Renata celý život čelí různým poznámkám, protože měří jen 155 centimetrů. Těžko si hledala přátele i partnery. Když už to vypadalo, že s Lumírem by to mohlo vyjít, pronesl na rodinné sešlosti nevhodný žert...
Vždy jsem byla tátova malá holčička. Bohužel mi to zůstalo, protože jsem moc nevyrostla. Na jedné straně sice moc nevyčuhuji, ale mých 155 centimetrů stejně není žádná výhra. Už od střední školy jsem musela čelit nepříjemným poznámkám...
Nikdo se mnou nechtěl chodit
Zatímco moje spolužačky na střední začaly docela rychle randit, o mě nikdo ani nezavadil. Byla jsem prostě ta malá a nezajímavá holka. V tom lepším případě se mnou kluci kamarádili, ale nikdo nechtěl víc. Doufala jsem, že časem potkám někoho, kdo mě bude vnímat takovou, jaká jsem uvnitř.
Měla jsem spoustu koníčků, malovala a chodila do přírody, ale obvykle sama. Časem jsem si na tento druh samoty zvykla a stačilo mi ke štěstí, když jsem jednou za čas zašla do společnosti...
Potkala jsem zajímavého kluka
Paradoxně mi přítele přinesly ty moje osamělé chvilky. V krámě s malířskými potřebami jsem občas vídala kluka, který si tam také chodil kupovat barvy, štětce a různé věci. Jednou jsem potřebovala něco z poličky, která pro mě byla moc vysoko.
Ten kluk byl zrovna poblíž a pomohl mi. Dali jsme se do řeči a strávili v krámě asi půl hodiny. Dobře se mi s ním povídalo. Zjistila jsem, že se jmenuje Lumír (30) a rád maluje přírodu. Ukázal mi na Instagramu svoje obrazy a přišlo mi, že jsou to hodně zajímavé věci. Hned jsem mu to řekla a bylo vidět, že ho to potěšilo.
Když jsme na sebe v tom krámě narazili podruhé, už mě pozdravil a pozval na kafe. Ještě nikdy mě žádný kluk nepozval na kafe, takže jsem v první chvíli nevěděla, jak mám zareagovat. Abych zakryla svou nejistotu, řekla jsem mu, že jsem měla někam jít, ale můžu to posunout. Na chvíli jsem sklonila hlavu k telefonu, aby neviděl, že jsem rudá ve tváři, a předstírala, že to řeším.
Přítel mě zostudil před celou rodinou
S Lumírem jsem začala chodit až o něco později, protože jsem ho nejdříve chtěla trochu poznat. Byl to vlastně můj první kluk a já celý život odmítaná třicátnice. Zdálo se, že všechno bude fungovat. Lumír mi říkal Reničko, nikdy neměl poznámky na mou výšku a neustále jsme si měli o čem povídat.
Po nějaké době mě pozval na rodinnou sešlost a chtěl mě představit svým nejbližším. Byla jsem ve stresu, vím, jak lidé reagují, když do místnosti vejde někdo mého vzrůstu. Ale Lumír je na to asi připravil, protože všichni byli v pohodě a moc fajn. Díky tomu jsem se dokázala uvolnit a sklenička vína mi k tomu pomohla také. Pak jsem zaslechla, že Lumír o mě něco vykládá bratrovi a označil mě za hobita. Nemohla jsem tomu uvěřit. Přišla jsem k němu a zeptala se, co tím myslel. "Zlato, nehledej na tom nic špatného, to byl jenom fór," řekl Lumír. Ale já už byla nastartovaná. Celý život jsem poslouchala různé narážky a urážky.
Tak jsem se pustila do Lumíra, že všichni ztichli a on sám byl pořádně vyjukaný. Scvrknul se a byl snad o hlavu menší. Když jsem skončila, odešla jsem domů. Lumírův bratr mi pak volal a omluvil se za něj. Prý dva dny chodil jako tělo bez duše. Pak se mi ozval sám Lumír a sypal si popel na hlavu. Asi mu dám ještě šanci, protože to je první kluk, který mě kdy políbil. Ale to neznamená, že na něj nejsem naštvaná...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.