Tajemství režiséra Zdeňka Trošky: Filmové pohádky točil podle ukradené knížky z dětství

Režisér Zdeněk Troška (70) natočil 26 filmů, z toho 10 jsou národem milované pohádky –⁠ Z pekla štěstí, O princezně Jasněnce a létajícím ševci nebo Nejkrásnější hádanka. Zdeněk Troška teď odhaluje, že pohádky by nenatočil, kdyby se od páté třídy netoužil stát filmovým režisérem –⁠ a kdyby na samém začátku nefigurovala knížka pohádek, kterou ukradl na pionýrském táboře.

"Miluško, já měl tak nádherné dětství!" vzpomíná slavný režisér v talk show Na kafeečko. "Hoštice u Volyně jsou malinká vesnice, má 80 čísel. Byl tam otec, byla tam matka, otcovo příbuzenstvo a matčino příbuzenstvo. Takže si dovedeš představit, že to byla samá tetička," směje se dnes režisér, který v Hošticích také natočil svoji nejznámější filmovou sérii Slunce seno. "Byla to rodina. Když to filmaři zjistili, říkali: „Tohle by se mělo jmenovat Troškovice, ne Hoštice.“

Mohlo by Vás zajímat:

Josef Zíma v 91 letech exkluzivně o Princezně se zlatou hvězdou: Nejslavnějším českým princem se stal za osm stovek

Zdeněk Troška v dětství ukradl pohádkovou knížku

Zdeňku, natočil jsi 26 filmů a z toho 10 pohádek.
Ta poslední byla napůl moderní, to byla Strašidla. Takže devět klasických, desátá byla napůl.

Takže se dá říct, že jsi pohádkový režisér?
Dědeček, ano.

Říká se, že všechno začalo u té ukradené pohádkové knížky v dětství.
Tohle také víš? Ano, říká se to. Tam to začalo, byl to můj zločin number one. Moje maminka pracovala jako zdravotní sestra v pionýrském táboře na Kubově huti pod Boubínem. Bratra a mě si brala s sebou, celé prázdniny jsme tam byli spolu. Tenkrát nebyla žádná televize, dvakrát do týdne nám promítali filmy. Za tři běhy – za tři měsíce – jsem viděl třikrát Krále Šumavy nebo Partyzánskou stezkou. Byla tam také dobře zásobena partyzánská knihovna. Už jako dítě jsem miloval pohádky, musely mi je doma číst babičky nebo dědečkové, ale neměli čas. Tak mě jedna paní naučila v předškolním věku číst. Doma jsem si četl, slabikoval, byl jsem šťastný. V téhle knihovně jsem ovšem objevil pohádkovou knížku Jana Drdy, České pohádky, s nádhernými ilustracemi Josefa Lady. Četl jsem to a byl jsem blažený, že tyhle pohádky jsou dlouhé, takže mohu být dlouhou dobu s hlavními hrdiny. Četl jsem ji stále dokola celé dva měsíce a potom jsem neměl to srdce, abych ji vrátil do knihovny. Tak jsem si ji strčil do kufříčku a odvezl domů.

Rozumím, že to bylo lepší, než ji vracet.
Jednoho krásného dne maminka vařila, babička seděla u stolu a pomáhala jí krájet. Já jsem seděl na kanapi a četl jsem si. Babička říkala: „Ten náš kluk je ale hodný! Zatímco ostatní lítají po vsi a dělají tam alotria, on tady sedí a čte si.“ Matka se otočila a říká: „Co to čteš?“ Babička odpovídá: „Pohádku!" „No to vidím, že pohádky, ale jaké! On tu knížku ukradl na pionýrském táboře na Kubovce!“ Babička odpověděla: „No bóže! To je toho! Má ji ukrást někdo jiný? Tak ji má malý Zdeneček a hotovo!“ Pragmatická to žena. Maminka na to: „No, to ne. Tu knížku příští léto vrátíš, je ti to jasné?“ Příští léto jsem ukradl Krásu nesmírnou. To byl zase soubor ruských pohádek s nádhernými ilustracemi. Babička řekla: „No. V neděli se z toho vyzpovídáš, pan farář bude mít radost, že máš krásný nový hřích, a ještě dostaneš svatý obrázek!“

A tak se stalo. Tak jsi rostl, rostl, dokud jsi nenatočil ty pohádky.
Myslím, že jsem to své provinění odčinil tím, že jsem z té pohádkové knížky natočil už čtyři pohádky. Z pekla štěstí je vlastně pohádka Český Honza, Nejkrásnější hádanka jsou dvě pohádky v jedné – O Matějovi a Majdalence a Jak princezna hádala, až prohádala.

