Facebook
Instagram
Simona nechtěla děti a v mládí už se postarala o to, aby je nikdy neměla. Pak potkala svého manžela, který chtěl rodinu, ale ona se mu neodvážila říct pravdu.
Naše manželství bylo skoro dokonalé. Skoro. Když jsme se vzali, věřila jsem, že spolu zvládneme všechno. Dlouho to tak i vypadalo. Podporovali jsme se, budovali jsme domov, smáli se a milovali. A pak přišla otázka dětí. Nejprve jako neurčitý plán do budoucna, později jako konkrétní přání.
Zapírala jsem svou minulost
Když se nedařilo, ujišťovala jsem ho, že to chce čas. Chtěl začít chodit k doktorům a podstupovat testy, ale já jsem odmítala. „Mám z doktorů strach celý svůj život, vždyť to víš. Pokud to má přijít, tak to přijde.“ Každý měsíc jsem mu oznamovala, že jsem znovu dostala periodu a že těhotná nejsem. A s každým měsícem ve mně hlodaly výčitky.
Bylo mi dvacet, když jsem se rozhodla podstoupit zákrok. Byla to neplánovaná, zoufalá volba mladé ženy, která věřila, že život má před sebou. Rozhodla jsem se, že nikdy nebudu mít děti. Tehdy mi to přišlo jako jediný způsob, jak si zachránit svobodu. Ale když jsem potkala svého manžela, to rozhodnutí mě začalo pronásledovat jako stín.
Neřekla jsem mu to. Nedokázala jsem. Přesvědčila jsem se, že pravda by nás zničila. Že je lepší předstírat, že jsme v tom oba. Když jsem sledovala jeho snahu, jak se vyrovnat s neplodností, připadala jsem si jako podvodnice. Utěšovala jsem ho, objímala, slibovala, že najdeme řešení. On se obracel k adopci, ale já ho vždy nějak přesvědčila, že máme ještě čas. Pravda byla, že jsem se bála. Bála jsem se jeho zrady, jeho zklamání.
Moje lži mi neodpustil
Ale nemohla jsem to vydržet věčně. Jednoho večera, když už ticho mezi námi bylo nesnesitelné, mi oznámil, že odchází. Nezlobil se, nevyčítal mi nic konkrétního, jen řekl, že chce rodinu a já mu ji nemůžu dát. Stála jsem tam, paralyzovaná strachem a překvapením. Chtěla jsem křičet, prosit, ale ze rtů mi nevyšla ani hláska. Jen jsem sledovala, jak balí své věci a odchází z našeho domova.
O týden později jsem se s pravdou svěřila kamarádce. Ta mi poradila, abych mu to řekla. Vyčistila stůl, dala mu možnost pochopit. Poslala jsem mu zprávu, že ho potřebuji vidět. Seděli jsme naproti sobě v kavárně, která byla příliš hlučná na tak vážnou konverzaci. Když jsem konečně našla odvahu, viděla jsem, jak se jeho tvář mění. Zmatení, šok, hněv. „Jak jsi mohla? Proč jsi mi to hned neřekla? Snažili jsme se roky a tys ze mě dělala blbce!“
Pravda nás rozbila. Nemohla jsem očekávat nic jiného. Ale jak dny plynuly, uvědomila jsem si, že největší chybou nebyl samotný zákrok, ale roky lží. Ztratila jsem jeho důvěru, ale možná jsem měla jít s pravdou ven hned. Dnes žiji sama. Přemýšlím o tom, kolik věcí by se dalo zachránit, kdybych tehdy byla upřímná. Pravda bolí, ale méně než život postavený na lžích.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
