbu. A u mě, alespoň co se týká pracovních záležitostí, tvoří tuto opěrnou strukturu zejména kolektiv žen, s nimiž společně tvořím.

Podle čeho jste ženy do projektu vybírala?

Ženy jsme vybíraly společně s Petrou Schwarz Koutskou, bývalou bezpečnostní analytičkou a PR manažerkou, která spolu se mnou projekt koordinuje. Všeobecně lze říct, že ke všem osloveným dámám nás váže určitý osobní obdiv, nebo se veřejně vyjadřují v tom smyslu, že mají zkušenost, o které projekt pojednává. Naším cílem bylo také najít ženy z co největšího množství různých oborů i věkových kategorií tak, abychom se nezacyklily například jen na herečkách nebo spisovatelkách. Mám velkou radost, jak se nám tuto variabilitu zatím daří dodržovat. Zároveň je až překvapivé, do jaké míry mohou být zkušenosti s nenávistnými komentáři podobné, byť se třeba jedná o velmi odlišné profese.

Na jaké slavné ženy a příběhy se mohou čtenáři těšit?

Projekt jako takový jsme spustily 21. ledna, a to skrze příběhy dvanácti žen. Součástí je nyní například spisovatelka Bára Nesvadbová, politička Magdalena Davis, koreanistka Nina Špitálníková, marketingová manažerka Pavlína Louženská nebo herečka a designérka Vlastina Svátková. Do konce roku 2021 budeme každý týden přidávat ještě jeden další příběh. Například nás čeká vyprávění Alžběty Králové, která vede Institut politického marketingu, známé zpěvačky Olgy Lounové, herečky Kristýny Leichtové, senátorky Adély Šípové a několik desítek dalších.

Spojuje něco všechny tyto ženy a jejich příběhy?

Tyto ženy primárně spojuje asi hlavně to, že měly odvahu ve svém oboru vykročit o něco dál a být více vidět. Jinými slovy, šly s kůží na trh. Určitě je také spojuje jistá míra úspěchu a zároveň i to, co já sama považuji za velmi inspirující, tedy schopnost jít za svou vášní, za tím, čemu věřím a co považuji za správné a spravedlivé, třeba i přes určité společenské překážky nebo resistenci.

Je nějaký příběh, který vám osobně utkvěl v paměti nejvíce?

To je velice těžká otázka. Všechny příběhy jsou svým způsobem fascinující. Jako příklad mě teď napadá bývalá disidentka Jarmila Johnová, která podepsala Chartu 77 a těsně po revoluci založila jednu z prvních neziskových organizací u nás. Také se už v době, kdy to ještě vůbec nebylo populární, velmi výrazně zabývala environmentálními otázkami. Dále mě velmi překvapil a inspiroval příběh Lidije Zavoralové, kterou kdysi Hospodářky označily jako první dámu Alzy.  Tato žena velmi podstatně přispěla do české literární scény svými knihami pojednávajícími o kyber bezpečnosti našich dětí. Velmi mě oslovila i svými nekonvenčními příběhy z mládí. Její vyprávění je rozhodně velmi dobrým příkladem toho, že odvaha a zdravá opodstatněná drzost se opravdu vyplácí. V neposlední řadě mě zaujal i příběh koreanistky Niny Špitálníkové, která má kromě jiného velmi specifickou zálibou v shibari, japonské bondáži, která bohužel často nebývá „správně“ chápána. Já nicméně tuto zálibu sdílím a krásně provedené shibari považuji za mimořádně komplexní a nekonvenční umělecké dílo.

Jakou největší překážku jste v životě musela překonat?

Překážky jsou různého typu. Kdybych měla zůstat u tématu hejtů a pomluv, pak pro mě asi nejtěžší období v tomto směru souviselo s mým předchozím těhotenstvím. Tehdy se kolem našeho vztahu s Karlem vyrojila spousta nesmyslů, z nichž velká část v médiích přežívá dodnes. Vlastně bych to nenazvala ani tak překážkou. Spíš to pro mě byla určitá zkouška, jak se nad všechno povznést a nenechat si vzít radost ze života.