To je ta ukradená knížka?
Je. A mám ji dodneška doma.

Mohlo by Vás zajímat:

Pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci: S Růžičkovou, Potměšilem a Kuklovou se život nemazlil

Zdeněk Troška o princezně Jasněnce

To je nádherné! Kde se vzala Jasněnka?
Jasněnka je také z té knížky. O princezně Jasněnce a ševci, který létal.

Vidíte, jak je důležité mít vybavenou knihovnu, když k vám přijdou děti. Může z nich vyrůst úspěšný režisér.
Ale to nehrozí. Dnešní děti vůbec nečtou. Ty se knihovně vyhýbají velkým obloukem a kniha je pro ně nepřítel číslo jedna. Mají to teď všechno jinak.

Ty jsi velký čtenář, že?
Jsem, šílený.

Kolik máš doma asi knížek?
Asi šest.

A z toho dvě ukradené?
Ne, přátelé. Maminka už mi dokonce zakázala vozit knihy do Hoštic, aby ten barák nespadnul pod tíhou všech těch knih. Můj byteček v Praze i můj dům v Hošticích, to jsou obytné knihovny.

Čtečkám jsi na chuť nepřišel?
Ne, to nemá vůbec žádnou duši.

Chodil jsi do knihovny?
Chodil jsem, potom jsem si ty knihy raději půjčil, abych věděl, že je mám doma. Teď už je nemám kam dávat, takže v důchodu asi budu znovu chodit do knihoven.

Člověk má v mládí ambice dělat velké umění. Proč zrovna pohádka?
Protože je od dětství bytostně miluji! Pohádky a já – já a pohádky! Přes to vlak nejede.

Mohlo by Vás zajímat:

Z rolí princezen už Michaela Kuklová povýšila. V novém muzikálu hraje stejnou královnu jako Anne Hathaway

Troška předehrával roli Míše Kuklové i Jarce Kretschmerové

Už tehdy jsi režíroval tak, že jsi hodně předehrával?
Někteří režiséři začnou herci vysvětlovat filosoficko-psychologické motivace postavy. Oni na něj zase koukají jako Jožo na internet. Já jim to zkrátka předehraju. Řeknu: „Koukejte, teď vám to ukážu!“ Třeba těm babkám v Hošticích. „A uděláte to tak, jak vám to ukážu!“ A bylo! Bylo jim všechno jasné. A dělám to pořád.

Jarka Kretschmerová říkala, že nechápe, proč to musela hrát ona, když jsi to mohl zahrát sám.
To říkala i Jana Paulová: „Ohol si tu hubu a zahraj si to sám!“

Předehrával jsi také Míše Kuklové?
No jasně, všem. Míša byla pusinka a je pořád. Mám ji rád.

Vyřídím jí to. Jasněnka jí v odezvě od diváků dodnes zůstává, byť odehrála nespočet rolí.
Ano, každá herečka má tu svoji životní a jedinou roli. Alena Vránová je vždycky Pyšnou princeznou, Jana Rybářová ve Stříbrném větru jako Anička „posedlá“ – miloval jsem ji v pohádce Legenda o lásce, nebo Libuška Šafránková jako Popelka.

Jasněnka dostala mnoho mezinárodních cen. V době, kdy je dostávala, jsi dostal vyhazov z Barrandova! Je to pravda?
Je to pravda. Bylo to neuvěřitelné. Jasněnka dostala první cenu na mezinárodním filmovém festivalu v Chicagu a také první cenu na prvním Eurofestivalu v Bruselu. Vůbec jsem o tom nevěděl, protože tam měli jiné lidi, kteří tam potřebovali nakoupit džíny a jiné věci. Hned po převratu si mě zavolal ředitel a říkal: „Zdendo, tady máš dva diplomy a tady zase vyhazov pro nadbytečnost.“ Mám to někde doma v paspartě – Chicago, Brusel a dopis pro nadbytečnost. To je možné jen u nás v Česku.

