Facebook
Instagram
Reportérka Bára Divišová (39) přijala pozvání Miluše Bittnerové do talkshow Na kafeečko. Promluvila o nesnadných letech, kdy se musela potýkat s domácím násilím, které vygradovalo jejím pádem ze schodů, kdy přišla o zuby. Jak od bývalého despotického přítele odcházela a proč to nebylo snadné? Jakou manipulaci z jeho strany zažívala? A co by poradila lidem, kteří domácímu násilí čelí a nemají sílu odejít?
Reportérka Bára Divišová (39) je od roku 2007 hvězdou TV Nova, kde prošla publicistickým pořadem Střepiny a aktuálně ji můžeme vídat jako moderátorku diskuzního pořadu Napřímo, který je součástí Víkendové Snídaně. Moderuje také předvolební vysílání a s politiky se nebojí diskutovat stručně a jasně, s přirozenou autoritou. Málokdo by proto tipoval, že před devíti lety čelila tato nesmlouvavá a inteligentní žena domácímu násilí.
"Pamatuji si, jak jsem běžela do schodů a najednou jsem ležela pod schody. Nejprve jsem si myslela, že mám zlomený nos," popisuje v talkshow Na kafeečko dramatický moment, kvůli kterému se nakonec rozhodla despotického partnera opustit. "On přede mnou klečel a plakal, prosil mě, abych na něj zavolala policii. Já jsem si myslela, že mám zlomený nos, ale potom jsem zjistila, že nemám zuby," vypráví Bára Divišová, která je dnes spokojenou maminkou dcery Žofie (7) a žije spokojeným rodinným životem s novým partnerem.
Bára Divišová si prošla domácím násilím
Báro, prošla jsi si domácím násilím. Asi nejsem sama, kdo nedokáže pochopit, že tak silná osobnost s přirozenou autoritou může spadnout do něčeho podobného.
To, jaká jsem dnes, jsem také kvůli tomu, že jsem něco takového zažila. Dříve jsem taková nebyla a zcela určitě mě to hodně formovalo. Druhá věc je, že tyto věci se navzájem vůbec nevylučují. Pokud se vám děje domácí násilí, vždy se děje od těch nejbližších, které milujete. Nikdy se tyto věci nedějí od cizích lidí, vždycky je to z domova a od nebližších, od kterých byste to paradoxně nikdy nečekali.
Bylo ti třicet let. Jak dlouho trval ten vztah?
Necelé tři roky. Odcházela jsem bez zubů a bez osobních věcí.
Po jak dlouhé době ten vztah přestal být zdravý?
Ve chvíli, kdy jsem se nastěhovala. Do té doby to bylo úžasné a říkala jsem si, že jsem potkala bytost, která je na mě napojená. Bylo to až idylické a těžko uvěřitelné. Ve chvíli, kdy jsem se nastěhovala, tak začaly drobné náznaky. Jídlo, které jsem předtím vařila třičtvrtě roku a vždycky chutnalo, se najednou nedalo „žrát“ a člověk to nechápe. Nejprve, že jsem šikovná, pracuji v televizi a dělám svoji práci dobře, potom prý dělám v cirkusu a všichni si z nás dělají akorát tak srandu. Začalo to nenápadným ponižováním a snižováním hodnoty práce, kterou člověk dělá a osobnosti samotné. Začalo to nenápadně.
Jde to po malých krůčcích.
Nebylo to ze dne na den, že bych se přistěhovala a propuklo to. Když jsme se sestěhovali a já jsem sdílela domácnost, která byla jeho, tak začalo tohle postupné ponižování. Jsem typ ženy, která řekne svůj názor. Než jsem dostala první facku, trvalo to po sestěhování další rok. Bylo to pozvolné, krůček po krůčku.
Co to s člověkem dělá? Začne si myslet, že to tak opravdu je?
