Simona (49): Na oblečení mi nikdy nezáleželo. Na prahu padesátky mi ale obrátilo život vzhůru nohama

Je mi skoro padesát a móda mě až do nedávna nezajímala. Do práce i ven jsem nosívala, co skříň vydala, a zamlada mi dokonce bývalo jedno i to, jestli se zvolené barvy nebo vzory k sobě hodí. Byla jsem zastánce myšlenky, že oblečení slouží k tomu, aby nám nebyla zima a zakrývalo partie, které zakryté být mají. Větám, že „móda je hra“, jsem se usmívala, stejně jako módním časopisům, jejichž vydávání mi přišlo tak trochu jako zbytečná ztráta papíru.

Mohlo by Vás zajímat:

Dita (45): Nepotrpím si na nákupy levného oblečení. Kolegyně mi to dávají pěkně sežrat

Dlouho mi to, jak vypadám, nevadilo

Vždyť neznat zrcadlo a nebýt závislý na vlastním vzhledu přináší určitou formu klidu a životního prostoru… Tedy, alespoň tak jsem smýšlela a vůbec mi přitom nedocházelo, že opak může být pravdou. Ono vykašlat se na líčení a strojení příjemné je, ale bohužel jen krátce po zazvonění budíku. Když pak vyrážíte do ulic a najednou zjistíte, že okolo vás je dost lidí, kterým to svým způsobem na rozdíl od vás sluší, začínají váš mozek podvědomě zaplavovat negativní reakce. Proč? Protože cítíte, že jste mimo vy. Pocit, který dobře znám.

Například, když jsem chodila na střední, těšilo mě, že mohu vyspávat do poslední minuty a pak na sebe honem něco naházet. Jednou jsem dokonce zapomněla i na přezutí a do města vyrazila v bačkorách. Nevadilo mi to. Ovšem jen do okamžiku, než mi do lavice třídní přesadil spolužačku, která si na vzhledu naopak záležet dávala.

Mohlo by Vás zajímat:

Berenika (31): Tchyně mi vyčítá trendy oblečení, nová prsa i umělé nehty. Nechápe, že to dělám i kvůli rodině

Psycholog mi doporučil začít o sebe dbát

Obdobné okamžiky nastávaly i později v zaměstnání, kde jsem nejméně vycházela s těmi kolegyněmi, které o sebe více dbaly. Možná by stačilo pracovat jen se sobě rovnými, jenže můj odpor k okolí se stupňoval a já zjišťovala, že mám problém. Kdeco mi, zvlášť v posledních letech, vadilo, až jsem se nakonec ocitla v ordinaci psychologa.

Ten sice po problému chvíli pátral, ale nakonec měl jasno. Léčba mých neradostných nálad nespočívala v lécích, nýbrž v módě. Jinými slovy radil, abych o sebe začala také více pečovat, a budu šťastnější. Nejprve mi jeho slova přišla směšná a já záhy uvažovala o změně odborníka, jenže po nějaké době se mi myšlenky přece rozležely v hlavě. „Jak může hodina s make-upem u zrcadla a k tomu dalších třicet zbytečných minut ve skříni zlepšit den, nevím, ale budiž…“ mudrovala jsem, přesto nelehké „léčení“ podstoupila. Módě jsem totiž nerozuměla a už jen dobře vybrat, co mi sluší, byl nadlidský úkol.

Mohlo by Vás zajímat:

Lubomíra (23): Znala jsem jen naši zahradu a oblečení mi šila mamka. Na střední pak přišla tvrdá srážka s realitou

S hezkým oblečením přišlo i sebevědomí a radost

Přesto jsem měla štěstí alespoň v tom, že se mi zanedlouho začala věnovat kamarádka Jarka, absolventka módního návrhářství, a krůček po krůčku vymýšlela, co by mi slušelo, až jsme přes šaty došly i k novému účesu, líčení nebo doplňkům. Výsledek byl překvapivě výrazný. Navíc vypadat dobře se mi i za cenu času u zrcadla náhle zalíbilo a já v sobě objevila nové emoce.

Jakýsi pocit radosti, že jsem pohledná, originální a hezká žena mi dodal tolik energie a radosti, kolik jsem nepamatovala od dětství. I mé chování k okolí se náhle změnilo. Nastrojené ženy mi už nevadily, a spíše naopak jsem začala pozdvihávat obočí nad těmi, kterým je vzhled lhostejný. Vypadat dobře bychom totiž měli chtít hlavně pro sebe. Pokud na vzhled kašleme nebo naopak, jsme závislí na trendech, která nám nesluší, byť jinému ano, šťastní nebudeme. Je to tak, mluvím z vlastní zkušenosti.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jarka (62): Manžel mi po šedesátce tloustne přímo před očima. Větší oblečení mu nekoupím, ať raději zhubne

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.