Víte, postupem času jsem přišla na to, že jakoukoli pravdu je možno ustát. Nicméně chvíle, kdy je člověk konfrontován s výmyslem, se lží, se svými vlastními slovy, které někdo vytrhl z kontextu a proměnil k nepoznání, mohou být velmi bolavé a ve mně osobně dlouho vyvolávaly obrovskou chuť se bránit. Například tehdy, kdy vyšel výjimečně ošklivý článek, který předkládal mnoho nepravdivých domněnek a rádoby informací ohledně dětí. Nakonec jsem však došla k závěru, že v naprosté většině případů je jakákoli snaha o vyvracení nepravd jen absolutní ztrátou času. Zároveň, pokud je to jen trochu možné, se stále snažím doufat, že lidé od určité výše inteligence a vzdělání neberou jisté bulvární plátky vážně. I když se doteď občas setkávám s případy, které nasvědčují spíš opak.

Co vám pomohlo tuto zkoušku zvládnout?

Pro mě je v tomto směru nejdůležitější mít kolem sebe právě kamarádky, na které se mohu kdykoli obrátit. A to i tehdy, když se potřebuji ujistit, že nejsem úplně „mimo“. Občas se člověk může takříkajíc „seknout“, udělat chybu. Je tedy dobré mít někoho, kdo mu ochotně poskytne láskypnou a zároveň autentickou zpětnou vazbu. Tento kruh žen byl samozřejmě mým útočištěm i ve chvílích, kdy to zvládat nešlo. Mojí, takovou poslední nouzovou záchranou zároveň vždycky byla možnost odcestovat. Vím, že když se nacházím v jiné zemi, kde absolutně nikdo nemá tušení, co se někde na opačném konci světa řeklo nebo vydalo, všechno se dá zvládat mnohem lépe.

Pamatuji si, že když jsem žila v Anglii, jakékoli pojednání o mé osobě, práci nebo projektech napsané v Česku se mě téměř nedotýkalo. Odezvu veřejnosti jsem začala víc řešit až po přestěhování do Čech. Pak už se mi reálně stávalo, že jsem seděla v kavárně a od sousedního stolku slyšela určité, ne úplně informované a ne úplně kladné komentáře, které se třeba týkaly nejen mě, ale i mé rodiny a dětí. A to mě samozřejmě dost mrzelo.

Pocházíte z tatarské rodiny, máte i ruské předky. Ovlivnilo to vaši povahu?

To nevím. Své ruské předky v zásadě neznám. Jde o takový můj nový objev, protože s touto větví rodiny jsem se seznámila teprve pře rokem a půl. Tatarské ženy rozhodně považuji za velmi silné, schopné a inspirativní. Nicméně myslím, že spíše než genetický předpoklad na nás působí prostředí, ve kterém vyrůstáme a jež nás aktivně formuje. Ale, kdoví. Každopádně snad díky tomu, že jsem vlastně vyrostla v pěti různých státech, mám poměrně zdravý mix různých postojů a náhledů, které snad přispěly i k mojí, možná pro někoho příliš liberální, povaze.

Co si myslíte o českých ženách a jejich mentalitě?

Řekla bych, že jsou velmi schopné a pracovité, ale zároveň často nedokážou samy sebe dostatečně ocenit. Většina z nich už pak kolem 35 až 40 let dochází do stavu určitého vyhoření. Tyto ženy se často ocitají na mých kurzech nebo čtou mé články. Věřím, že kdybychom si dovolily víc čerpat z hrdosti na naše mytologické a historické ženské postavy, mohlo by nám to k narovnání vnitřní důstojnosti a sebehodnoty velmi pomoci. Právě proto je i můj další projekt Jsem žena zaměřen jak na mytologické postavy slovanského panteonu, tak následně i na ženské evropské hrdinky, s důrazem na Českou republiku. Ráda bych nám připomínala, že se máme v historii kým inspirovat a že z minulosti vedou kořeny, o které se můžeme opřít.

Co by měla být pro každou ženu podstata života?

Myslím že tohle by si každá žena měla určit sama. Pro mě každopádně spočívá smysl života v milování a tvoření. Tudíž je tam ten rodinný a partnerský základ v intimitě a následně možnost v kolektivu, u mě tedy převážně ženském, svobodně, bez cenzury a s radostí tvořit to, co považuji za hodnotné. Zároveň vnímám, že je úkolem a právem každé ženy, aby si svou ideální kombinaci našla sama a také byla ochotná v ní respektovat druhé. Právě skrze vzájemný respekt k odlišnostem je možné dosáhnout velmi úspěšné a naplňující podpory i spolupráce.

Mohlo by Vás zajímat:

Kristýna Leichtová o nenávisti: Lidé se občas chovají, jako bychom spolu usínali, říká v novém pořadu Žena v zenu