Facebook
Instagram
Paní Sabina byla zklamaná z toho, že se v její ložnici nic neděje. Celý život si totiž s manželem užívali jeden druhého, takže teď se jí po těch starých dobrých časech stýskalo. Rozhodla se s tím něco udělat.
Vždy jsem se bála stáří. Myšlenky na problémy se zrakem, sluchem a pamětí mě děsily. Bála jsem se, že budu bezmocná a moje děti se o mě budou muset starat. Teď, když mi je přes šedesát, mě žádný z těchto problémů ani v nejmenším netrápí. Mám oči jako jestřáb, uši jako netopýr, paměť jako slon a o víkendech ráda běhám v parku. Že to není tak zlé? Jak se to vezme. Před pár lety jsem totiž ztratila něco, co jsem kdysi milovala a co pro mě bylo opravdu důležité.
Hodili jsme se k sobě
Od naší svatby uplynulo téměř čtyřicet let a já miluji Alberta (63) stejně jako tehdy, když jsme spolu začali chodit. Neobvyklé? Možná pro mladší generaci, ale v naší době byla slova manželského slibu brána s nejvyšší vážností. Slíbila jsem mu, že s ním budu ve zdraví i v nemoci, v chudobě i v bohatství...
Náš život nebyl bez těžkých chvil, ale ani na okamžik jsem nelitovala, že jsem si ho vzala. Spojovalo nás silné pouto a ještě něco – postel. Když už o tom mluvím, budu naprosto upřímná. Vždycky jsem si užívala tyhle věci. Jako mladá žena jsem si nedokázala představit noc bez milování a můj manžel měl stejný temperament, takže jsme se v tomto ohledu perfektně doplňovali.
Po nějaké době naše nadšení trochu opadlo. Nebylo to proto, že bychom se nudili, nic takového se nestalo. Kdykoli jsme se sblížili, měla jsem pocit, že Alberta poznávám znovu. Dokázal mě překvapit a dopřával mi spoustu radosti. Jednoduše řečeno, naše touha byla silná, ale energie už ne...
Dohnala nás realita
Když jsme byli jen my dva, měli jsme na sebe spoustu času. Pak se narodila Anička (38) a času začalo ubývat. Když se dva roky poté narodil Šimon (36), museli jsme naše přirozené potřeby na čas ignorovat. K tomu se přidala práce a domácí povinnosti, ale časem jsme se naučili všechno sladit a náš ložnicový život se vrátil k normálu. Možná jsme nebyli tak aktivní jako po svatbě, ale v posteli jsme nezaháleli.
Nicméně přišel čas, kdy moje libido začalo prudce klesat. Stalo se to po mých padesátých čtvrtých narozeninách. Právě tehdy se u mě projevila menopauza. Pozdě, ale přece mě dostihla tato noční můra. Postupně jsem ztrácela chuť na fyzickou rozkoš s manželem, až jsem nakonec při myšlence na to chtěla brečet.
Nemohla jsem přece se vzdát toho, co mi dříve přinášelo tolik radosti... Šla jsem k lékaři. Gynekolog řekl, že neexistují žádné kontraindikace k zahájení hormonální terapie. Začala jsem brát pilulky a najednou jsem ožila. Cítila jsem se, jako bych omládla o deset let. A do naší ložnice se vrátila vášeň.
Vyhýbáme se intimitě
Zlepšení však nebylo trvalé. V naší ložnici už dva roky panuje přímo ledová atmosféra. Plamen zhasl a když si lehneme vedle sebe, jde nám pára od úst. Upřímně řečeno, začala jsem se intimitě vyhýbat jako čert kříži. I obyčejný polibek na dobrou noc mě rozklepe.
Nemluvili jsme o tom otevřeně, ale mám pocit, že Albertovi už na tom také nezáleží. Ani se nepokouší svádět mě. Neobviňuje mě z ničeho, ani si nestěžuje, jak to mají ve zvyku muži, kteří se cítí zanedbáváni. Viděla jsem jen jedno vysvětlení – stáří nás nakonec dostihlo a nad tím ještě nikdo nevyhrál.
Nedávno jsem se setkala s Marií (61), kterou znám spoustu let. Vyrazily jsme na čaj a zákusek, ale povídaly jsme si tak dobře, že jsme si objednaly ještě skleničku vína. Musím zmínit, že i jedna sklenička mi rozváže jazyk. Povzbuzená nápojem jsem se zeptala, jak to u nich vypadá.
„Řekni mi, Marie, ty a tvůj manžel... víš...“
„Ptáš se, jestli spolu ještě spíme? Už několik let žijeme jako bratr a sestra,“ přiznala bez náznaku rozpaků.
„A nevadí vám to?“
„Víš, někdy mě přepadnou vzpomínky a začne se mi po tom stýskat. Ale pak se postavím před zrcadlo bez oblečení a...“
„Copak?“
„Ale no tak, víš přece. Gravitace obchází mladé, ale nemá slitování s ženami v našem věku. Buďme k sobě upřímné, už nejsme tak přitažlivé jako dřív. To i ono ztratilo svou pevnost, tu a tam se nám udělaly špíčky. Měla bych se svléknout před svým manželem? Nikdy. Ještě bych mu přivodila infarkt, a to si nepřeji...“
Chci změnit náš intimní život
Po našem rozhovoru jsem začala přemýšlet a došla k závěru, že o to právě jde. Celou tu dobu jsem se bála, že už pro svého manžela nejsem přitažlivá. Tento strach mě připravil o potěšení, které jsem dříve čerpala z naší intimity, ale nepřiznávala jsem si to. Raději jsem si namlouvala, že je to prostě otázka věku.
Rozhodla jsem se sdílet své obavy s manželem. Koneckonců, nic nepřekoná upřímný rozhovor.
„Řekni mi, Alberte, přitahuji tě ještě?“ zeptala jsem se, když jsme leželi v posteli.
„Samozřejmě, Sabino. Víš, že pro mě jsi nejkrásnější ze všech žen...“
„Tak proč se vyhýbáme jeden druhému?“
„Kdo ví? Možná jsme už prostě staří a...“
„Nesmysl. Možná už nejsme mladí, ale proboha, ještě jsme neumřeli.“
„Upřímně? Když se na sebe podívám, vidím starého chlapa s povadlým břichem. Kdysi jsem vypadal úplně jinak, a teď... nemůžu se na sebe dívat, takže tě nechci mučit pohledem na své nahé tělo.“
„Alberte, myslím si to samé o sobě. Myslím, že jsem se prostě začala stydět za své tělo.“
„Ale neměla bys. Pro mě jsi stále krásná a sexy.“
„Pro mě jsi nejmužnější chlap pod sluncem. A to tvé bříško je docela přitažlivé...“
Opravdu, nic nepřekoná upřímný rozhovor. Když jsme to ze sebe shodili, ukázalo se, že stáří nepřemění lidi na ledové sochy. Je to prostě v hlavě. Vášeň se vrátila do našeho života a my si ji užíváme vždy, když máme chuť...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Související články
