Facebook
Instagram
Samuel je rád, že se stal tátou. O poznání méně ho těší fakt, že manželka se doma věnuje už jenom jejich dceři. Samotu mu pomohla zahnat kolegyně, ale on cítí, že to není správné.
Než se narodila Anička, měli jsme s manželkou takové malé rituály, jako třeba večerní sledování filmů se sklenkou vína a dobrým jídlem. Smáli jsme se, povídali si a užívali si jeden druhého. Bylo to dokonalé.
Odsunula mě na vedlejší kolej
„Život s dítětem je náročný, ale uvidíš, že si roli táty zamiluješ,” řekla mi Pavla před rokem. Tehdy jsme se dozvěděli, že se z nás stanou rodiče. Byl jsem plný naděje a nadšení. Když jsem se stal tátou, všechno se samozřejmě změnilo, ale ne tak, jak jsem čekal.
Nejdřív jsem to chápal. Všechny ty probdělé noci, krmení, přebalování, obavy o zdraví dítěte. První týdny jsem se snažil být pořád s Pavlou, pomáhat, jak jen to šlo. Ale ona mi stále říkala, že si poradí sama. Moji pomoc nechtěla. Nakonec jsem prakticky neměl k dceři přístup, protože Pavla byla neustále u ní.
Cítil jsem se osaměle. Vracel jsem se z práce a viděl, jak běhá mezi kuchyní a dětským pokojem, pohlcená plenami, vařením a uklidňováním malé. Nezlobil jsem se, že se stará o naše dítě, ale postupně jsem si uvědomoval, že pro ni přestávám být důležitý.
Ve vlastním domě jsem se cítil jako duch. Byla tam Pavla a dítě, já stál kdesi stranou. Ráno jsem vstával sám, jedl sám snídani, večer jsem se vracel a šel spát bez povšimnutí. Začal jsem trávit víc času v práci. Tam si alespoň někdo všiml, že existuji, byť to bylo jen přátelské „ahoj“ od kolegy nebo kolegyně v naší kuchyňce.
Snažil jsem se o tom s Pavlou mluvit, ale odrážela mě. „Jsem unavená,” stěžovala si. „Celý den se starám o dítě.”
„Říkal jsem, že ti pomůžu, ale odmítla jsi mě. Někdy mám pocit, že tady vůbec nejsem...” pronesl jsem opatrně.
Přivřela oči, jako by potlačovala vztek. „Možná teď nejsou tvoje potřeby nejdůležitější...” řekla vážně.
Zarazilo mě to. Copak nevidí, že ničí naše manželství?
Kolegyně mě chápe
Další den jsem v práci nemohl přestat myslet na tu hádku. Cítil jsem zároveň vztek, prázdnotu a smutek.
„Jsi v pořádku?” ozvalo se za mnou. Byla to Lucie, kolegyně z vedlejší kanceláře.
„Jo...” odpověděl jsem a pokusil se usmát. „Jen mám náročný den...” dodal jsem. Možná bych si potřeboval s někým promluvit, ale Lucii jsem vlastně moc dobře neznal.
„Nechceš zajít na oběd? Někdy je potřeba si s někým popovídat...” nabídla se.
Na chvíli jsem zaváhal. Nemůžu přece kolegyni vykládat o svých manželských problémech! Na druhou stranu to byla jediná osoba, kterou skutečně zajímalo, jak se cítím. Šli jsme do nedalekého bistra. Pomalu jsem jí začal vysvětlovat, jak těžké to teď u nás doma je. Poslouchala pozorně, nepřerušovala mě. Když jsem skončil, měl jsem pocit, jako by mi ze srdce spadl kámen.
„Je mi to vážně líto,” řekla. „Možná Pavla potřebuje čas.”
Byl jsem vděčný za její podporu. Od té doby pro mě nebyla jen kolegyní z práce. Začal jsem se těšit na naše setkání.
Políbil jsem ji
Jednoho večera jsem zůstal v kanceláři déle, abych dokončil velký projekt. Netušil jsem, že Lucie je také ještě v práci.
„Jsem ráda, že už je ten den u konce,” vzdychla, když jsme se potkali v kuchyňce. „Už dlouho jsem se necítila tak vyčerpaně.”
Chtěl jsem říct něco vtipného, ale pak, aniž bych nad tím přemýšlel, jsem se naklonil a naše rty se setkaly. Nesmělý polibek se změnil v něco intenzivnějšího. Srdce mi bušilo jako o závod, ale zároveň jsem cítil tíhu toho, co se právě stalo. Zašel jsem příliš daleko. Ale možná jsem to potřeboval...
Domů jsem přišel pozdě. Otevřel jsem dveře a zhluboka se nadechl, abych uklidnil své rozbouřené myšlenky. V obýváku se ještě svítilo. Pavla spala na gauči, vedle ní ležela v postýlce naše dcera. Chvíli jsem tam stál a díval se na ně. Ještě jsem ani nedošel do kuchyně, když se Pavla pohnula.
„Jsi zpátky...” zamumlala a promnula si oči.
„Jo, dnes jsem toho měl opravdu hodně,” odpověděl jsem rychle. Na okamžik jsem zvažoval, že jí o Lucii řeknu, ale slova mi uvízla v krku.
„Chybí mi to, co bylo mezi námi...” pronesla ospale a otočila se na druhý bok.
Ta slova mě zasáhla. Celou noc jsem se převaloval v posteli a myslel na Pavlu, na její unavenou tvář a tu jedinou větu, kterou řekla. Bylo v tom něco bolestivého, a přesto jsem měl pocit, že to už nedokážu změnit. Jako bychom se oba vydali příliš daleko a ani jeden z nás neznal cestu zpátky. Ráno jsem v tom měl jasno. Moje místo bylo doma, s Pavlou a naší dcerou. Bez ohledu na to, jak osaměle jsem se cítil...
Rozhodl jsem se správně
Když se Lucie objevila ve dveřích mé kanceláře, sebevědomě se usmívala a držela šálek kávy.
„Jak se cítíš po tom včerejšku?” zeptala se.
„Nemělo se to stát...”
„Proč ne?” zeptala se. „Mezi námi je něco víc než jen přátelství. Víme to oba.”
„Ano,” přiznal jsem. „Ale mám rodinu. Nemůžu to jen tak hodit za hlavu.”
„Chápu... Nechtěla jsem to komplikovat. Jen jsem si myslela, že pro tebe taky něco znamenám...”
Díval jsem se na ni a nevěděl, co říct. Znamenala pro mě hodně. Byla přístavem, který jsem potřeboval, když se Pavla zdála být tak daleko. Ale byla to jen iluze.
„Miluju Pavlu. A chci, abychom to spolu zkusili napravit. I když nevím jak...”
Viděl jsem, jak se jí oči zalily slzami, ale po chvíli přikývla a pomalu vstala od mého stolu.
„Někdy člověk musí udělat to, co považuje za správné...” řekla tiše a odešla.
Když se za ní zavřely dveře, pocítil jsem v srdci tíhu, ale také určitou úlevu. V hloubi duše jsem věděl, že jsem udělal správné rozhodnutí...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Související články