Kdo v Jasněnce nejvíc zlobil?
Já! Chtěl jsem po nich hrozné věci. Třeba když Jasněnka s Jírou vybíhají ze sluje čarodějnic, tak jsme se s pyrotechnikem domluvili, že tam dal trochu větší nálož. Za nimi to bouchlo, nás všechny smetla vlna a naštěstí se nikomu nic nestalo. Ale byli jsme odření. Jasněnka, ta byla Jírou zachráněna.

Kdybys to točil dnes, natočil bys to jinak?
Některé věci by člověk pochopitelně udělal jinak. Tenkrát ještě vůbec nebyly počítače a triky se dělaly na koleně. Natočili jsme třeba jen dva záběry za den – než se to všechno připravilo, namalovalo na sklo, připevnily nitky a lanka. To bylo šílené. Byla to hrozná práce.

Poetika tvých pohádek je pro mě v tom, že triky nejsou počítačové.
Ano, je to dělané na koleně.

Mohlo by Vás zajímat:

Slunce, seno a pár facek: Helena Růžičková vyvolala tsunami a dostala narozeninový striptýz od Jiřího Lábuse

Zdeněk Troška o své kamarádce Heleně Růžičkové

V Jasněnce hraje také výraznou roli paní Helena Růžičková. Ty jsi ji potkal už na škole, že? Domluvili jste se, že ti bude hrát ve Slunce seno – tenkrát ještě Ta naše vesnička česká.
Byl jsem ve druháku na FAMU a dělal jsem asistenta kolegovi z vyššího ročníku v televizním studiu Roxy. Byl jsem ten „dones, přines, zavolej“. Helenka tam v nějakém cvičení hrála. Zeptal jsem se jí: „Paní Růžičková, můžu se vás na něco zeptat?“ „No?! Co?!“ „Podívejte, napsal jsem si scénář k absolventskému filmu…“ „Jakto? Ve které jsi ročníku?“ „Ve druhém!“ „Jéžiš, on je ve druhém ročníku a už má připravenej absolventskej film! Přines mi scénář a já se na to podívám.“ Přinesl jsem scénář, ona druhý den přišla a řekla: „Bez debat!“ Tak jsme se domluvili, že to bude hrát, a hrála to.

A výborně.
Spousta lidí ani nevěřila, že Helena je Pražačka a že se narodila v Praze na Karlově náměstí. Opravdu si mysleli, že se narodila na vesnici a žila tam. Helena totiž měla obrovský pozorovací talent. Pozorovala, jak lidé jednají, co dělají, ukládala si to do hlavy, a potom to vybalila, když to potřebovala do nějaké role. Stejně tak mim Čejka, ten by stejný, a všechna gesta měl okoukaná.

Mohlo by Vás zajímat:

Honza, který nemá Z pekla štěstí: Miroslav Šimůnek je stále single!

Pohádka Z pekla štěstí objevila Mirka Šimůnka

Díky pohádce Z pekla štěstí jsi našel Mirka Šimůnka.
Ano. Hledali jsme tři dny a nikdo se na tu roli nehodil. Pohádkový hrdina musí být přece jenom pohádkově hezký a nemůže být současný. Byl jsem zoufalý, protože tři dny a nikdo mě neoslovil. Potom byla poslední trojice ze soukromé školy v Michli. Přišli tři kluci a jeden z nich byl Mirek Šimůnek. Zahrál mi to, dal jsem si je s Míšou Kuklovou k sobě a oni opravdu pasovali. Původně jsem měl vybraného Petra Pěknice, později jsem ho měl ve filmu Kameňák jako doktora Víťu – kudrnatý blonďáček. Jenže vedle Míši mi k sobě neštymovali. Zatímco Mirek si k ní stoupnul a bylo to jasné.

Máš v životě hodně trojek. Máme Z pekla štěstí 3?
Ne. Ale byly tři díly Slunce seno, tři díly Kameňáků – s dalšími díly nemám nic společného – a potom ještě tři díly Babovřesek.

