Saša (56): Třicet let v účtárně mě začalo deprimovat. Nový smysl života jsem našla v LDN

Dalších deset let už jsem dřepět v účtárně nechtěla, dostala jsem deprese z toho, že můj život ztrácí smysl. Nikde jinde mě ale nechtěli a nakonec jsem začala pomáhat v LDN. Je to často boj, ale stojí to za to.

Mohlo by Vás zajímat:

Robert (43): Manželka sdílí život celé rodiny na sociálních sítích. Dověděl jsem se tak i to, že ze mě má deprese

Seděla jsem třicet let v účtárně

Mám pocit, že život nějak rychle utekl. Sotva jsem vychovala děti a stačila je trochu připravit do života, jsou pryč z hnízda. Manžel mi připomíná spíš kus nábytku, kdyby neměl potřebu jíst, skoro bych si ho nevšimla. Nejhorší je, že mě nenaplňuje v mém životě vůbec nic.

Nedávno mě oslovila nějaká dívčina na ulici s dotazníkem ohledně ekologie. Jako obvykle jsem odmítla cokoliv řešit, ale poprvé jsem se nad tím zamyslela. Asi takové dotazování na ulici není ideální práce, ale aspoň je tam nějaká snaha o lepší svět. Moje práce nepřináší světu vůbec nic.

V naší tiskárně tiskneme letáky, každý týden nějaká akce. Letáky tak skončí do týdne v koši a jede se dál. Já mám na starost účetnictví našeho podniku, dělám to třicet let. Židli mám doslova rozseděnou svým rostoucím zadkem. Klikám do počítače takřka zpaměti, jednou za čas se musím naučit něco nového v nějakém programu. Dochází mi, že takhle jsem si to nepředstavovala.

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (20): Nová práce mi přinesla ohromné překvapení. Zjistila jsem, že mi matka celý život lže

Zkusila jsem si hledat novou práci

Zkoušela jsem o tom mluvit s manželem, který mě odbyl s tím, že mě rozhodně nehodlá živit. Kamarádka nechápe, na co si stěžuju. Po tolika letech bych si podle ní měla místo držet zuby-nehty. „Máš tam pohodu, už tě nic nerozhází, a když na to přijde, můžeš klidně odejít odpoledne dřív domů,“ argumentovala.

Jenomže proč bych šla dřív domů? Abych poklidila a pak seděla na židli se založenýma rukama? Asi jsem promarnila životní šance a svoji práci brala na lehkou váhu. Přitom je to to jediné, co mi v životě zbývá. Trávím tam většinu času a ještě nějakou dobu budu. Chtěla bych něčím přispět společnosti.

Sepsala jsem si životopis a posílala ho měsíce na různé pracovní pozice. Většinou se mi nikdo neozval, případně přišla zamítavá odpověď. Připadala jsem si tak zbytečná, že na mě padly opravdové deprese a musela jsem si vzít v práci volno. Padaly tam na mě chmury, kolegové si všimli, že se mnou něco je.

Mohlo by Vás zajímat:

Marta (33): Hloupá sázka prověřila náš vztah. Díky ní jsem si uvědomila, že mě přítel nenaplňuje

Rozhodla jsem se pomáhat v LDN

Kdysi jsem si dělala zdravotnický kurz, to byly ještě děti malé. Rozhodla jsem se na něj navázat a už jen to mi zlepšilo náladu. Známá mi navrhla, ať jdu pracovat k nim do LDN. Mohla jsem pomáhat s převlékáním postelí a podobně. Občas promluvit s pacienty, vyslechnout je, případně pomoci, kde bude třeba.

Na začátku mi na této nové pozici, která je placená směšně, kladly překážky hlavně sestry. Byla jsem v šoku, jak to na takovém místě funguje. Šikana je slabé slovo. Já ale bojovala, a přestože je to velice vyčerpávající, ta práce a boj za lepší přístup k pacientům pro mě má konečně smysl.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Ingrid (41): Rodina mi nechtěla pomáhat s úklidem. Musela jsem se uchýlit ke lsti