Robin svou rodinu miluje. Udělá pro ně první poslední. Jenže těžko zkousává vášeň své manželky Ireny. Ta se totiž vyžívá v šití oblečení. Pro sebe, Robina i jejich děti ušije kromě ponožek snad vše.
Tuším, že přijde opět pohroma. Manželka Irena sedí u počítače. To může znamenat jediné. Vybírá nové látky. Brzy pojedeme na dovolenou, a tak nás zase sladí.
Z koníčka se stala vášeň
Irena propadla šití oblečení. Chápal bych to pro naše děti. Ale abychom celá rodina chodili ve stejném oblečení mi přijde trapné a stydím se. Pozoruji svou rodinu. Irena u počítače a všichni tři kluci kolem ní. "Jo, maminko, kup látku s traktory", nadšeně křičí nejmladší. "A taky tu s autíčky, tu modrou", žadoní prostřední. A mě je z toho špatně. To znamená, že na dovolené chodím v tričku s autíčky.
Irena je vážně šikovná. Kluci od ní mají ušité teplákové soupravy, trička, kalhoty i trenky. Jediné, na co si Irena netroufne je zimní bunda. Zatím. Dávám tomu tak dva roky. Sobě Irena umí ušít šaty i sukně. Šije tedy pouze jeden model, ale má jich nepřeberné množství. A mě šije bohužel trička, kalhoty i mikiny. A co je na tom nejhorší, celé rodině použije stejnou látku. Takže když jdeme po ulici, připadám si jako blbec. Dospělý chlap ve stejném tričku se svými dětmi.
Dovolená za trest
V běžné dny mi nevadí, že nosím trička, která manželka ušila. Chodím sám a tak to nevypadá tak strašně. Po zahradě taky nosím manželčiny výtvory a je mi to jedno. Ale dovolená je pro mě noční můrou. Jezdíme pravidelně do Chorvatska a když si prohlížíme fotky, vypadáme podle mého názoru jako blázni. Mužská část má stejná trička a manželka má alespoň sukni se stejným motivem.
Irena je schopná ušít několik sad stejného oblečení pro celou rodinu. Takže se tato hrůza neděje výjimečně. Ale minimálně polovinu času chodíme takto sladění. Naštěstí kluci jsou hned špinaví, a tak je třeba je převléknout. A to se mi vždy uleví. Mám alespoň na část dne jiné oblečení než synové. Manželka je svérázná, a tak když jsem jí taktně naznačoval, že se necítím komfortně takto jednotně sladěný, rázně mě odbyla: "Ale prosím tě. Vždyť je to hezké. Je vidět, že patříme k sobě. A víš, kolik jsem ušetřila?"
Žiju bez odporu, jen abych měl klid
A tak jsem to vzdal. Ve skříni mi přibývají trička s motivem sněhuláka, tričko plné sluníček, tričko s dortíky a nebo s jahůdkami. Jednou za čas zajdu do obchodu a nakoupím si pár triček jednobarevných. Ty střídám s mými poťouchlými modely, abych trochu svůj vzhled vyvážil. Nepomáhá ani to, když tričko úmyslně zničím. Pro Irenu to je jen signál k tomu, aby zasedla k šicímu stroji. A když nemá látku na celé triko, kombinuje nezkombinovatelné.
A to je teprve hrůza. Tričko s auty na trupu a na rukávech vzor s puntíky. A nejhorší na tom je, že Irena tričko dokáže spíchnout za dvě hodiny. A ráda. Neustále si opakuji, že je na tom někdo hůř. Má třeba hádavou manželku, línou nebo fiflenu. Irena je zlatá. Hodná, pracovitá, skvělá matka pro naše děti. Jen kdyby neměla ten svůj pitomý koníček, který mi znepříjemňuje život. Když si tričko odmítnu o dovolené navléknout, přiběhnou zmanipulovaní kluci a křičí: "Tatínku, oblékej se, ať jsme všichni stejní." To zkrátka nemohu odmítnout, a tak trpím.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.