Ze začátku jsem vždy přijala, že je to moje vina. „Kdybych tohle neřekla, kdybych se zachovala jinak, tak bych ho určitě nevyprovokovala k tomu, aby mě uhodil nebo na mě byl zlý…“ Přejímala jsem vinu na sebe. Ale ve chvíli, kdy se staly ty zuby, to byl pro mě velký milník. V tu chvíli jsem začala mít strach se ozvat. Absolutně se mi potlačila osobnost, kdy se člověk brání, pokud se mu stane nějaká nespravedlnost. Najednou jsem se neozvala.
Ve chvíli, kdy takhle přijdete o zuby, tak se začnete bát. Zjistila jsem, že raději uteču, když se stane nějaký konflikt a stojím dvě nebo tři hodiny zamknutá na záchodě, kde čekám, než to přejde. Když takhle stojíte na tom záchodě a začnete přemýšlet, uvažujete nad tím, co jste měla udělat lépe nebo jinak, jak jste tomu nemohla jít naproti. Za dveřmi se něco děje, jsi zamknutá, žádný konflikt neeskaluješ a stejně se pořád děje. To přeci nemůže být tvá vina. Takže až po těch zubech…
Bára Divišová skončila bez zubů a bez prostředků
On tě shodil ze schodů a ty jsi si vyrazila zuby.
Pamatuji si jen část toho, co se dělo. Pamatuji si, jak jsem běžela do schodů a najednou jsem ležela pod schody. Nejprve jsem si myslela, že mám zlomený nos. Ruce jsem měla za zády, nestačila jsem si je dát ani před sebe. On přede mnou klečel a plakal, prosil mě, abych na něj zavolala policii. Já jsem si myslela, že mám zlomený nos, ale potom jsem zjistila, že nemám zuby. Jestli mě shodil ze schodů, to nevím. Vím, že jsem si běžela pro věci a on mě možná jen zatáhnul, asi to bylo nechtíc. Nemyslím si, že úplně chtěl, abych si vyrazila zuby, ale vyvinul absolutně nepřiměřenou sílu ve chvíli, kdy mě chtěl stáhnout a hodit mě někam.
Ale ty jsi policii nezavolala. Proč?
Nezavolala. Mě to bylo trapný. Tehdy jsem měla jet na výbor Ceny Michala Velíška a říkala jsem si, co jim řeknu. Tak jsem se vyfotila, je to ta fotka, která dodnes koluje v médiích. Poslala jsem tuhle fotku s tím, že se nedostavím a ať se nezlobí, protože řeším jiné věci.
Ta fotka je dostatečná omluva.
Vůbec jsem nevěděla, co bych měla dělat.
Zůstala jsi tam?
Zůstala. Neměla jsem ani kam jít, protože už jsem byla v takové situaci, kdy on mě postupně odříznul od většiny přátel. Žádné jsem neměla. Měla jsem jeho, protože koho jiného bych také potřebovala. Hodně mě odříznul také od mé rodiny. Neustále ve mně vzbuzoval nějaký pocit – moji rodiče jsou rozvedení, takže nemám rodinu ani u mámy, ani u táty, protože oba mají své nové rodiny a já už nepatřím ani do jedné. Proto jsem moc nevěděla, co mám vlastně dělat, komu bych řekla o pomoc. Kam bych šla?
A neměla jsem ani za co si pomoc zaplatit. V té době už mě přesvědčil, abychom měli společný účet. Musela jsem si nechávat dodělávat ty zuby, takže jsem si na to vzala víc peněz. Měla jsem bokem pitomých 5 000 korun a přežívala do další výplaty, kterou už jsem si musela nechat překlenout na svůj vlastní účet. Prostředky, které jsem měla na společném účtu, mi úplně obratem zaříznul. Policie mi potom řekla, že jsem si tam nechávala výplatu posílat dobrovolně, takže co teď po něm vlastně chci. Nechci nic, ať si to užije.
Dvě hodiny jsem čekávala zamknutá na záchodě
Jak dlouho jsi tam ještě vydržela být a proč jsi nakonec odešla? Co bylo horšího, než tahle eskapáda na schodech?