Jak to s tou Míšou a Mirkem asi dopadlo?
Vzali se, měli asi sedm dětí. Ona ho už potom nepouštěla do žádných válek. Řekla: „Tady máš haranty, tak se o ně taky starej, já na to nestačím.“ A bylo.

Mohlo by Vás zajímat:

38 let od premiéry Slunce, seno, jahody: Babky z vesnice si přišly za natáčení na pěkné peníze

Zdeněk Troška o dětství v Hošticích

Zdeňku, ty si extrémně chválíš své dětství.
To bylo krásný! Miluško, já měl tak nádherné dětství! Proč? Protože Hoštice u Volyně jsou malinká vesnice, má 80 čísel. Byl tam otec, byla tam matka, otcovo příbuzenstvo a matčino příbuzenstvo. Takže si dovedeš představit, že to byla samá tetička. Byla to rodina. Když to filmaři zjistili, říkali: „Tohle by se mělo jmenovat Troškovice, ne Hoštice.“ I ta Keliška byla moje teta, přes koleno z matčiny strany. I ta Konopnice byla moje příbuzná, protože Konopnice byla přímá sestřenice Kelišky. Otec Konopnice a maminka Kelišky byli bratr se sestrou. A bratr Konopnice si vzal sestřenici mé matky. Takhle to je. Tudíž Kelišová to filmařům vysvětlila: „My jsme tady všichni příbuzní kolem dokola. Podle toho rčení naše matka vaší matce nesla kundu na lopatce.“ A bylo to vysvětlené a všichni byli spokojení.

Hoštice mají 80 čísel?
O barák nahoru bylo matčino příbuzenstvo a dolů zase otcovo.

Neumím si představit, jak vypadá hřbitov.
Tam znám úplně všechny!

Museli mít velkou radost, když Zdeněček vystudoval FAMU a přivezl jim tam filmaře. Celá vesnice si zahrála, vydělala a skončila se soukromím. Od toho roku 1984 se tam jezdí dívat zájezdy, jak to tam vypadá.
Ano. A je to pořád, já to nechápu.

Máte tam třeba nějaké suvenýry?
Jsou tam – pohledy nebo hrníčky s potiskem. Je to hrozné. Můj kamarád na návsi v hasičárně prodává v muzeu tyhle suvenýry a zavolá mi: „Zdendo, dva autobusy přijely, lezou z nich důchodci!“ Tak mu poděkuju a prchám přes zahradu do lesa. Dav lidí přijde před vrata a ty nevíš, jestli nevypukla revoluce. Volají: „Paní Trošková, je pan režisér doma?“ Maminka kouká z okna a říká: „Není, není.“ „Ale je, my to moc dobře víme. Ten pán, co prodává pohlednice, ten nám řekl, že je doma.“ „V Hošticích je, ale šel do lesa na houby.“ „Ne, my vám nevěříme, vy ho schováváte.“ Mamka musela vzít mobil a zavolat mi do lesa. Stál jsem nahoře na kopci, mával jsem jim a ukazoval košíček, že jsem opravdu v lese. Tak jsem seběhl a osmdesátkrát jsem se vyfotil.

Když se vrátíme do tvých deseti let, co jsi chtěl dělat?
V páté třídě jsem se usnesl, že budu filmovým režisérem. Doma si ťukali na hlavu: „Malej, blbej, on z toho vyroste.“ Nevyrostl. Miloval jsem filmy pana režiséra Kršky – Stříbrný vítr, Z mého života nebo Legenda o lásce. Potom jsem viděl francouzský film Kněžna de Cléves. V té době jsme nacvičovali pohádku – byl jsem král, měl jsem tři dcery a přijeli tři nápadníci. Řekl jsem paní režisérce: „Paní Sládková, my bychom tam měli udělat ten ples na zámku!“ „Vždyť se sem na to jevišťátko nevejdeme!“ Na alžbětinskou serenádu jsme nacvičili menuetík – úklona, otočka. Navíc jsme dostali vyřazené kostýmy z budějovického divadla.

