Facebook
Instagram
Pan Roman je zdrcený z chování svých dětí. Po velkém naléhání se nechal přemluvit, ať dědictví mezi ně rozdělí ještě před svou smrtí. Pak zjistil, že ho jedna dcera podvedla a rodina se kvůli tomu rozpadá.
Každý den pro mě znamenal nový boj se zdravím. Problémy se srdcem, únava, bolest – to vše se stalo běžnou součástí mého života. Ale to nejhorší, co přišlo se stářím, byla ztráta důvěry ve vlastní děti. Vždy jsem věřil, že jsem je vychoval dobře, že budou respektovat jeden druhého i naši rodinu.
Celý život jsem vedl vlastní firmu, která nám zabezpečila pohodlný život. Podařilo se mi nahromadit malé jmění, které jsem chtěl nechat dětem, aby měly zajištěnou budoucnost. V posledních letech však začaly tlačit na to, abych majetek rozdělil už za svého života...
Každý po mně něco chtěl
Byl to jeden z těch dnů, kdy jsem seděl ve svém křesle v obývacím pokoji a díval se z okna na zahradu, o kterou jsem se léta staral. První přišla Jana, brzy po ní dorazili Filip a Eliška, která je obvykle mlčenlivá, proto zůstala tiše v rohu, ale její přítomnost byla zřetelná.
„Tati,“ začala Jana, jako vždy přímo, „víš, že rozjíždím vlastní firmu. Potřebuji kapitál, abych mohla pokračovat. Je to přece pro dobro naší rodiny. Možná bys měl uvažovat o rozdělení majetku už teď...“
Neodpověděl jsem hned, ale věděl jsem, že to je začátek něčeho, co nechci slyšet. Filip, který byl vždy impulzivnější, se k ní přidal. „Tati, já ty peníze fakt potřebuju. Víš, že moje investice nevyšly. Když nedostanu svůj podíl hned, všechno ztratím!“ pronesl horlivě.
Podíval jsem se na ně a snažil se ovládnout hněv. Eliška seděla tiše, jako vždy. Možná ty peníze nepotřebovala tak nutně jako oni, ale určitě byla na straně svých sourozenců.
„Teď ne,“ odpověděl jsem rozhodně. „Pořád jsem tu, takže nebudu nic dělit. Není na to správný čas.“
Záleželo jim jen na mých penězích
Cítil jsem se v pasti. Každý den se vraceli, přesvědčovali mě, že rozdělení dědictví je nutné, že je to v jejich nejlepším zájmu. Jana mluvila o investicích, Filip byl čím dál zoufalejší, a i když Eliška mlčela, její oči prozrazovaly, že nechce být opomenuta.
Nakonec, i přes svůj odpor, jsem souhlasil s předběžným rozdělením. Podepsal jsem dokumenty, které každému z nich přiřkly část majetku, ale vyhradil jsem si právo kontrolovat většinu. Bylo pro mě klíčové, aby měli podporu, ale nechtěl jsem jim zcela předat kontrolu nad firmou a majetkem. Přesto jsem cítil, že to nebude stačit a skutečný boj teprve začíná.
Podpis dokumentů nepřinesl klid. Napětí mezi mými dětmi naopak rostlo. Jana začala trvat na tom, že si zaslouží větší podíl, protože mě léta podporovala v podnikání. Filip nechtěl ustoupit a zdůrazňoval, že jeho finanční problémy jsou důležité a zaslouží si víc, aby je mohl vyřešit. A Eliška? Už nebyla tichým pozorovatelem. Také bojovala za svá práva.
„Vždycky jsem byla ta, kdo tátovi pomáhal,“ řekla Jana podrážděně během jednoho z našich rozhovorů. „Já si zasloužím větší část, ne někdo, kdo se o firmu ani nezajímá.“
„A já?“ vložil se do toho Filip obviňujícím tónem. „Mám snad zůstat bez ničeho, protože ty jsi tátův mazánek? To není spravedlivé!“
Nakonec se ozvala i Eliška, její hlas byl chladný a rozhodný: „Nikdy jsem o to dědictví nežádala, ale nebudu tiše sedět, když každý bojuje za svůj podíl. Každý by měl dostat to, co mu náleží.“
Byl jsem v šoku, jak rychle se dokázali proti sobě otočit. Místo aby pracovali na společné budoucnosti, začali se hádat. Moje obavy se stávaly skutečností...
Její chamtivost neznala mezí
Několik týdnů poté jsem si všiml něčeho divného. Prohlížel jsem si papíry uložené v trezoru a narazil jsem na listy vlastnictví. Něco na nich nesedělo – na jednom z dokumentů byl můj podpis, ale vypadal jinak. Někdo se snažil získat víc, než na čem jsme se dohodli. Uvědomil jsem si, že jedno z mých dětí mě podvedlo.
Svolal jsem je všechny. Když jsme seděli kolem stolu, atmosféra byla napjatá. „Kdo z vás to udělal?“ zeptal jsem se a držel v ruce padělané dokumenty. „Kdo měl tu drzost padělat můj podpis a vzít si víc, než mu náleží?“
Jana byla pobouřená. „Nikdy bych to neudělala. Vždy jsem byla poctivá!“
Filip byl nervóznější a snažil se odvrátit pozornost. „Tohle je absurdní,“ řekl a drbal se na krku. „Nevím, o čem mluvíš... Ale někdo tady nehraje fér.“
Eliška, jako vždy, mlčela. Ale tentokrát její mlčení bylo jiné. Dívala se do země, jako by věděla něco víc. Nakonec vyšla pravda najevo. Byla to Eliška – ta tichá, zdánlivě nezúčastněná – kdo padělal dokumenty. Chtěla větší podíl, cítila se být odstrčená. Uvědomil jsem si, že tlak, který na mě Jana a Filip vyvíjeli, v ní probudil hněv a touhu po pomstě. Byl jsem zdrcený...
Dcera mě zklamala
„Jak jsi to mohla udělat?“ zeptal jsem se zklamaně. „Nikdy bych nevěřil, že jsi toho schopná... A přece jsi to udělala. Zradila jsi vlastní rodinu.“
Eliška měla v očích slzy. „Vždycky jsem se cítila jako outsider, tati,“ zašeptala. „Nikdy jsem nebyla důležitá. Jana a Filip byli vždy na prvním místě, a já... já musela bojovat o své místo.“
„O to víc jsi to neměla dělat,“ odpověděl jsem chladně. „Místo abys hledala pomstu, mohla si se mnou prostě promluvit. Teď jsi všechno pokazila.“
Ačkoliv jsem chtěl své děti ochránit před zhoubným vlivem peněz, nakonec jsem musel přihlížet, jak se naše rodina rozpadá. Jana a Filip, i když také nebyli bez viny, se od Elišky odvrátili. A já, starý a osamělý chlap, jsem pochopil, že boj o peníze zničil to, na čem mi záleželo nejvíc – rodinu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Související články