Horšího vlastně nebylo nic. Tohle byl moment, kdy jeho samotného hodně vyděsilo, co se stalo. Myslím si to. Od té doby na mě nevztáhl ruku, ale zároveň jsem cítila, že se ho začínám hrozně moc bát. Ve chvíli, kdy jsem viděla, že jenom startuje, tak jsem běžela na záchod, byla tam dvě hodiny zamknutá a čekala, než to přejde. Bála jsem se cokoliv udělat, cokoliv říct, abych ho náhodou nevyprovokovala k nějaké reakci. Člověk v tomhle není komfortní, necítí se sám sebou.
To rozhodně ne.
Potom jsem potkala otce mého dítěte a on mi tehdy řekl: „Co ještě čekáš, že se ti tam stane? Čekáš, až si budeš platit další zuby?“ Tohle bylo něco, nad čím jsem začala přemýšlet. Začala jsem kalkulovat, jestli mi opravdu moje zuby stojí za to, abych v něčem takovém setrvávala.
A zaplaťpánbu jsi odešla. Přestože ten odchod nebyl hezký.
Nebyl hezký, samozřejmě. Odešla jsem s několika taškami a druhý den jsem si musela kupovat ponožky a spodní prádlo, protože jsem nic neměla. Ale svým odchodem jsem toho hrozně moc získala. Když si dám dnes na misku vah to, co jsem tam nechala a to, co jsem odchodem získala, tak je to neporovnatelné. Ve svých 31 letech jsem začínala s tím, že mám pár kusů oblečení a 5 000 korun, abych přežila do výplaty. Nějakou chvíli jsem byla u kamarádky, narychlo jsem si hledala bydlení a čekala na výplatu, abych to bydlení mohla zaplatit. Neměla jsem nic, žádné ušetřené prostředky, protože všechny byly na společném účtu.
Dokázala jsem od něj odejít
Navíc tě lidé znali z televize a laik si myslí, že na Nově jsou všichni milionáři. Těžko mohl někdo věřit, že jsi byla v takové tísni. Hůř by se ti také odcházelo s dětmi.
Určitě. To bych měla doživotní peklo, kdyby v tom byly děti.
Poraď nám, co v takových chvílích dělat? Kdy odcházet?
Paradoxně to člověk potom vidí u ostatních, měla jsem takových momentů několik. Vždycky jsem to už byla schopná rozpoznat. Základní momenty, kdy by člověku mělo začít svítit červené světýlko, jsou ve chvílích, kdy vás ten člověk izoluje, systematicky vás degraduje a snižuje hodnotu čehokoliv, co děláte. Samozřejmostí je také finanční závislost.
Manipulátoři si totiž potřebují vytvořit prostředí pro to, aby mohli působit. Jak ho udělat? Odříznu člověka od kamarádů, nebude se mít komu svěřit, nebude mít s kým diskutovat o tom, zda to, co se děje doma, je v pořádku nebo není. Izoluji také od rodiny, aby ji ani nenapadlo, že by mohla utéct. Ve chvíli, kdy je rozhádaná s rodinou, tak potom asi těžko půjde za někým z rodiny. Nebude mít ani za co, protože všechny prostředky jsou na společném účtu. Nebo ji přesvědčím, že vydělávat budu já, ona bude doma a žádné prostředky mít nebude. Obětí domácího násilí ale mohou být i muži, nejen ženy. Na to také pozor.
První facka a musím to řešit, že? Nebo se dá omluvit?
Nedá! Ale všichni to vždycky udělají. A já jsem to také udělala. Tím jsem udělala obrovskou chybu.
O čem dalším promluvila Bára Divišová:
- O svých začátcích na televizní obrazovce
- O svém dospívání
- Jak probíhají tvrdé diskuze s politiky
- Proč jsou politici jako malé děti
- O úspěšném blogu Zápisník prvorodičky
- O své dceři Žofii
Související články