Kam se hrabe Národní divadlo!
V té době jsem viděl tento nádherný francouzský film, který začíná velkým svatebním plesem v Louvru. V obrovském sále tančí šedesát párů v nádherných renesančních kostýmech. Když jsem viděl tu naši hadrárnu, řekl jsem si: „Divadlo ne, film je pravda. Budu dělat film a hotovo.“ Sehnal jsem si všechny dostupné knihy o filmu a hned jsem to studoval, abych mohl příští rok hned začít filmovat. V šesté třídě jsem si uvědomil, že když budu tím filmovým režisérem – a jakože budu – tak nějakou matematiku nebo fyziku, chemii a geometrii, tyhle science fiction, to nebudu nikdy v životě potřebovat. Jenom mě to zdržovalo od studia filmu. Maminka nestačila jezdit do sborovny, kde jí dávali najevo, že by měla kontaktovat dětského psychologa, protože synáček se jí asi zbláznil.

Ty jsi s učiteli vůbec nediskutoval?
Ne! V chemii: „A kde mám vzít ty molekuly? Dodnes jste mi žádnou neukázala! Nevím, jak to vypadá, nemůžu s tím počítat.“ „Sedni, pět!“

Takže jsi sotva odchodil základku?
Ale ano. Aby maminka měla radost a nezakazovala mi číst knihy o filmu, tak jsem to vždycky vytáhl na jedničky. Ale oni mě učitelé jistým způsobem chápali, takže mi nedávali čtyřky a trojky. Samé jedničky a možná jednu dvojku.

Mohlo by Vás zajímat:

Helena Růžičková vs. Iva Pazderková: Co se Zdeňku Troškovi nezdálo na postavách muzikálu Slunce, seno, jahody?

Babička Zdeňka Trošky z něho chtěla mít kněze

A potom jsi šel rovnou studovat do Francie?
Myslel jsem, že půjdu na filmovou školu do Čimelic. Babičky se vzbouřily – dvě babičky, prababička a maminka, to byla velká přesila. Trval jsem si na tom, ale nebylo to možné. „Kam by jsi tam šel? K filmu? Do toho čubčince? Já bych ti musela nohy přerazit, opovaž se!“ Druhá babička zase chtěla, abych byl kněz. Dovedeš si mě tak představit?

Byly by to zábavné mše!
To si piš!

Ale nemáš šanci, údajně tě katolická církev obvinila z toho, že jsi tak trochu Satan.
Ano, dokonce i napsali v novinách, že Troška je nepřítel církve a Satan.

Takže do Čimelic jsi nešel.
Ne, nastoupil jsem na gymnázium ve Strakonicích. Tenkrát začínala čtyřletá gymnázia a byla větev přírodovědná a humanitní. Přírodovědná bylo A, B a C, my jsme byli D, jako ta humanitní. Oni měli němčinu a angličtinu, my zase francouzštinu. Už rok předtím jsem začal v televizi sledovat televizní kurz francouzštiny. Uváděla to Irena Kačírková a Mařenka Drahokoupilová. Seděl jsem u televize a koupil jsem si i brožuru. Dodnes ji mám doma, stála 5,50 korun. Měl jsem tedy náskok před svými spolužáky a všiml si toho i ředitel, když šel na hospitaci. „Nechcete jet studovat do Francie?“ Já jsem nebyl sám ani v Budějovicích! „Do Francie? No jasně, kdy? V pondělí nebo prvního?“

Co bys popřál divákům talk show Na kafeečko?
Všem divákům přeji veselé Vánoce. Přátelé, je to opravdu jen na nás, co si k sobě připustíme. Já si k sobě nepřipouštím žádné negativní věci, vůbec. Zavřel jsem vrátka a ne. Jenom pozitivní věci. Raduji se ze všeho hezkého. A když se nemůžu radovat, otočím se na kanapi hubou ke zdi a spím! To je bezvadné! Lidem přeji hlavně klid v duši. Neřešte bolesti světa, stejně nic nevyřešíte, jen se budete krátit na životě a to nemá cenu.

O čem dalším promluvil Zdeněk Troška:

• Jak žil ve Francii
• Jak přivezl do Hoštic šneky
• Recept na obrácený řízek
• Recept na vánočního kapra nebo pstruha
• Jaké bude mít Vánoce

Galerie Tajemství režiséra Zdeňka Trošky: Filmové pohádky točil podle ukradené knížky z dětství

+ 8 fotek + 9 fotek