Šimon (24): Byl jsem zapomenutým synem a na většině oslavách chyběl. Pak jsem jednu uspořádal sám a dozvěděl se pravdu

Celý život jsem si myslel, že je to jen náhoda. Občasné vynechání z rodinné večeře, zapomenuté přání k narozeninám nebo oslavy, o kterých jsem se dozvěděl až zpětně. Přikládal jsem to pracovnímu vytížení rodičů, roztržitosti, případně tomu, že jsem prostě ten tichý typ, co se pozornosti nedožaduje.

Mohlo by Vás zajímat:

František (39): Ve dvaceti jsem kvůli vztahům v rodině utekl z domova. Ani teď mi ale sestra nedá pokoj a chce mě zničit

Chyběl jsem na mnoha akcích

Pak přišel den, kdy jsem uviděl na sociálních sítích fotku z oslavy narozenin mé sestry. Byli tam všichni – rodiče, bratři, další příbuzní a dokonce i kamarádi z dětství. Ale mě nikdo nepozval. Hleděl jsem na obrazovku telefonu a nevěřícně jsem zíral na fotografie. Měl jsem pocit, jako by mi něco sevřelo hruď. Najednou mi to začalo docházet. Nebyla to náhoda.

Vzpomínal jsem na všechny ty situace, kdy jsem slyšel o nějaké rodinné akci až od sestry nebo bratra a vždycky se to zamluvilo, když jsem se na ni ptal. Všechny ty chvíle, kdy jsem tam vlastně měl být, kdy jsem stál trochu stranou, později přibyl nebo naopak odešel dřív. Tehdy jsem si myslel, že to tak prostě chodí. Celé týdny jsem přemýšlel nad tím, co se vlastně stalo. Neudělal jsem něco špatně? Bylo to tím, že jsem od dětství jiný, že si víc hledím svého, než abych se vrhal do každého rodinného sporu nebo společenského veselí?

Nemohl jsem najít odpověď. Neustále jsem se v tom cyklil, jako by mi z každé vzpomínky vyvstávala další nevyřčená otázka. Nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím sám změnit. Když se blížily narozeniny mojí matky, nabídl jsem, že je uspořádám. Přišel jsem s nápady na dekorace, připravil jsem plán, rozdělil jsem úkoly mezi ostatní. Měl jsem pocit, že se na mě snad poprvé začali dívat jinak, že mě najednou vnímají jako rovnocenného člena rodiny. Moje sestra dokonce pronesla něco v tom smyslu, že se mi oslavy povedou určitě nejlépe, protože mám na takové věci cit.

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (28): Objevila jsem v bytě po tetě tajné dveře za knihovnou. Když jsem je otevřela, nestačila jsem se divit

Byl jsem zapomenutým synem

Den oslavy jsem připravil vše do detailu, uvařil jsem oblíbená jídla, na stole nechyběly čerstvé květiny a ani oblíbené maminčiny zákusky. Když se všichni sešli, dokonce mě poprvé objali a poděkovali za vše, co jsem připravil. Ten den jsem si připadal jako součást rodiny – skutečně a plnohodnotně.

Až později večer, když se oslavy rozjely naplno, jsem slyšel, jak se o mně sestra baví s bratrem. „Je skvělé, že se k nám přidal i zapomenutý bratr. Máma z toho má fakt radost. Většinu oslav vždycky propásl.“ Poprvé jsem slyšel, jak si mě vždycky mezi sebou nazývali. Narážela na to, že prý bylo vždy jednodušší, když jsem na akcích nebyl, protože jsem nikdy neměl rád pozornost a té je na rodinných akcích až příliš.

To přiznání mě zasáhlo víc, než jsem čekal. Uvědomil jsem si, že moje role zapomenutého syna nebyla důsledkem mé povahy, ale nevyslovené dohody mezi ostatními. Ale už jsem necítil zlost ani smutek – spíš jistou úlevu. V ten večer jsem si uvědomil, že jediné, co mohu změnit, je to, jak se k sobě budeme chovat do budoucna. Další oslavy jsem organizoval já, ne pro ně, ale pro nás všechny, pro každý společný okamžik, který teď získal nový význam.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Radovan (21): Táta mě nutí usmířit se s prarodiči. Ti dva si ale potom, co naší rodině provedli, žádný respekt nezaslouží